Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 138/93Nález ÚS ze dne 15.09.1994Koluzní vazba

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba
Věcný rejstříkvazba/důvody
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 44/2 SbNU 45
EcliECLI:CZ:US:1994:2.US.138.93
Datum podání29.11.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 8 odst.5

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 5 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.b, § 68, § 160


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 138/93 ze dne 15. 9. 1994

N 44/2 SbNU 45

Koluzní vazba

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti L.

H. proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11.

1993 sp. zn. 1 To 664/93 takto:

Návrh na zrušení usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze

dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To 664/93 ve spojení s usnesením

Okresního soudu v Chomutově ze dne 9. 10. 1993 sp. zn. Nt 2068/93

sezamítá.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení usnesení

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 4. 11. 1993 sp. zn. 1 To

664/93 ve spojení s usnesením Okresního soudu v Chomutově ze dne

9. 10. 1993 sp. zn. Nt 2068/93, kterými bylo rozhodnuto o jeho

vzetí do vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. s odůvodněním, že tato

usnesení jsou v rozporu s čl. 5 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských

práv a základních svobod publikované pod č. 209/1992 Sb. (dále jen

Úmluva). Nesprávnost rozhodnutí spatřoval ve skutečnosti, že dle

§ 67 písm. b) tr. ř. jedním z důvodů vazby je existence

konkrétních skutečností, které odůvodňují obavu, že obviněný bude

působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak mařit objasňování

skutečností, závažných pro trestní stíhání, přičemž v jeho případě

neexistovala ani jedna konkrétní skutečnost, která by obavu, jež

byla příčinou vzetí do vazby, odůvodňovala. V této souvislosti

uvedl, že za takovou konkrétní skutečnost nemůže být považována

okolnost, že závažnou trestnou činnost, pro kterou je stíhán,

popírá, jak ostatně odpovídá i R 39/68 Sbírky rozhodnutí

Nejvyššího soudu a stejně tak ani skutečnost, že se nepodařilo

dosud ustanovit všechny svědky. Dále namítal, že odůvodnění

napadených rozhodnutí nesplňují požadavky § 68 tr. ř., což

upřesnil v poměru k rozhodnutí soudu I. stupně v tom smyslu, že se

usnesení zabývá tím, jakými důkazy by měl být usvědčován, přičemž

soudu v této fázi řízení nepřísluší rozhodovat o tom, zda důkazy

svědčí v jeho prospěch či naopak, ale jen o tom, zda existují

důvody vazby. Pokud jde o nesprávnost odůvodnění soudu II. stupně,

tuto spatřoval ve skutečnosti, že aniž by soud cokoliv konkrétního

uvedl, ad hoc mu podsouvá úmysl ztěžovat řádné objasnění věci

a současně konstatuje, že je důvodně podezřelý, což je v rozporu

se zásadou presumpce neviny.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako účastník řízení ve svém

vyjádření k návrhu zdůraznil, že v řízení podle § 67 tr. ř. soud

skutečně toliko zkoumá, zda trestní řízení bylo zahájeno podle

zákona, zda jsou dány důvody vazby a zda podezření vůči obviněnému

je podepřeno dosavadními výsledky řízení. Z těchto zásad také

odvolací soud vycházel, když vyslovil závěr, že navrhovatel je

důvodně podezřelý. Dále krajský soud konstatoval, že obviněnému

navrhovateli nepodsouval úmysl ztěžovat řádné objasnění věci, ale

pouze dospěl k závěru, že je tu odůvodněná obava z koluzního

jednání. V závěru odkázal v podrobnostech na odůvodnění napadeného

usnesení.

Vedlejší účastník Okresní státní zastupitelství v Chomutově

ve svém vyjádření uvedl, že usnesením z 6. 10. 1993 sp. zn. ČVS:

OVV-2406/93 bylo zahájeno trestní stíhání vyšetřovatelem Policie

ČR ve věci trestného činu vydírání podle § 235 odst. 1 a 2 písm.

b) tr. zák., kterého se dopustil neznámý pachatel. Dne 7. 10.

1993 pak bylo vzneseno obvinění pro uvedený skutek proti

navrhovateli. Téhož dne byl navrhovatel zadržen a státnímu

zastupitelství byla doručena žádost vyšetřovatele o podání návrhu

na vzetí do vazby. Protože na základě vyšetřovacího spisu

prokurátor dospěl k závěru, že je žádost vyšetřovatele oprávněná,

podal 8. 10. 1993 návrh na vzetí obviněného do vazby Okresnímu

soudu v Chomutově. Okresní soud 9. 10. 1993 vzal navrhovatele

usnesením s účinností od 7. 10. 1993 dle § 67 písm. b) a 68 tr. ř.

do vazby. Proti tomuto usnesení podal navrhovatel stížnost ke

Krajskému soudu v Ústí nad Labem, který dne 4. 11. 1993 stížnost

zamítl s tím, že jsou splněny podmínky koluzní vazby. Kromě toho

navrhovatel dne 11. 10. 1993 podal i stížnost na postup

vyšetřovatele a soudce okresního soudu při rozhodování o jeho

vzetí do vazby, což bylo posouzeno jako žádost o přezkoumání

postupu vyšetřovatele podle § 167 tr. ř. a v dalším období pak

22. 11. 1993 požádal o propuštění z vazby, avšak této žádosti

nebylo vyhověno, zatímco následující žádosti ze dne 15. 12. 1993

bylo vyhověno a navrhovatel byl propuštěn z vazby na svobodu.

Ústavní soud při projednání včas podané ústavní stížnosti

navrhovatele vycházel ze zásady, že není součástí soustavy

obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné

pravomoci. To vše však za předpokladu, že napadeným rozhodnutím

nebylo porušeno základní právo nebo svoboda, zaručené ústavním

zákonem nebo mezinárodní smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem

k tomu, že navrhovatel uplatnil námitky spočívající právě

v porušení základních práv a svobod, a to konkrétně čl. 5 odst.

1 Úmluvy, nezbylo Ústavnímu soudu, než vyžádat vyšetřovací spis

ČVS: OOV-2406/1993 od Policie ČR, Okresního úřadu vyšetřování

v Chomutově a dále spis sp. zn. Nt 2231/93 Okresního soudu

v Chomutově, z nichž mimo jiné zjistil, že napadeným usnesením byl

navrhovatel vzat do vazby dle § 67 písm. b) a § 68 tr. ř.

Dle ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. obviněný smí být vzat do

vazby jen tehdy, jsou-li tu konkrétní skutečnosti, které

odůvodňují obavu, že bude působit na svědky nebo spoluobviněné

nebo jinak mařit objasňování skutečností závažných pro trestní

stíhání.

Citované ustanovení § 67 písm. b) tr. ř. předpokládá pro

vzetí do vazby konkrétní skutečnosti, odůvodňující obavu, že

obviněný bude působit na svědky nebo spoluobviněné nebo jinak

mařit objasňování skutečností, závažných pro trestní stíhání.

O takovou konkrétní skutečnost půjde vždy, jestliže obviněný sám

svým jednáním zavdá příčinu k obavě, že bude koluzně jednat

(obviněný vyhrožuje svědkovi pro případ, že bude vypovídat pravdu,

ublížením na zdraví). Na druhé straně však může stačit určitá

objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu pachatele, ale

všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, včetně stadia

vyšetřování. Kdy o takové konkrétní skutečnosti, odůvodňující

vazbu ve smyslu objektivní konstelace půjde, bude vždy věcí

konkrétního případu, při pečlivé úvaze o tom, zda nastala a navíc

bezpodmínečně, jen na přechodnou dobu, situace, kdy převyšuje

zájem na objasnění trestného činu před zájmem na svobodě

jednotlivce, neboť pro střet těchto zájmů platí přednost práva na

osobní svobodu jednotlivce (čl. 5 odst. 1 Úmluvy) před

společenským zájmem na objasnění trestné činnosti.

V dané věci byl obviněný, tj. navrhovatel vzat usnesením

Okresního soudu v Chomutově z 9. 10. 1993 ve spojení s usnesením

Krajského soudu v Ústí nad Labem ze 4. 11. 1993 sp. zn. To 799/93

do vazby dle § 67 písm. b) tr. ř. poté, co byl usnesením ze dne

7. 10. 1993 obviněn z trestného činu vydírání dle § 235 odst.

1 a 2 písm. b) tr. zák. (závažný trestný čin srov. § 51 tr. zák.),

kterého se měl podle výpovědi poškozeného dopustit tak, že

poškozeného nutil pod pohrůžkou násilí za použití vystřelovacího

nože k vydání peněz a přitom jej fyzicky napadl několika údery

pěstí do hlavy a nožem ho pořezal na ruce a bradě. V době, kdy

rozhodoval okresní soud (9. 10. 1993) i krajský soud (4. 11.

1993) byl provedený výslech poškozeného (dne 6. 10. 1993), který

nepotvrdil žádný subjektivní akt obviněného, odůvodňující obavu

koluzního jednání, ale uvedl, že napadení byla přítomna servírka

S., jeho kolega, s nímž seděl u stolu a skupina asi 7 lidí, dále

byl proveden výslech svědkyně S. R. (dne 7. 10. 1993), která

stejně jako poškozený nepotvrdila žádný subjektivní akt koluzního

jednání ze strany obviněného, ale ani totožnost obviněného

a dokonce ani přítomnost dalších svědků, vyjma muže, který tam byl

u stolu s poškozeným, avšak odešel, když došlo k napadení; mimo to

došlo ke konfrontaci obviněného a poškozeného (dne 7. 10. 1993),

během níž obviněný nejenže trestnou činnost popíral, ale také

popřel, že by byl na místě činu. Dalším provedeným důkazem, který

měly soudy k dispozici, byla lékařská zpráva, obsahující popis

zranění, jako těžké pohmoždění, tržně zhmožděná rána na bradě

a dolním rtu vlevo (3x1 cm), řezná rána v meziprstním prostoru

mezi palcem a ukazovákem na levé ruce 1,5 cm dlouhá, brýlový

hematom pravé očnice a otok s uvedením předpokládané doby léčení

10 až 14 dnů. V návaznosti na shora uvedené skutkové údaje a za

situace, kdy další vyšetřování bylo odvislé v podstatě na jediném

bezpečně identifikovatelném svědku (kolega poškozeného sedící

s ním u stolu), který měl zcela zvláštní, ba přímo určující

význam, neboť jeho výslech mohl zásadním způsobem zvrátit

dosavadní výsledky řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci

vyřešením otázky věrohodnosti obviněného a poškozeného, dospěl

Ústavní soud k závěru, že toto je právě tou rozhodující konkrétní

skutečností, odůvodňující obavu, že obviněný bude koluzně jednat

ve smyslu určité objektivní konstelace. Jinými slovy onou

rozhodující, konkrétní skutečností, odůvodňující vazbu

navrhovatele dle § 67 písm. b) tr. ř. resp. obavu z koluzního

jednání, byla okolnost, spočívající ve skutečnosti, že tu byl

dosud nevyslechnutý svědek, mající zvláštní postavení potud, že

jeho výslech mohl zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky

řízení a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky

věrohodnosti obviněného nebo poškozeného. Jak vyplývá ze shora

uvedeného, má Ústavní soud za to, že byly v dané věci splněny

podmínky ust. § 67 písm. b) tr. ř..

Pokud jde o námitky navrhovatele, že odůvodnění rozhodnutí

nesplňuje požadavky § 68 tr. ř., nutno předeslat, že věta druhá

v § 68 tr. ř. (rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno též

skutkovými okolnostmi) znamená, že rozhodnutí musí být odůvodněno

konkrétními skutečnostmi dle § 67 tr. ř. a protože tyto byly

shledány ve skutečnosti, že tu byl dosud nevyslechnutý jediný

zjevně identifikovatelný svědek, mající zvláštní postavení potud,

že mohl zásadním způsobem zvrátit dosavadní výsledky řízení

a přispět tak k dalšímu objasnění věci vyřešením otázky

věrohodnosti obviněného nebo poškozeného, má Ústavní soud za to,

že pokud tato skutečnost pouze nedošla dostatečného výrazu

v odůvodnění rozhodnutí, může jít jen o vadu, kterou by bylo lze

napadnout stížností pro porušení zákona (R 64/92 Sbírky rozhodnutí

Nejvyššího soudu), tedy nezákonnost, která však sama o sobě již

v této věci není způsobilá dosáhnout takové intenzity, že by šlo

současně i o ústavnost resp. zásah do práva na svobodu jednotlivce

dle čl. 5 odst. 1 Úmluvy.

Ohledně posledně uvedené námitky navrhovatele v tom smyslu,

že v dané fázi trestního řízení konstatování důvodného podezření

ze spáchání trestného činu je v rozporu se zásadou presumpce

neviny dlužno dodat, že důvodné podezření ze spáchání trestného

činu je podmínkou, která musí být splněna, aby vůbec bylo lze

zahájit trestní stíhání dokonce bez ohledu na to, zda tu nastoupí

splnění dalších podmínek nutných k vzetí do vazby a naopak

podmínka důvodného podezření ze spáchání trestného činu musí být

splněna vždy, aby vůbec bylo lze uvažovat o splnění dalších

podmínek nutných pro vzetí do vazby (srov. § 160 a § 68 tr. ř.).

Z důvodů shora uvedených a s přihlédnutím ke všem okolnostem

případu Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost není důvodná,

neboť nedošlo k porušení čl. 5 odst. 1 Úmluvou garantovaného práva

na ochranu osobní svobody.

Pro úplnost k námitce krajského soudu o nepřípustnosti

ústavní stížnosti se uvádí, že za situace, kdy trestní řád

nepřiznává obviněnému, ale ministru spravedlnosti (§ 266 a násl.

tr. ř.) právo podat stížnost pro porušení zákona, není tato

procesním prostředkem, který zákon k ochraně práva přiznává a to

v tom smyslu, že by bylo lze ústavní stížnost dle § 75 odst. 1

zák. č. 182/1993 Sb. usnesením před vlastním projednáním pro

nepřípustnost odmítnout.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 9. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru