Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 139/15 #1Usnesení ÚS ze dne 17.03.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
konkurz a vyrovnání/přihláška
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.139.15.1
Datum podání15.01.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 33

82/1998 Sb., § 8, § 31


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 139/15 ze dne 17. 3. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Form A, s. r. o., adresa třída Míru 92, 530 02 Pardubice, zastoupeného Mgr. Radanem Venclem, advokátem, se sídlem Chmelova 357/II, 500 03 Hradec Králové, směřující proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. října 2013, č. j. 28 Co 327/2012-64, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 30. března 2012, č. j. 15 EC 107/2011-38, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím vyplývající z čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a právo na ochranu vlastnictví zaručené v čl. 11 odst. 1 Listiny.

2. Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 30. března 2012, č. j. 15 EC 107/2011-38, zamítl žalobu, jíž se žalobce (stěžovatel) domáhal po žalované (Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti) zaplacení částky ve výši 90.000 Kč s příslušenstvím jako náhrady škody, která měla žalobci vzniknout v důsledku vydání dvou nezákonných rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobce (konkrétně se jednalo o dvě rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem vydaná v řízení vedeném pod sp. zn. 46 K 24/2007, která byla posléze zrušena usneseními Vrchního soudu v Praze). Konkurs na majetek dlužníka byl pravomocně prohlášen až v pořadí třetím usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. srpna 2009. Škoda pak měla spočívat ve (zbytečně) vynaložených nákladech na právní zastoupení žalobce při podání prvých dvou přihlášek pohledávky žalobce do konkursního řízení, neboť při těchto úkonech byl zastoupen advokátem, který si účtoval na základě dohody mimosmluvní odměnu za poskytnuté právní služby. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že nejsou splněny všechny předpoklady odpovědnosti státu za tvrzenou škodu, konkrétně není splněna podmínka existence nezákonného rozhodnutí, neboť první dvě rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobce sice byla zrušena, avšak v dalším řízení již byl konkurs pravomocně prohlášen.

3. K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 10. října 2013, č. j. 28 Co 327/2012-64, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Souhlasil s názorem žalobce, že žalobce v konkursním řízení náklady na právní zastoupení nemůže požadovat, neboť podle § 33 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "zákon o konkursu a vyrovnání") jsou vyloučeny z uspokojení. Žalobce tak podal dvakrát přihlášku své pohledávky s vědomím, že tyto náklady nemůže při skončení konkursu uplatnit, přičemž jeho zastoupení advokátem nebylo povinné. Odvolací soud konstatoval, že nezbytnou podmínkou odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím je, aby pravomocné nebo bez ohledu na právní moc vykonatelné rozhodnutí bylo příslušným orgánem jako nezákonné zrušeno či změněno. Další výsledek případného pokračování řízení je z pohledu odpovědnosti státu významný například tam, kde škodu představuje právě přímo uložená povinnost, např. pokuty či odnětí věci. Odvolací soud zdůraznil, že v souzené věci se za vynaložené náklady žalobci dostalo ekvivalentu v podobě služby advokáta, a proto se bezdůvodně nesnížil okruh jeho majetku. Zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti státu za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), počítá v § 9 s odškodňováním i za vynaložené náklady řízení pouze v případě rozhodnutí o vazbě, trestu nebo ochranném opatření, a to právě proto, že vzetí do vazby je důvodem nutné obhajoby. Odvolací soud uzavřel, že nárok žalobce, jak byl vymezen v žalobě na náhradu škody, spočívající v nákladech na právní zastoupení za přihlášení pohledávky do konkursu, není obdobný situaci, která byla řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 8. září 2010, sp. zn. 25 Cdo 4379/2007, v němž se jednalo o nárok na náhradu škody spočívající v požadavku na zaplacení peněžitého ekvivalentu za hodnotu věcí, které byly zpeněženy správcem konkursní podstaty v průběhu řízení následujícího po vydání později zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu.

4. Žalobce si proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání, které bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, č. j. 30 Cdo 594/2013-90, vyhodnoceno jako sice přípustné, avšak bylo zamítnuto jako nedůvodné. Dovolací soud vymezil k dovolacímu přezkumu dvě otázky, které považoval za otázky zásadního právního významu. Jednalo se jednak o otázku, zda je ve smyslu § 8 zákona o odpovědnosti státu za škodu splněna podmínka nezákonnosti zrušeného rozhodnutí o prohlášení konkursu, jestliže v dalším řízení bude konkurs pravomocně prohlášen, která byla vyřešena odvolacím soudem v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, jednak o otázku odpovědnosti státu za žalobcem vynaložené náklady právního zastoupení při podání přihlášky do konkursu v situaci, kdy bylo opakovaně rozhodnutí o prohlášení konkursu zrušeno a uvedené náklady byly proto vynaloženy zbytečně, tedy o otázku, která nebyla dosud v judikatuře Nejvyššího soudu řešena. Nejvyšší soud dospěl ohledně první otázky k závěru, že zrušená rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem jsou nezákonnými rozhodnutími ve smyslu § 8 odst. 2 zákona o odpovědnosti státu za škodu bez ohledu na to, že nakonec k prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobce přece jen došlo, a proto bylo právní posouzení věci odvolacím soudem v tomto směru nesprávné. Co se týče druhé nastolené otázky, Nejvyšší soud konstatoval, že není dána příčinná souvislost mezi žalobcem vynaloženými náklady právního zastoupení při podání přihlášky v rámci konkursního řízení a vydáním dvou nezákonných rozhodnutí o prohlášení konkursu na majetek dlužníka žalobce, když příčinou jejich vynaložení bylo rozhodnutí žalobce tak učinit, nikoli samotné vydání nezákonných rozhodnutí. V dané věci nebylo možno ani uvažovat o tom, že by si nezákonná rozhodnutí vynaložení daných nákladů právního zastoupení vynutila (k tomu rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 190/2013), jak se snažil tvrdit žalobce s odkazem na čl. 37 Listiny, když zastoupení v konkursním řízení advokátem není povinné.

II.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Po stručné rekapitulaci napadených rozhodnutí a okolností celého případu se věnuje namítanému pochybení, jehož se dopustily obecné soudy. K tomu podotýká, že vzniklou škodu ve výši 90.000 Kč tvoří náklady za poskytnuté právní služby vynaložené v souvislosti s přihláškami pohledávky do konkursního řízení, které však nemohly v důsledku nezákonných rozhodnutí bez zavinění stěžovatele vyvolat jakékoliv právní účinky. To vše se dělo v situaci, kdy vůči stěžovateli bylo každé rozhodnutí o prohlášení konkursu předběžně vykonatelné, neboť v jeho důsledku počala plynout prekluzivní lhůta pro přihlášení pohledávky. Na této skutečnosti nemění nic ani následné pravomocné prohlášení konkursu. Podle názoru stěžovatele je příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody zřejmá. Pakliže obecné soudy tuto skutečnost nevzaly v úvahu, porušily tím ústavně zaručené právo na náhradu škody zakotvené v čl. 36 odst. 3 Listiny. Stěžovatel opakovaně zdůrazňuje, že byl nucen nést náklady na podání přihlášky v důsledku nezákonných rozhodnutí v podstatě třikrát. Zmenšením majetku stěžovatele pak došlo i k porušení práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 odst. 1 Listiny. Poukazuje přitom na nález pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01, z jehož závěrů vyplývá, že nelze považovat za správný takový přístup obecných soudů, podle něhož náhrada škody přísluší pouze těm, kteří sami vynaložili náklady na odstranění nezákonného rozhodnutí. Nelze přehlédnout, že nezákonným rozhodnutím může být poškozen i ten, kdo nemá možnost nezákonné rozhodnutí opravným prostředkem odstranit, což platí i pro stěžovatele.

III.

6. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního.

7. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy České republiky - dále jen "Ústava") a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

8. V dané věci se stěžovatel snaží posunout celou věc do ústavněprávní roviny tím, že poukazuje na porušení ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny. Ve skutečnosti ale pouze polemizuje se závěrem obecných soudů o tom, zda existuje příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím (v podobě vyšší soudní instancí zrušených rozhodnutí soudu prvního stupně o prohlášení konkursu) a vzniklou škodou (v podobě nákladů vynaložených na právní zastoupení v souvislosti s přihláškou pohledávky stěžovatele do konkursního řízení). V tomto směru je pro právní posouzení věci určující rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. října 2014, č. j. 30 Cdo 594/2013-90, který stěžovatel v ústavní stížnosti sice nenapadá, ale který se jednoznačným způsobem vyjadřuje k otázce, kterou stěžovatel (nepřípustně) předkládá i k ústavněprávnímu přezkumu. Posouzení otázky příčinné souvislosti v případě odpovědnosti za škodu je totiž navýsost záležitostí výkladu podústavního práva a tedy věcí obecných soudů, do níž Ústavní soud může zasáhnout jen zcela výjimečně. Proti samotnému závěru obecných soudů, že příčinou vynaložení nákladů na právní zastoupení nebylo samotné vydání nezákonných rozhodnutí, nýbrž vůle a rozhodnutí samotného žalobce zajistit si pro podání přihlášky do konkursu právní zastoupení, které pojal ještě před zrušením rozhodnutí o prohlášení konkursu, nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady.

9. Z výše uvedeného důvodu absence příčinné souvislosti nelze na věc aplikovat ani závěry vyplývající ze stěžovatelem citovaného nálezu Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 18/01 (N 53/26 SbNU 73). Je pravdou, že citovaný nález považoval za protiústavní právní úpravu, podle níž byly z odškodnění vyloučeny osoby, u nichž škoda spočívala toliko v nákladech řízení (aniž by existovala jiná nezákonným rozhodnutím vzniklá škoda), avšak současně zdůraznil další podmínku odpovědnostního vztahu, jíž je existence příčinné souvislosti mezi vznikem této škody a zákonem předpokládanou škodnou událostí, tedy vydáním nezákonného rozhodnutí. Pakliže ve stávající věci nebyla obecnými soudy dovozena existence příčinné souvislosti, nebyly ani splněny podmínky pro vznik odpovědnosti státu za škodu a není možné se odvolávat na závěry plynoucí z výše zmíněného nálezu.

10. Nad rámec uvedeného se ještě sluší poznamenat, že zůstává otázkou, zda se situace a celkové okolnosti věci po prvním či druhém nezákonném rozhodnutí Krajského soudu v Ústí nad Labem ve vztahu k přihlášce pohledávky změnily natolik, aby musela být právním zástupcem stěžovatele zpracována zcela nová přihláška pohledávky, anebo zda právní zástupce více či méně vycházel pouze z oné původní přihlášky, která byla stěžovatelem podána v počáteční fázi konkursního řízení, což by poněkud relativizovalo stěžovatelem tvrzenou vysokou pracnost spojenou s podáním každé přihlášky. Ústavní soud na to ovšem upozorňuje pouze v té souvislosti, že stěžovatel sám připustil, že v případě vydání bezvadného (zákonného) rozhodnutí o prohlášení konkursu, by mu náhrada nákladů vydaných na právní zastoupení stejně nenáležela, což ostatně vyplývá i z právní úpravy (viz § 33 zákona o konkursu a vyrovnání).

11. Ústavní soud závěrem podotýká, že stěžovatel výslovně nenapadl ústavní stížností rozsudek Nejvyššího soudu, ačkoliv tak měl správně učinit, neboť rozhodnutí Nejvyššího soudu bylo rozhodnutím meritorním a tedy posledním prostředkem k ochraně práva, který stěžovatel v řízení použil. Tato skutečnost však nic nezměnila na závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.

12. Ze shora vyřčených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. března 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru