Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 139/06Usnesení ÚS ze dne 29.11.2006

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.139.06
Datum podání10.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 139/06 ze dne 29. 11. 2006

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti stěžovatele L. P., zastoupeného advokátkou Mgr. Andreou Židovou, se sídlem Most, Vl. Vančury 1416/1, proti rozsudku Okresního soudu v Mostě ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 11 C 1046/98, a rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 11 Co 593/2004, za účasti Okresního soudu v Mostě a Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníků řízení, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky předepsané zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Domnívá se, že napadenými rozhodnutími došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv garantovaných čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Mostě, sp. zn. 11 C 1046/98, z něhož zjistil následující:

Stěžovatel se spolu s J. M. (dále jen "žalobci") domáhal proti městu Most, (v původním řízení vystupovalo jako žalované) uložení povinnosti zaplatit částku 100.000,- Kč z titulu náhrady ušlého zisku. Svůj nárok žalobci odůvodnili tím, že s žalovaným uzavřeli kupní smlouvu, jejímž předmětem byly nemovitosti v rozsudku specifikované. Plánovali totiž na pozemku vybudovat stavby, které by využili pro rozšíření svého podnikání (konkrétně pro výrobu těstovin, prodejní sklady, garáže autoškoly a prodejnu motocyklů, náhradních dílů a autodoplňků). Ve smlouvě byli údajně ujištěni, že nemovitosti jsou prosté jakýchkoli břemen. Po předání projektové dokumentace však zjistili, že pozemkem je veden horkovod a v této části předmětných pozemků je proto zakázáno stavět. Vzhledem k tomu, že nebylo možné upravit původní podnikatelský záměr tak, aby plánované stavby byly umístěny v jiných částech pozemku, dospěli k závěru, že žalované město jim svým jednáním způsobilo škodu v podobě ušlého zisku, kterého by dosahovali tím, že by v objektech, jež zamýšleli postavit, provozovali podnikatelskou činnost.

Okresní soud v Mostě rozsudkem ze dne 2. 2. 2004, sp. zn. 11 C 1046/98, žalobu o náhradu ušlého zisku ve výši 100.000,- Kč zamítl a žalobcům uložil povinnost společně a nerozdílně nahradit náklady řízení žalovanému a České republice.

K odvolání žalobců Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 6. 12. 2005, sp.zn. 11 Co 593/2004, rozsudek soudu prvého stupně potvrdil ve znění, že žaloba na uložení povinnosti žalovanému zaplatit stěžovateli částku 50.000,- Kč a druhému žalobci částku 50.000,- Kč se zamítá. Soud dále rozhodl o nákladech řízení.

Stěžovatel napadl obě uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností. Odvolacímu soudu primárně vytýká, že ačkoli fakticky změnil rozsudek soudu prvého stupně, nepřiznal stěžovateli právo na podání dovolání.

Stěžovatel vyslovuje řadu výhrad ohledně zjišťování skutkového stavu a vyvozených právní závěrů. Nesouhlasí předně se stanoviskem znalce, podle něhož stěžovatel a jeho společník neměli pro získání úvěru, potřebného k realizaci plánovaného investičního záměru, "žádné jištění". Podle stěžovatelova názoru znalec opomenul fakt, že by úvěr mohl být jištěn zástavním právem k předmětným nemovitostem, které byly ve vlastnictví žalobců, a jako další zástava by mohla sloužit výrobní linka, která by byla pořízena z úvěru. Soud je podle názoru stěžovatele poškodil neprovedením navrhovaného důkazu, údajně prokazujícího existenci tichého společníka (stěžovatel v této souvislosti připomíná podstatu institutu tichého společenství, která žalobce vedla k postupu, při němž se snažili udržet jeho existenci v tajnosti) a tvrzené možnosti jistit úvěr sbírkou šperků v hodnotě přesahující deset milionů korun. Úvaha soudu prvého stupně, podle níž by nebylo možné předmětné nemovitosti zastavit, neboť již na jejich pořízení byl čerpán úvěr, podle názoru stěžovatele není správná, neboť v době, kdy by vznikl požadavek čerpat úvěr na pořízení technologií, byl by úvěr poskytnutý na nákup nemovitostí již jistě bezproblémově splacen. Stejně tak názor soudu prvého stupně, podle něhož by žalobci beztak na realizaci zamýšlených staveb nezískali stavební povolení, nemá oporu v provedeném dokazování, a navíc se jedná o odbornou otázku, kterou nepřísluší posuzovat civilnímu soudu, nýbrž orgánům správním. Stěžovatel se domnívá, že v tomto ohledu by problémy při realizaci staveb nevznikly.

Část odůvodnění soudu prvého stupně, v níž se uvádí, že se předmětný areál nachází v místě bývalé školky, je podle názoru stěžovatele nepřezkoumatelná, neboť, jak stěžovatel upozorňuje, jedná se o prostory bývalých jeslí.

Stěžovatel polemizuje i s úvahou soudu, že z listiny nazvané "Ekonomická rozvaha a posouzení návratnosti a zajištění úvěru firmy - Sdružení Pachmann - Mates" je zřejmé, že podnikatelský záměr byl ve fázi pouhých úvah žalobců nepodložených konkrétními ekonomickými rozbory ani finančním jištěním. Jedná se totiž o prvotní dokument, přičemž v dalším zajišťování úvěru žalobci nepokračovali právě proto, že se dozvěděli o existenci horkovodu procházejícího pozemkem, který realizaci jejich záměru znemožňoval.

Stěžovatel zdůrazňuje, že na koupi předmětných nemovitostí vynaložili prostředky v částce 1.600.000,- Kč, a v důsledku uvedeného břemene byla tato investice v podstatě umrtvena. Pokud by je město na existenci horkovodu upozornilo, koupili by jistě objekt jiný, v němž by předpokládaného zisku dosáhli. V důsledku protiprávního jednání žalovaného tak žalobci utrpěli škodu.

Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 81, čl. 90 Ústavy). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností (čl. 83 Ústavy ČR). Porušení ustanovení uvedené hlavy Listiny Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.

Stěžovatel obecným soudům vytýká nesprávnost skutkových zjištění a nesouhlasí s právními názory, k nimž obecné soudy dospěly v projednávaném případě. Spornou otázkou dané věci je, zda v posuzovaném případě byly splněny předpoklady pro přiznání náhrady škody v podobě ušlého zisku ve smyslu občanského zákoníku. Ústavní soud opakovaně konstatoval, že takto pojaté ústavní stížnosti jej staví do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu nepřísluší. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud neposuzuje tedy zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda, naopak, jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. K takovému závěru však nelze v projednávaném případě dospět.

Ve smyslu ustanovení § 420 a násl. občanského zákoníku jsou předpoklady odpovědnosti za škodu vymezeny jako porušení právní povinnosti, škoda, příčinná souvislost mezi porušením povinnost a škodou a zavinění. Poškozený je přitom povinen prokázat existenci prvních tří předpokladů.

Obecné soudy dospěly k závěru, že k porušení právní povinnosti na straně žalovaného města skutečně došlo, neboť se žalobci uzavřelo kupní smlouvu a neupozornilo je na fakt, že pod částí předmětných nemovitostí prochází teplovod, naopak ve smlouvě žalobce výslovně ujistilo, že nemovitosti jsou prosté jakýchkoli břemen a závazků vůči třetím osobám. Při posouzení, zda žalobcům vznikla protiprávním jednáním města škoda ve formě ušlého zisku, obecné soudy vyšly ze znaleckého posudku Ing. B., znalce z oboru ekonomika, podle něhož byl podnikatelský záměr žalobců vázaný na podmínce získání úvěru pro financování staveb a technologie nereálný, a že tudíž nemohlo dojít k tvorbě, resp. ke ztrátě zisku. Žalobci nedisponovali dostatečnými finančními zdroji potřebnými k jištění případného bankovního úvěru, neboť banky v předmětné době považovaly za nedostatečné jištění toliko majetkem, na jehož pořízení byl úvěr poskytován, nýbrž požadovaly do výše minimálně třiceti procent krytí z vlastních zdrojů. Námitkami stěžovatele zpochybňujícími závěry znaleckého posudku se oba obecné soudy zabývaly a Ústavní soud na jejich argumentaci k opakovaným výtkám stěžovatele odkazuje. Obecné soudy se při hodnocení důkazu znaleckým posudkem zcela v souladu se smyslem tohoto důkazního prostředku nezabývaly odbornými znaleckými závěry z hlediska jejich správnosti, nýbrž hodnotily přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, jeho odůvodnění a jeho soulad s ostatními provedenými důkazy. Důkaz listinou předloženou žalobci nazvanou "Ekonomická rozvaha a posouzení návratnosti a zajištění úvěru firmy - Sdružení Pachman - Mates" obecné soudy utvrdil v závěru, že plánovaný investiční projekt žalobců byl ve fázi předběžných hypotéz bez podložení konkrétními ekonomickými rozbory a odpovídajícím finančním zajištěním. Procesní postup žalobců, kteří se až na samém závěru řízení před soudem prvého stupně zmínili o existenci tichého společníka, který je údajně připraven poskytnout k jištění úvěru klenoty v hodnotě přesahující deset milionů korun, obecné soudy označily za účelový a návrh na provedení dalšího dokazování v tomto směru, resp. odročení jednání, nepřipustily. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že obecné soudy nemají povinnost provést každý z účastníky navržených důkazů. Je nicméně jejich povinností svůj postup v takovém případě odůvodnit. Této podmínce bylo učiněno zadost. Po celkovém zhodnocení případu obecné soudy dospěly k závěru, že při obvyklém běhu věcí by žalobci předestřenou činností zisku nedosahovali a jejich úvahy o ušlém zisku prohlásily za neprokázané co do základu i výše.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že stěžovatel by měl zřejmě větší naději na úspěch v rámci řízení, v němž by uplatňoval nárok z odpovědnosti za vady předmětu koupě. Jak uvádí soud prvého stupně v odůvodnění rozsudku, tento spor u Okresního soudu v Mostě probíhal pod sp. zn. 11 C 315/95, návrh žalobců však byl pravomocně zamítnut, neboť svůj nárok žalobci uplatnili po uplynutí zákonné šestiměsíční lhůty. Ústavní stížnost směřující proti rozhodnutím obecných soudů vydaným v rámci uvedeného řízení Ústavní soud pod, sp. zn. II. ÚS 110/2000, odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Tvrzení stěžovatele, že soud prvého stupně na jednom místě odůvodnění chybně uvedl, že předmětné nemovitosti jsou areálem bývalé školky, zatímco ve skutečnosti se jedná o prostory bývalých jeslí, lze přisvědčit. Vzhledem k tomu, že na jiných místech odůvodnění soud prvého stupně prostory správně označuje jako objekt bývalých jeslí a proti specifikaci nemovitostí uvedením údajů z katastru nemovitostí, včetně ulice, stěžovatel nic nenamítá, lze mít za to, že otázka určení předmětných nemovitostí nevzbuzovala v řízení žádné pochybnosti. Výše uvedená nepřesnost tedy postrádá jakýkoli ústavní rozměr. Žalobci ji ostatně ani nezahrnuli do svých odvolacích námitek.

Ústavní soud opakovaně konstatoval, že rozhodnutí obecných soudů je možno považovat za protiústavní pouze tehdy, pokud jejich právní závěry jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo by z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, nebo v případě, kdy by skutková zjištění byla v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy. K takovému závěru nelze dospět. Skutková zjištění obecných soudů zcela zjevně mají oporu v provedeném dokazování. Také právní závěr, k němuž dospěly, je výsledkem aplikace a interpretace provedené v mezích ústavnosti.

V ustanovení § 120 odst. 1 o.s.ř. je zakotvena jedna ze základních zásad sporného řízení - zásada projednací. V souladu s ní tvrdit skutečnosti a navrhovat pro ně důkazy je zásadně věcí účastníků řízení. Bylo na stěžovateli, aby v řízení prokázal, že mu předmětným protiprávním jednáním města vznikla škoda ve formě ušlého zisku a že ke škodě došlo v příčinné souvislosti s jednáním města. Svou důkazní povinnost však strana žalující ve sporu nesplnila. Ústavní soud připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů. Jestliže obecné soudy při svém rozhodování respektovaly podmínky zakotvené v ustanovení § 132 zákona o.s.ř., nespadá do pravomoci Ústavního soudu jejich hodnocení důkazů přehodnocovat (srov. nález Ústavního soudu II. ÚS 404/98).

Námitce stěžovatele, že odvolací soud fakticky rozsudek soudu prvého stupně změnil a že poučení o podmínkách podání dovolání je chybné, rovněž nelze přisvědčit. Ze spisového materiálu i z odůvodnění rozsudků je zcela zřejmé, že obecné soudy vycházely pří posouzení případu ze shodného základu skutkových zjištění. V otázce předpokladů pro přiznání nároku byly rovněž zajedno, shodly se i na závěru, že v posuzovaném případě nebyly splněny. Odvolací soud při formulaci potvrzujícího výroku toliko zohlednil návrh žalobců na připuštění změny žalobního petitu z původně žalovaného uložení povinnosti platit žalovanou částku oběma žalobcům solidárně na povinnost platit každému z nich jeho díl, které soud vyhověl. Vzhledem k tomu, že okolnosti významné pro rozhodnutí věci tak byly soudem prvého i druhého stupně posouzeny zcela shodně (srov. Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z., Mazanec, M. Občanský soudní řád, komentář, 6. vydání, 2003, II. díl, s. 1045), stěžovatel mohl přípustnost dovolání odvozovat pouze z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., jak jej správně poučil odvolací soud.

Ústavní soud tedy nedospěl k závěru, že by v řízení před obecnými soudy došlo k jakémukoliv porušení ústavně garantovaných práv stěžovatele. V projednávaném případě tak Ústavní soud neshledal žádný důvod, pro který by napadená rozhodnutí zrušil. Nezbylo mu proto, než ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 29. listopadu 2006

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru