Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1385/18 #1Usnesení ÚS ze dne 09.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánPOLICIE - KŘP Libereckého kraje, Služba kriminální policie a vyšetřování - Odbor hospodářské kriminality
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a pokojně užívat majetek obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu ... více
Věcný rejstříkTrestní řízení
odnětí/vydání věci
vlastnické právo/omezení
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1385.18.1
Datum podání20.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí jiné

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160, § 134 odst.2, § 79a, § 79g


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1385/18 ze dne 9. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky S. P., zastoupené Mgr. Lukášem Trojanem, advokátem, se sídlem Hvězdova 1716/2b, Nusle, Praha 4, proti usnesení Policie ČR, KŘP Libereckého kraje, Služby kriminální policie a vyšetřování, Odboru hospodářské kriminality č. j. KRPL-77119/TČ-2016-180080-BD ze dne 3. 11. 2017 a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočky v Liberci č. j. 31 Nt 404/2018-21 ze dne 7. 2. 2018, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka se svým návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhala zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí a namítala zásah do svého práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Dále byla podle názoru stěžovatelky napadená usnesení vydána v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny.

2. Ústavní soud z napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti zjistil, že napadeným usnesením policejního orgánu bylo rozhodnuto o zajištění peněžních prostředků v nominální hodnotě 12 milionů korun, zajištěných při prohlídce jiných prostor (bezpečnostních schránek v bance vedených na jméno jiné osoby než stěžovatelky) jako náhradní hodnoty. Ke stížnosti stěžovatelky pak napadeným rozhodnutím krajský soud zamítl stěžovatelčinu stížnost a vypořádal se argumentačně s námitkami stěžovatelky. K její námitce týkající se důvodnosti, resp. nedůvodnosti, jejího trestního stíhání krajský soud upozornil, že pouze přezkoumává to, zda nashromážděné skutečnosti nasvědčují důvodnému podezření z toho, že se předmětný skutek stal, že tento má znaky trestného činu a lze shledat podezření, že se uvedeného jednání obvinění dopustili. V tomto směru krajský soud poukazuje na obsah dosud nashromážděných důkazů, které jsou obsaženy v materiálech předložených krajskému soudu, a ze kterých vyplývá důvodnost podezření ze spáchání trestné činnosti, která je obviněným kladena za vinu. Krajský soud v tomto směru poukázal především na výpověď spoluobviněného J. A. ze dne 19. 12. 2017, ve které tento obviněný popisuje okolnosti spojené s vystavováním falešných faktur, které předával dalším spoluobviněným, přičemž zmínil i stěžovatelku. Kromě toho důvodnosti podezření ze spáchání trestné činnosti nasvědčuje upozornění zástupců společnosti ROSSY Service, a.s. Podezření ze spáchání trestné činnosti pak i vyplývá z výpovědí vyslechnutých zaměstnanců předmětné společnosti, kteří vyjádřili k jednotlivým údajným dodavatelům či poskytnutým službám a fakturaci, že o nich nic nevědí, a nakládání s fakturami stěžovatelkou neodpovídalo obvyklému postupu. V tomto směru je krajským soudem poukazováno i na nestandardní toky finančních prostředků, jak tyto jsou patrné z výpisu z účtů jednotlivých společností. K výši možné způsobené škody soud uvedl, že výše finančních prostředků, které měly být tímto způsobem vyvedeny z majetku společnosti ROSSY Service, a.s., vyplývá z předmětných zachycených faktur a odpovídá částce 79.788.606,20 Kč. Je-li namítáno, že výše způsobené škody není spolehlivě zjištěna, tak tato je prozatím dokladována zajištěnými fakturami, které jsou konkrétně rozvedeny v usnesení o zahájení trestního stíhání. Krajský soud připomněl, že v tuto chvíli je trestní stíhání v podstatě stále v počátcích, a nelze pochopitelně vyloučit, že může dojít ve vztahu ke konkrétní faktuře k nějakým změnám vyčíslení. Pro tuto chvíli má však takto vyčíslená škoda oporu v nashromážděných fakturách. Za tohoto stavu krajský soud nemohl dospět k závěru, že zahájení trestního stíhání obviněných má být toliko svévolným aktem ze strany orgánů činných v trestním řízení a není žádným způsobem důkazně podloženo. Pokud pak jde o případné formální námitky proti usnesení o zahájení trestního stíhání a jeho náležitostí, tak tyto mohou být výlučně řešeny v souladu s trestním řádem, tedy případnou stížností podanou vůči rozhodujícímu státnímu zástupci a krajský soud není v této fázi řízení oprávněn přezkoumávat a hodnotit správnost či úplnost usnesení o zahájení trestního stíhání. V dané věci pak není podle krajského soudu rozhodné, jestli tímto způsobem stěžovatelka obohatila sama sebe nebo jiného, či s penězi bylo naloženo jinak, protože postačí, že uvedeným způsobem měla získat neoprávněně možnost disponovat s finančními prostředky náležejícími jinému, které tak ve svém celku tvoří uvedený výnos. V tomto směru lze odkázat i na dikci definice trestného činu zpronevěra, jehož zákonným znakem není obohacení (ať už sebe nebo někoho jiného), ale přisvojení cizí svěřené věci, tedy svěřené finanční prostředky společnosti ROSSY Service, a.s. Zcela logické a pochopitelné potom je, že není možné individualizovat, konkretizovat a posléze zajistit jako věc představující výnos z trestné činnosti, přesně ty konkrétní finanční prostředky, které byly v jednotlivých případech z majetku společnosti ROSSY Service, a.s., vyvedeny, a které by tak tvořily výnos z trestné činnosti. Je tedy zřejmé, že peněžní prostředky, u kterých zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že by mohly být výnosem trestného činu, který je předmětem trestního stíhání, není možné zajistit podle § 78, § 79 trestního řádu nebo podle § 79a, § 79b trestního řádu. Zároveň je dána obava, aby tyto další zajištěné prostředky také nebyly ztraceny či převedeny na jiného, neboť z předložených materiálů je patrné, že stěžovatelka část svého nemovitého majetku převedla na dcery, tedy nelze vyloučit i v případě dalších finančních prostředků takové dispozice, aby byl zmenšen její majetek. Za tohoto stavu tedy policejní orgán zcela přiléhavě v případě zajištěných finančních prostředků přistoupil k jejich zajištění jako náhradní hodnoty. V tomto směru tedy lze podle napadeného rozhodnutí krajského soudu dospět k závěru, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že došlo k výnosu z trestné činnosti, tento výnos nelze zajistit, a proto bylo přistoupeno k zajištění náhradní hodnoty za věc, která byla výnosem z trestné činnosti, a proto zajištění náhradní hodnoty podle § 79f trestního řádu se jeví zcela přiměřené procesní i důkazní situaci.

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvedla, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno její vlastnické právo a právo na spravedlivý proces. Stěžovatelka má v prvé řadě za to, že usnesení policejního orgánu, nesplňuje zákonné požadavky na dostatečné odůvodnění naplnění procesních a materiálních podmínek využití institutu zajištění ve smyslu ustanovení § 79a, § 79c a § 79g trestního řádu, což jej činí nepřezkoumatelným a tedy nezákonným. Krajský soud ve svém usnesení námitky stěžovatelky vypořádal v podstatě tak, že odůvodněni usnesení policejního orgánu je sice stručnější, nicméně jeho smysl z něj lze dovodit a nedostatky jeho odůvodnění způsobily okolnosti případu - náročnost procesních úkonů spojených se zahájením trestního stíhání obviněných. Takové vypořádání námitek stěžovatelka považuje za nedostatečné a prohlubující zásah do jejích práv. Stěžovatelka pak odkazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014, požadující v případě rozhodování o zajištění finančních prostředků náležité odůvodnění. Dalším nepřípustným pochybením orgánů činných v trestním řízení zasahujícím do ústavně zaručených práv stěžovatelky, je podle názoru stěžovatelky absence zákonných podmínek pro postup podle § 79a trestního řádu. V posuzované věci je v prvé řadě podle stěžovatelky zjevné, že větší část úkonů byla předem plánovaná a přinejmenším z části tvrzená zátěž policejního orgánu v podobě nutnosti vypracovat písemná vyhotovení usnesení o zahájení trestního stíhání na policejním orgánu nespočívala v době realizace úkonů. Usnesení o zahájení trestního stíhání nebyla sepisována na začátku realizace úkonů trestního řízení dne 31. 10. 2017, ale tato již byla pravděpodobně předem připravena a v tento den pouze doručována. Stěžovatelka dále uvádí, že peněžní prostředky byly policejním orgánem nalezeny při prohlídce jiných prostor dne 31. 10. 2017, přičemž napadané usnesení policejního orgánu bylo vydáno až dne 3. 11. 2017. O situaci naléhavou, která nesnese odkladu, tedy v tomto případě bezesporu nešlo, neboť časové prodlení mezi realizací prohlídky jiných prostor a vydáním napadeného usnesení činilo 4 dny. Jedná se tedy v tomto případě podle názoru stěžovatelky o pouhé bezdůvodné nerespektování postupu podle 79a trestního řádu, který měl být dodržen. Stěžovatelka dále uvádí, že nejsou v jejím případě splněny zákonné podmínky, neboť policejní orgán ve svém usnesení nespecifikoval, zda zajišťované finanční prostředky jsou náhradou za věc, která je nástrojem či výnosem z trestné činnosti, a co mělo být v daném případě "původní věcí", která má být nahrazena zajištěnou náhradní hodnotou, a rovněž z jakého důvodu nebylo možné zajistit původní věc, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti. Soud v odůvodnění svého usnesení vypořádal námitky stěžovatelky tím, že policejní orgán nepochybil, pokud v usnesení neuvedl, zda jde o zajištění náhradní věci, která je nástrojem nebo výnosem z trestné činnosti, pouze v usnesení užil celou dikci příslušného zákonného ustanovení, a dále, že uvedená výše vyvedeného majetku společnosti bezesporu odpovídá výnosu z trestné činnosti a škodě vzniklé společnosti.

4. Stěžovatelka k odůvodnění zajištění jejích finančních prostředků dále uvádí, že jí není kladeno za vinu a ani nebylo v řízení prokázáno, že by se měla předmětným trestným činem obohatit a není zde tedy ani jakýkoliv předpoklad o výnosu z trestné činnosti. Tvrzení o způsobené škodě na této argumentaci přitom ničeho nemění. Stěžovatelka zásah do svých ústavně zaručených práv spatřuje i v tom, že o zajištění finančních prostředků bylo rozhodnuto, ačkoliv není dostatečně odůvodněn závěr o opodstatněnosti jejího trestního stíhání ve smyslu ustanovení § 160 trestního řádu a že se soud tímto předpokladem legitimity zajištění finančních prostředků důsledně nezabýval. K odkazu soudu na výpověď spoluobviněného stěžovatelka namítá, že nevypověděl výslovně, že by údajně fiktivní faktury předával stěžovatelce nebo někomu jinému ze společnosti ROSSY Service, a. s. Důvodnost trestního stíhání nelze opírat ani o výpovědi zaměstnanců společnosti ROSSY Service, a.s. a už vůbec ne o skutečnosti, že na údajně fiktivní faktury upozornili nástupci stěžovatelky ve společnosti ROSSY Service, a. s. S těmito totiž stěžovatelka a její manžel, který byl rovněž obviněn, dlouhodobě vedou civilní spor o doplacení části kupní ceny za akcie společnosti ROSSY Service, a.s., který dosud nebyl ukončen.

5. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatelka je řádně zastoupena a stížnost byla podána včas a proti konečnému rozhodnutí ve věci.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud předně zdůrazňuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. I když toto široce pojaté vymezení ochrany ústavnosti nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením podústavního práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegezí. Je tak oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s řízením, které předcházelo napadenému soudnímu aktu, byly dodrženy ústavní limity, zejména jestli v důsledku svévole nedošlo k extrémnímu vybočení z nich [viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000 in fine (N 53/21 SbNU 451), III. ÚS 303/04 (N 52/36 SbNU 555), III. ÚS 351/04 (N 178/35 SbNU 375), III. ÚS 501/04 (N 42/36 SbNU 445), III. ÚS 606/04 (N 177/38 SbNU 421), III. ÚS 151/06 (N 132/42 SbNU 57), IV. ÚS 369/06 (N 206/43 SbNU 303), III. ÚS 677/07 (N 179/47 SbNU 371) a další; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].

8. Ústavní soud považuje také za nutné připomenout závěry své ustálené judikatury, dle níž je nutno možnost jeho zásahu do přípravného řízení v rámci trestního procesu vykládat přísně restriktivním způsobem. Ústavní soud se takto cítí být povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy, jež jsou výrazem svévole či libovůle orgánů činných v trestním řízení. Vyjádřeno jinými slovy, jeho kasační intervence do probíhajícího řízení (nikoli pravomocně ukončeného trestního stíhání) má své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, ve kterých se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesně právnímu rámci a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení, zejména obecných soudů, v následujících fázích trestního řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 2532/12 ze dne 28. 8. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 674/05 ze dne 16. 3. 2006). Podobně ve věcech týkajících se uplatnění zajišťovacích prostředků v rámci trestního řízení Ústavní soud zdůraznil, že posuzovat jejich oprávněnost je především úkolem orgánů činných v trestním řízení. Kasační pravomoc Ústavního soudu se proto může projevit teprve tehdy, byly-li v řízení před obecným soudem porušeny ústavní procesní principy či jsou-li závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 3502/13 ze dne 17. 4. 2014 (N 63/73 SbNU 209)].

9. Majetkové zajišťovací instituty upravené v ustanovení § 79 a násl. trestního řádu Ústavní soud obecně považuje [srov. především nález sp. zn. III. ÚS 3647/14 ze dne 13. 8. 2015 (N 147/78 SbNU 275)] za opatření zasahující do základního práva na pokojné užívání majetku, na něž se vztahuje ochrana čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Protokol"), jakož i čl. 11 Listiny. Zároveň však ve své judikatuře připomíná, že jde o prostředek pouze dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací, nepředstavující konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku" ve smyslu druhé věty odst. 1 čl. 1 Protokolu, nýbrž pouze o opatření týkající se "užívání majetku" ve smyslu odst. 2 citovaného ustanovení (viz také rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Handyside proti Spojenému Království ze dne 7. 12. 1976 č. 5493/72). Při posouzení ústavnosti dočasných majetkových zajišťovacích institutů přitom Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429), usnesení sp. zn. II. ÚS 708/02 ze dne 11. 3. 2004, nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 125/04 ze dne 1. 7. 2004]. Jak přitom již bylo řečeno, jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit opatření upravená v zákoně o výkonu zajištění majetku a opodstatněnost jejich aplikace.

10. K odkazu stěžovatelky na skutečnost, že usnesení policejního orgánu bylo nedostatečně odůvodněno, Ústavní soud poukazuje na to, že posuzuje řízení jako celek a dospívá k závěru, že se krajský soud ve svém napadeném usnesení zabýval všemi námitkami, které stěžovatelka vznesla, a kusé rozhodnutí policejního orgánu dostatečně dovysvětlil. K citaci své judikatury, vyžadující dostatečné odůvodnění rozhodnutí o omezení zajištění peněžních prostředků, a to vzhledem ke konkrétním platbám, které byly v žádostech uváděny (viz stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 3502/13) Ústavní soud poznamenává, že v tam posuzovaném případě se jednalo o dlouhodobé zajištění finančních prostředků (jehož délka je zcela nesrovnatelná s prozatím krátkodobým zajištěním stěžovatelčiných prostředků) a že v tam posuzovaném případě napadená rozhodnutí dostatečně nereagovala na konkrétní požadavky odůvodňující omezení zajištění peněžních prostředků vzhledem ke konkrétním platbám, který byly v žádostech uváděny, např. splnění daňové povinnosti. Nad to nedostatečné odůvodnění rozhodnutí příslušným státním zastupitelstvím nebylo napraveno ani navazujícím rozhodnutím Vrchního soudu v Praze.

11. K námitkám stěžovatelky, že se neztotožňuje s poměrně rozsáhlým odůvodněním krajského soudu o důvodnosti jejího trestního stíhání i k nesprávné právní kvalifikaci situace umožňující zajištění finančních prostředků jako náhradní hodnoty, Ústavní soud uzavírá, že se jedná o dílčí námitky týkající se nedostatečného zjištění skutkového stavu či nesprávné aplikace podústavního práva. Ústavnímu soudu však nenáleží přehodnocovat skutkové závěry obecných soudů ani jejich interpretaci podústavního práva. V této části tedy stěžovatelčiny námitky nedosahují ústavního rozměru. Ve stěžovatelčině případě však krajský soud, rozhodující o její stížnosti proti rozhodnutí policejního orgánu své rozhodnutí odůvodnil dostatečně.

12. Ústavní soud tedy v projednávané věci konstatuje, že napadené rozhodnutí krajského soudu je řádně odůvodněno, vypořádává se s výhradami, které stěžovatelka uvádí v ústavní stížnosti, a z tohoto důvodu lze na obsah odůvodnění tohoto rozhodnutí odkázat. Ve vztahu k relevantním skutkovým otázkám toto odůvodnění nevykazuje logické omyly či extrémní rozpory mezi důkazy, jež jsou k dispozici, a z nich vyvozenými skutkovými závěry [srov. kupř. nálezy sp. zn. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257), nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255), nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165), nález sp. zn. II. ÚS 539/02 ze dne 28. 6. 2005 (N 131/37 SbNU 653), nález sp. zn. I. ÚS 585/04 ze dne 20. 7. 2005 (N 143/38 SbNU 117), nález sp. zn. II. ÚS 283/06 ze dne 31. 5. 2007 (N 91/45 SbNU 325), nález sp. zn. II. ÚS 566/06 ze dne 20. 2. 2007 (N 32/44 SbNU 393) a další].

13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí v jejich souhrnu proto Ústavní soud dospěl k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatelka dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly, neboť nijak nevybočuje ze standardu aprobovaného judikaturou Ústavního soudu a odůvodnění napadeného usnesení krajského soudu vyhovuje požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění obdobných rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno krajskému soudu z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jeho rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud shledal, že nedošlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatelky, odmítl její ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru