Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1380/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 10
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací předstižná vazba
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1380.17.1
Datum podání05.05.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 68 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1380/17 ze dne 23. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Evžena Knorra, t. č. ve výkonu vazby, zastoupeného Mgr. Janem Špačkem, advokátem se sídlem Revoluční 762/13, Praha 1, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 25. 1. 2017, sp. zn. 1 Nt 2302/2017, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. 2. 2017, sp. zn. 8 To 74/2017, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 10 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) a písm. c) trestního řádu.

2. Stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy dle ustanovení § 283 odst. 1, odst. 2 písm. c), odst. 3 písm. b) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku.

3. Soudy v napadených rozhodnutích dospěly k závěru, že u stěžovatele nadále trvají důvody útěkové i předstižné vazby. Důvod útěkové vazby soudy shledaly především ve skutečnosti, že stěžovatel (a další obvinění) jsou reálně ohroženi uložením trestu odnětí svobody v minimální výši 10 let, takže je zde důvodná obava z útěku, či skrývání v případě jejich propuštění na svobodu. Ve vztahu k tzv. předstižné vazbě soudy uvedly, že je důvodná obava, že by obvinění v případě propuštění na svobodu opakovali trestnou činnost, aby si opatřili finanční prostředky, neboť důvodem k páchání dotčeného druhu trestné činnosti bylo získání enormního množství finančních prostředků, kdy navíc tuto trestnou činnost páchali po delší dobu.

4. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 2 a odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně namítá, že soudy obou stupňů při zdůvodňování existence vazebních důvodů paušalizují ve vztahu ke stěžovateli důvody uváděné ke všem obviněným. Ve vztahu k útěkové vazbě dále stěžovatel namítá, že tuto lze použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný či obžalovaný uprchne nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu. Tomuto možnému záměru stěžovatele uprchnout či skrývat ale de facto brání celá jeho rodinná konstelace a případně i jeho věk. Navíc, vyjma obecného důvodu hrozby vysokého trestu, soudy neuvedly žádné konkrétní okolnosti, pro něž by u stěžovatele hrozilo (či které by dokládaly), že se bude skrývat nebo vyhýbat trestnímu řízení, aniž by se zabývaly jím předestřenými námitkami, které mají vyvracet existenci vazebních důvodů, případně tyto důvody významně zeslabovat. Ve vztahu k vazebnímu důvodu dle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu pak soudy nevzaly v potaz, že doposud nikdy nebyl stíhán pro trestnou činnost související s drogovou problematikou. Stěžovatel rovněž namítá, že závěr soudu o tom, že jsou u stěžovatele dány důvody útěkové a předstižné vazby a že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, a že existují zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel, není dostatečně doložen provedeným dokazováním a z provedeného dokazování při vazebním zasedání dne 25. 1. 2017 uvedené nevyplývá. Závěrem pak stěžovatel poukazuje na to, že po pětiměsíční době výkonu vazby, pakliže soud rozhoduje o jejím faktickém prodloužení, již nelze tyto důvody opírat pouze o důvody a skutečnosti známé a soudy uváděné v okamžiku prvotního rozhodování o vazbě (září roku 2016).

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud v minulosti opakovaně uvedl, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoli jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).

7. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba totiž izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57, SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je proto Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

8. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.

9. Ústavní soud dává stěžovateli - v obecné rovině - za pravdu potud, že vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy "silnými" důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013). Opačný výklad by odporoval dikci zákona i smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo že se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [viz též nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)]. Obviněný je tedy oprávněn vznášet argumenty, které představují protiváhu konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu, přičemž mezi těmito kritérii se při výsledném hodnocení uplatní princip úměrnosti (proporcionality), a soud k nim musí přihlížet a vypořádat se s nimi.

10. Z nyní napadených rozhodnutí je však zřejmé, že rozhodující soudy měly tuto zásadu dostatečně na zřeteli, protože z jejich odůvodnění plyne, že jakkoli primárním důvodem pro ponechání stěžovatele a dalších obviněných ve vazbě z důvodu dle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu byla výše hrozící trestu, tato nebyla osamoceným důvodem, nýbrž soudy přihlédly též k charakteru a formě spáchané trestné činnosti a k sociální či pracovní situaci stěžovatele (a dalších obviněných). Z hlediska dodržení zásad práva na spravedlivý proces je klíčové, že svá rozhodnutí řádně odůvodnily. Zde přitom musí Ústavní soud odmítnout námitky stěžovatele stran obecnosti napadených usnesení, neboť z jejich odůvodnění vyplývá, že učiněné vazební důvody se vztahovaly ke všem obviněným a za této situace by bylo přílišným formalismem lpět na tom, aby soud tyto důvody zopakoval zvlášť ke každému z obviněných. Skutečnosti, že soud rozhodoval o ponechání obviněných ve vazbě individualizovaně, navíc odpovídá fakt, že jednoho z obviněných z vazby propustil.

11. Za této situace tedy Ústavní soud nemíní přehodnocovat závěry obecných soudů stran důvodnosti útěkové vazby, neboť soudy výslovně vysvětlily, ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se stěžovatel (jakož i další obvinění) bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, a zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, včetně toho, že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Z odůvodnění napadeného usnesení se tedy podává, že k závěru o opodstatněnosti vazby dle § 67 písm. a) trestního řádu soudy nevedla pouze výše eventuálního trestu pro pachatele, nýbrž souhrn všech okolností, které ve svém důsledku svědčily o nutnosti vzetí stěžovatele do vazby, neboť z konkrétních skutečností vyplývala důvodná obava, že by stěžovatel svým útěkem či skrýváním se mohl zmařit průběh trestního řízení.

12. Jestliže stěžovatel dále rozporuje důvody tzv. předstižné vazby, připomíná Ústavní soud, že z jeho judikatury plyne, že existence důvodu předstižné vazby podle § 67 písm. c) trestního řádu je závislá mj. na osobním postoji obviněného, jeho sklonech, návycích, na jeho aktuálním zdravotním stavu, rodinném zázemí nebo na prostředí, v němž se obviněný pohybuje [srov. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Při hodnocení opodstatněnosti předstižné vazby tedy musí soudy vážit veškeré okolnosti, které by mohly odůvodnit omezení osobní svobody za účelem neopakování trestné činnosti. Takto však dle nyní rozhodujícího senátu obecné soudy postupovaly, když za relevantní argument považovaly především fakt, že příjem z drogové trestné činnosti musel být pro obviněné (včetně stěžovatele) jejich významným nebo dominantním zdrojem obživy, kdy nelze odhlédnout ani od délky časového období páchané trestné činnosti (a na uvedeném nic nemůže změnit, pokud stěžovatel doposud nebyl trestně stíhán pro trestnou činnost související s drogovou problematikou). Takto tedy obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč je namístě vazební důvod dle ustanovení § 67 písm. c) trestního řádu, přičemž v jejich hodnocení nelze spatřovat žádné ústavněprávní deficity.

13. Ve vztahu k dosavadní délce vazebního stíhání stěžovatele Ústavní soud uvádí, že postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje (vazba nemůže být fakticky institutem nahrazujícím trest odnětí svobody). Ústavní soud takto pracuje s tzv. doktrínou zesílených důvodů (viz nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013 nebo nález sp. zn. II. ÚS 2086/14 ze dne 16. 9. 2014), dle které musí soud náležitě vážit, zda i nadále existují relevantní a dostačující důvody, které by ospravedlnily pokračující odnětí svobody, byť k uvalení vazby mohlo dříve dojít na základě důvodného podezření. Stěžovatel tudíž má pravdu, že v dalších rozhodnutích o vazbě nepostačuje pouze zopakovat důvody, uváděné v počáteční fázi vazby, aniž by soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné a odnětí svobody je tak ospravedlnitelné (viz také rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 7. 4. 2005 ve věci Rokhlina proti Rusku, stížnost č. 54071/00). Zároveň je však nutno vytknout, že nelze přesně určit (vyjma zákonem dané přípustné doby trvání vazby stanovené v ustanovení § 72a trestního řádu), jaká délka vazby je přiměřená, neboť je nezbytné vyjít z konkrétních okolností každého případu. Pokračování vazby však může být ospravedlněno pouze tehdy, jestliže zjevně existuje opravdový veřejný zájem, který - nehledě na presumpci neviny - převáží nad právem na osobní svobodu. V případě stěžovatele tyto principy tzv. doktríny zesílených důvodů byly dodrženy, neboť se podává, že soudy dostatečně konkretizovaly a individualizovaly důvody, pro které je nutno ponechat stěžovatele ve vazbě, kdy navíc pětiměsíční vazební stíhání stěžovatele nelze (i s ohledem na podstatu projednávané trestné činnosti a náročnost jejího objasnění) považovat za dobu nepřiměřeně dlouhou.

14. Závěrem Ústavní soud uvádí, že se obecné soudy v napadených rozhodnutích dostatečně zabývaly též tím, zdali dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, byl spáchán, má všechny znaky trestného činu, jsou zřejmé důvody k podezření, že tento trestný čin spáchal stěžovatel. Zde Ústavní soud připomíná, že průlom do presumpce neviny je v případě rozhodování o pokračování vazebního omezení osobní svobody vyvažován mj. požadavkem neoslabování podezření. Nejsou-li v průběhu řízení konkretizovány a precizovány původní indicie odůvodňující stíhání obviněného, nemůže takové obvinění ospravedlnit další pokračování vazby [viz nález sp. zn. I. ÚS 603/07 ze dne 7. 6. 2007 (N 95/45 SbNU 353)]. Uvedené však neznamená, že by bylo povinností soudů (natož pak soudu Ústavního), aby při rozhodování o vazbě detailně zkoumaly eventuální vinu stěžovatele ve věci samé s ohledem na již provedené důkazy. Citovaná výzva Ústavního soudu se především dotýkala povinnosti soudů vážit, zdali je nezbytné pokračování vazebního stíhání dotčené osoby, a to též s přihlédnutím ke skutečnostem zjištěných ve věci samé tak, aby byly splněny podmínky vazby dle ustanovení § 67 trestního řádu. Uvedené povinnosti přitom soudy v nyní řešeném případě dostály, neboť se danou otázkou zabývaly a zahrnuly ji též do odůvodnění svých rozhodnutí.

15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto ústavní stížnost odmítl podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru