Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1390/11 #1Usnesení ÚS ze dne 13.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ostrava
SOUD - OS Karviná
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - NSZ
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - KSZ Ostrava
STÁTNÍ ZASTUPITELSTVÍ - OSZ Karviná
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/nedotknutelnost obydl... více
Věcný rejstříkDokazování
Trestný čin
Domovní prohlídka
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1390.11.1
Datum podání13.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 12 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

140/1961 Sb., § 187

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 164


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1390/11 ze dne 13. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. H., zastoupeného JUDr. Stanislavem Blažkem, advokátem, se sídlem v Havířově, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 148/2011 ze dne 17. února 2011, rozsudku Krajského soudu v Ostravě sp. zn. 6 To 490/2010 ze dne ze dne 21. září 2010 a rozsudku Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově č. j. 103 T 43/2010-924 ze dne 26. července 2010, spojené s návrhem na projednání věci mimo pořadí, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Krajského soudu v Ostravě a 3) Okresního soudu v Karviné - pobočka v Havířově, jako účastníků řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, 2) Krajského státního zastupitelství v Ostravě a 3) Okresního státního zastupitelství v Karviné - pobočka v Havířově, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 13. května 2011 a na výzvu doplněnou podáním ze dne 24. května 2011 se stěžovatel domáhá zrušení rozhodnutí, jež jsou označena v záhlaví. Z nich byl rozsudkem soudu prvého stupně uznán vinným ze spáchání trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle § 187 odst. l a 2 písm. a) trestního zákona, kterého se měl dopustit tím, že od počátku roku 2007 do srpna 2009 v Orlové prodal či za jiné služby poskytl, resp. výměnou za různé věci anebo zdarma poskytl zejména pěti osobám celkem nejméně 398,5 g pervitinu a tyto osoby jej následně užily, resp. jedna jej distribuovala dalším osobám. Za to mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků se zařazením do věznice s ostrahou. Rozsudkem odvolacího soudu byl k odvolání státního zástupce zrušen výrok o trestu a nově mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř roků a deseti měsíců se zařazením do věznice s ostrahou a stěžovatelovo odvolání bylo zamítnuto jako nedůvodné. Usnesením dovolacího soudu bylo konečně odmítnuto jeho dovolání coby podané z jiného než zákonem jmenovaného důvodu. Stěžovatel tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva podle čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 8 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 3 písm. c) a d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. V ústavní stížnosti stěžovatel jednak s poukazem na právní názor, obsažený v nálezu sp. zn. II. ÚS 362/06 (N 200/43 SbNU 239) namítá, že příkaz k domovní prohlídce v daném případě neobsahuje poučení ve smyslu § 78 a 79 trestního řádu, provedení prohlídky nebylo časově omezeno, a navíc v předmětné věci nebyl proveden předchozí výslech, a to pouze s odůvodněním, že věc nesnese odkladu, což nemůže obstát. Vedle toho namítá, že se při domovní prohlídce u něj nenašly žádné potřeby pro výrobu pervitinu ani větší finanční hotovost. Dále namítá, že jeho výslech byl proveden s odstupem více než 13 hodin od zadržení, kdy byl pod vlivem drog, přičemž jak následně uvedl, před tímto výslechem nespal cca 60 hodin. Tyto skutečnosti podstatně ovlivnily jeho schopnosti v rámci učiněné výpovědi. Rozebírá výpovědi spoluobžalovaného I. G., a svědků P. P., J. M., V. B., G. S. a P. K. s tím, že jsou nevěrohodné, resp. nelze z nich dospět k závěru o jeho vině. Obecným soudům tedy vytýká, že vlastně jedinými usvědčujícími důkazy, které byly ve stavu absolutní důkazní nouze bezvýhradně akceptovány, jsou výpovědi svědků z přípravného řízení, které byly získány v rozporu se zákonem jako neodkladné a neopakovatelné úkony. V rámci odvolacího řízení navrhl výslechy rodinných příslušníků P. K. i jeho samého, v té souvislosti i jeho znalecké zkoumání z oboru zdravotnictví odvětví toxikologie a také znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie, výslechy rodičů svědka M., avšak byly bez řádného odůvodnění odmítnuty. Stejně tak byly odmítnuty odvolacím soudem jeho procesní námitky s tím, že je měl uplatnit již v přípravném řízení. Konečně nalézací soud při úvaze o trestu přihlížel i k jeho zahlazenému odsouzení z roku 1992, ačkoliv pro ně platí fikce neodsouzení.

3. Stěžovatel souběžně požádal, aby se Ústavní soud při projednávání ústavní stížnosti neřídil pořadím, v němž mu došla, a to s ohledem na povahu věci, kdy je na základě napadených rozhodnutí ve výkonu trestu. Ústavní soud v minulosti vyložil, že s ohledem na maximu rovnosti účastníků řízení a speciální povahu institutu řízení o ústavní stížnosti je nezbytné institut projednání ústavní stížnosti mimo pořadí z důvodu naléhavosti vykládat restriktivně, a proto byl tento institut aplikován zpravidla toliko tehdy, měl-li by výkon napadeného rozhodnutí nezvratné důsledky osobní, vylučující i reparační či satisfakční funkci právní odpovědnosti (sp. zn. III. ÚS 258/03, N 66/33 SbNU 155). Jakkoliv je zásah do osobní svobody v podobě výkonu trestu odnětí nepochybně jedním z nejzásadnějších zásahů do základních práv a svobod, nelze z toho zásadně vyvodit, že by každá ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů ukládajících nepodmíněný trest odnětí svobody automaticky zakládala důvod pro projednání věci mimo pořadí, v němž došla. V takovém případě by se totiž jednalo spíše o pravidlo a nikoliv o výjimku, jímž předmětný institut ve skutečnosti je. Mimoto je Ústavnímu soudu z vlastní úřední činnosti (usnesení sp. zn. IV. ÚS 2492/10 ze dne 27. října 2010) známo, že napadená rozhodnutí v podstatě představují pokračování zásahu do osobní svobody stěžovatele, které započalo jeho (ústavně souladnou) vazbou v posuzovaném řízení. Ve smyslu výše uvedeného Ústavní soud neshledal v posuzovaném případě důvod pro projednání věci mimo pořadí z důvodu naléhavosti, a proto návrh stěžovatele odmítl.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 18|2/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon") je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že co do ústavněprávní relevance pochybení v kognitivním procesu dokazování, jakožto procesu zjišťování skutkového stavu, lze vyčlenit případy důkazů opomenutých, případy důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně případy svévolného hodnocení důkazů provedeného bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

6. Z odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů totiž vyplývá, že nyní uplatněné námitky byly stěžovatelem uplatněny a obecné soudy na ně adekvátně reagovaly. Tak se již soud prvního stupně zabýval námitkami proti příkazu k provedení domovní prohlídky a konstatoval, že mu skutečně chybí poučení podle § 78 a 79 trestního řádu. Nicméně při konfrontaci s právním názorem obsaženým v nálezu sp. zn. II. ÚS 362/06 obecný soud konstatoval, že skutková východiska tohoto nálezu jsou od posuzovaného případu v podstatných bodech odlišná (vztah uživatele domu k trestnímu stíhání, kvalita odůvodnění příkazu), v čemž se s ním co do podstaty posléze ztotožnil i odvolací soud se závěrem, že ve svém souhrnu jak příkazy, tak protokoly o domovní prohlídce před zákonem obstojí. Především však soud prvního stupně vyšel z toho, že takto získaný důkaz byl v celé věci toliko podpůrným a vzal z něj jen to, že se u stěžovatele našly chemické stopy po drogách. Tomu ostatně odpovídá i navazující námitka stěžovatele o absenci zjištění zásadních přitěžujících důkazů v rámci domovní prohlídky. I kdyby tedy bylo možné souhlasit s tím, že pro absenci určitých formálních náležitostí bylo příkazem, resp. domovní prohlídkou zasaženo do základních práv stěžovatele (což Ústavní soud pro dále uvedené nemíní vyslovit), tak pro jejich roli v dokazování naprosto nemůže dosáhnout ústavněprávního významu, pokud jde o konkrétní napadená rozhodnutí obecných soudů.

7. Soud prvního stupně se rovněž vypořádal se skutečností, že stěžovatel, spoluobžalovaný G. a někteří svědci v soudní fázi trestního stíhání změnili výpovědi ve prospěch stěžovatele se shodným tvrzením, že byli prve manipulováni orgány veřejné žaloby. V návaznosti nato se pak musel zabývat procesní použitelností výslechů z přípravného řízení. Konstatoval, že svědci byli v přípravném řízení vyslechnuti řádným způsobem za přítomnosti obhájců obžalovaných, kteří nevznášeli žádné námitky proti protokolaci. Odvolací soud pak k tomu doplnil, že všichni byli v přípravném řízení vyslechnuti na protokol o výslechu svědka a nikoliv na úřední záznamy o podání vysvětlení, což ovšem obhájce stěžovatele v přípravném řízení nerozporoval, a v žádném případě se nejednalo o úkony neodkladné a neopakovatelné. Stěžovatelem navrhované důkazy pak byly výslovně zamítnuty jako nadbytečné, což odvolací soud podrobně zdůvodnil (ss. 7 a 8). Odvolací soud se přitom ztotožnil s hodnocením provedeného dokazování a se skutkovými závěry, jež předtím učinil soud prvního stupně.

8. Konečně dovolací soud poukázal na to, že odvolací soud sice přihlédl ke třem starším záznamům stěžovatele v trestním rejstříku, vztahujícím se k jiné trestné činnosti, ovšem nikoliv jako k okolnosti přitěžující, nýbrž v rámci kritérií hodnocení osoby.

9. Ze shora vyloženého je tedy patrno, že obecné soudy se v rozporu s tvrzením stěžovatele s jeho námitkami důsledně a řádně vypořádaly a je to naopak stěžovatel, kdo své námitky toliko opakuje, aniž by na argumentaci obecných soudů jakkoliv reagoval a takto či jinak ji posunul dál. Jeho námitky tudíž postrádají ústavněprávní rozměr a Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení tvrzených či jiných základních práv a svobod stěžovatele.

10. Ze shora uvedených důvodů Ústavnísoud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, a to podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

V Brně dne 13. července 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru