Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1380/14 #1Usnesení ÚS ze dne 16.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Rakovník
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkOpatrovník
občanské soudní řízení
účastník řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1380.14.1
Datum podání14.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

293/2013 Sb., § 6 odst.1

89/2012 Sb., § 472

99/1963 Sb., § 94 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1380/14 ze dne 16. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Václava Chaloupky, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Veverkou, advokátem, se sídlem nám. Starosty Pavla 40, Kladno, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. 1. 2014, č. j. 24 Co 31/2014-420, a proti rozsudku Okresního soudu v Rakovníku ze dne 31. 10. 2013, č. j. 0 P 137/2009-376, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Rakovníku, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel napadá v záhlaví uvedená rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení jeho základních práv, zejména práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a práva na soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatel v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy.

Rozsudkem Okresního soudu v Rakovníku (dále také "soud prvního stupně") ze dne 31. 10. 2013, č. j. 0 P 137/2009-376, byly schváleny právní úkony, které jménem opatrovanky Jaroslavy Chaloupkové, matky stěžovatele, učinila její opatrovnice Mgr. Jitka Chaloupková, sestra stěžovatele. Stěžovatel nebyl účastníkem tohoto řízení.

Proti rozsudku soudu prvního stupně podal stěžovatel odvolání. V něm uvedl, že je osobou blízkou opatrovanky a má proto zájem na jejím majetkovém osudu. Podle jeho názoru měl být účastníkem řízení o schválení úkonu, který učinila opatrovnice. Měl rovněž za to, že zásada spravedlivého procesu si žádá, aby osoba blízká byla vždy účastníkem řízení o schválení jakéhokoliv úkonu, a to i za situace, kdy opatrovníkem je jedno z dětí opatrovance, neboť není důvod mezi jednotlivými dětmi činit rozdíl jen proto, že jedno z nich bylo svému rodiči ustaveno za opatrovníka.

Usnesením Krajského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 24. 1. 2014, č. j. 24 Co 31/2014-420, bylo odvolání stěžovatele odmítnuto. Odvolací soud v odůvodnění uvedl, že podle § 201 občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2013, může rozhodnutí soudu prvního stupně napadnout pouze účastník řízení. Předmětem řízení před soudem prvního stupně bylo schválení úkonů opatrovnice, z čehož je dle odvolacího soudu zřejmé, že rozhodnutí může mít dopad pouze na práva a povinnosti opatrovanky. K argumentu stěžovatele, že je osobou opatrovance blízkou a měl proto být rovněž účastníkem řízení, uvedl, že rozhodnutím soudu prvního stupně nebylo dotčeno jeho právní postavení. Ekonomický nebo morální vliv na stěžovatele k založení účastenství nepostačuje.

II.

Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že rozhodnutím odvolacího soudu i postupem soudu prvního stupně bylo zasaženo do jeho základních práv.

Pochybení mělo spočívat zejména v nepřípustně zužujícím výkladu ustanovení § 94 odst. 1 občanského soudního řádu, ve znění do 31. 12. 2013. Podle něj platilo, že v řízení, které mohlo být zahájeno i bez návrhu, byli účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech mělo být v řízení jednáno. Odvolací soud dané ustanovení vyložil tak, že po formální stránce se rozhodnutí soudu prvního stupně týká pouze práv opatrovanky, a proto se za účastníky řízení měly považovat pouze opatrovanka a opatrovnice. Právní názor odvolacího soudu však podle stěžovatele působí, že pro činění právních úkonů opatrovníkem neexistuje žádná nezávislá garance toho, že se k těmto úkonům bude moci vyjádřit blízká rodina opatrovance, která by svými připomínkami ověřila, zda úkony provedené opatrovníkem jsou skutečně v zájmu opatrovance. Soudy by správně měly hájit zájmy nesvéprávných, a to řádným přezkoumáním situace, nikoliv tedy pouze slepým umožněním nakládání s majetkem.

K argumentu odvolacího soudu, že ekonomický nebo morální zájem nepostačuje k založení účastenství v řízení, stěžovatel uvádí, že jej považuje za ryzí právní formalismus. Právní úprava totiž umožňovala a umožňuje diskreci. Pokud právní norma obsahuje relativně neurčitou hypotézu, je zapotřebí ji vždy vykládat tak, aby byla zajištěna základní práva osob, které přicházejí v úvahu. Nad rámec toho stěžovatel dodává, že jako syn má vždy právní zájem na majetkovém osudu své matky.

S ohledem na uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadenými rozhodnutími obecných soudů a s předloženým spisem, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zčásti opožděná, zčásti zjevně neopodstatněná.

K návrhu na zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně Ústavní soud uvádí, že se jedná o opožděné podání, a to s přihlédnutím ke skutečnosti, že stěžovatel nebyl účastníkem řízení před soudem prvního stupně a nebyl legitimován k podání odvolání. Podle § 72 odst. 5 zákona o Ústavním soudu platí, že jestliže zákon procesní prostředek k ochraně práva stěžovateli neposkytuje, lze podat ústavní stížnost ve lhůtě dvou měsíců ode dne, kdy se stěžovatel o zásahu orgánu veřejné moci do jeho ústavně zaručených základních práv nebo svobod dozvěděl, nejpozději však do jednoho roku ode dne, kdy k takovému zásahu došlo. Z vyžádaného spisu vyplývá, že stěžovatel podal odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně dne 17. 12. 2013. Lze konstatovat, že nejpozději k tomuto dni věděl o rozhodnutí soudu, kterým mělo být zasaženo do jeho základních práv. Ústavní stížnost však byla odeslána až dne 11. 4. 2014, tedy po uplynutí uvedené subjektivní dvouměsíční lhůty.

K návrhu na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky, dále jen "Ústava"). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996,

sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575), dostupné na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá zejména porušení svého práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle ustálené judikatury Ústavního soudu by k porušení v tomto článku upraveného práva na soudní ochranu došlo tehdy, pokud by byla komukoli v rozporu s ním upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popř. pokud by soud odmítl jednat a rozhodovat o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný (srov. I. ÚS 2/93, in: Sbírka nálezů a usnesení ÚS - sv. 1, č. 37, str. 273). Nic takového však zjištěno nebylo.

Podstata ústavní stížnosti se v převážné míře zaměřuje na polemiku s provedeným zkoumáním okruhu účastníků a se závěry, k nimž obecné soudy v řízení o schválení úkonů opatrovanky došly. Tento argument obecně dosahuje ústavního rozměru, avšak z vyžádaného spisu i předložených rozhodnutí obecných soudů je zcela zřejmé, že odvolací soud se všemi návrhy i tvrzeními stěžovatele podrobně zabýval a řádně se s nimi vypořádal. Tento závěr lze vztáhnout jak na vymezení okruhu účastníků před soudem prvního stupně, tak i na vypořádání se s argumentací k legitimaci pro podání odvolání.

Podle § 94 odst. 1 věty prvé občanského soudního řádu ve znění do 31. 12. 2013 platilo, že v řízení, které může být zahájeno i bez návrhu, jsou účastníky navrhovatel a ti, o jejichž právech nebo povinnostech má být v řízení jednáno. Stejné pravidlo bylo s účinností k 1. 1. 2014 převzato i do § 6 odst. 1 zákona č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních. K této definici účastníků nesporného řízení lze uvést, že za zmíněná práva a povinnosti, o nichž má být v řízení jednáno, se považují zejména práva a povinnosti, které mají být vyjádřeny ve výroku rozhodnutí, ale rovněž práva a povinnosti, na které má výrok rozhodnutí vliv (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I, II Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 612). Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí soudu musí mít potenciál zasáhnout do hmotných práv nebo povinností osoby, která má být za účastníka považována. Ve zkoumané věci však stěžovatel nijak neprokázal, v čem konkrétně by rozhodnutí soudu o schválení nebo neschválení úkonů opatrovanky zasáhlo do jeho hmotných práv nebo povinností. Lze naopak souhlasit se zjištěním odvolacího soudu, že u stěžovatele lze na účasti v řízení spatřovat pouze zájem majetkový, popř. morální, které jsou však od zájmu právního odlišné.

K řádnému hájení zájmů opatrovanky jsou v prvé řadě povoláni opatrovník a soud. Jiným způsobem (byť nepřímého) zajištění dohledu nad činností opatrovníka může být opakované iniciování řízení o odvolání opatrovníka pro neplnění jeho povinností a o ustavení opatrovníka nového. Po nabytí účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, lze stěžovateli doporučit i iniciování ustavení opatrovnické rady, která je v nové právní úpravě koncipovaná jako poradní a kontrolní orgán (srov. § 472 až § 485).

S ohledem na výše uvedené dospěl Ústavní soud k závěru, že v řízení o ústavní stížnosti v rozsahu návrhu na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu nebyl prokázán zásah do základních práv stěžovatele.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

IV.

Vzhledem k výše uvedenému byl návrh stěžovatele na zrušení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh opožděný, a ve zbývající části podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnut jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. října 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru