Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1375/10 #1Usnesení ÚS ze dne 06.12.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Brno
SOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/přípustnost v řízení o ústavních stížnostech/stížnost proti nikoli poslednímu rozhodnutí
Věcný rejstřík
PoznámkaRozhodnutí ESLP z 31. 3. 2015 č. 30020/11: stížnost týkající se porušení čl. 6 odst. 1 Úmluvy prohlášena za nepřijatelnou pro zjevnou neopodstatněnost.
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1375.10.1
Datum podání11.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1375/10 ze dne 6. 12. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl ve věci ústavní stížnosti V. V., zastoupeného Mgr. Janem Rambouskem, advokátem se sídlem Mělník, Českolipská 1165/54, proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 2009 ve věci sp. zn. 3 T 55/2009 a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. 10. 2009 ve věci sp. zn. 7 To 391/2009, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností brojí stěžovatel proti v záhlaví uvedeným rozhodnutím obecných soudů vydaných v jeho trestněprávní věci, kterými mělo být porušeno jeho právo na spravedlivý proces (právo na obhajobu).

Dříve, než může Ústavní soud přistoupit k projednání a rozhodnutí věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální podmínky stanovené pro ústavní stížnost zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").

K ústavní stížnosti nebyla přiložena kopie posledního rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 72 odst. 6 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud nicméně nevyzýval stěžovatele k odstranění této vady podání, neboť dané rozhodnutí (usnesení ze dne 10. 2. 2010 ve věci sp. zn. 3 Tdo 133/2010), od jehož doručení stěžovatel - implicite - odvozuje lhůtu k podání projednávané ústavní stížnosti, je přístupné na webových stránkách Nejvyššího soudu.

Přestože stěžovatel, jak výše naznačeno, odvozuje lhůtu k podání ústavní stížnosti od doručení uvedeného usnesení Nejvyššího soudu, rozhodnutí dovolacího soudu ústavní stížností - zjevně - nenapadá. Tato skutečnost vyplývá nejen z textu petitu (jímž je Ústavní soud vázán, neboť jím stěžovatel určuje ta rozhodnutí obecných soudů, která stížností napadá, pročež je ústavněprávní přezkum nad takto vymezený rámec zcela vyloučen), ale i z obsahu ústavní stížnosti, neboť o rozhodnutí Nejvyššího soudu se stěžovatel zmiňuje toliko ve smyslu rekapitulace procesní stránky věci, aniž by jakkoli oponoval názoru dovolacího soudu, že v dovolání neuplatnil jiný než zákonem připuštěný dovolací důvod a že by bylo rozhodnutí Nejvyššího soudu z pohledu stěžovatele protiústavní. Usnesení dovolacího soudu stěžovatel Ústavnímu soudu ostatně, jak výše uvedeno, ani nezaslal jako přílohu k ústavní stížnosti.

Podle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to neplatí pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Procesními prostředky, které zákon k ochraně práva poskytuje, se ve smyslu ustanovení § 72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou výše uvedenou a návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.

Ústavní stížnost tudíž vychází z tzv. principu subsidiarity, tj. je nástrojem ochrany základních práv, jenž nastupuje až po vyčerpání všech dostupných efektivních prostředků k ochraně práva, uplatnitelných v systému orgánů veřejné moci, pojímaného též z hlediska jejich instanční hierarchie. Z toho také logicky plyne požadavek, aby ústavní stížnost umožňovala Ústavnímu soudu zasáhnout, shledal-li by k tomu zákonem stanovené předpoklady, i do rozhodnutí o posledním procesním prostředku, jenž byl účastníkem využit. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát formuloval závěr, že k případné nápravě zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených práv a svobod nemůže dojít, jestliže by z řízení o ústavní stížnosti bylo vyňato právě rozhodnutí o posledním procesním prostředku (na základě kterého dovolací soud - ve smyslu judikatury Ústavního soudu - podrobil napadená rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu určitému kvazimeritornímu přezkumu); tím by totiž byl oslaben princip právní jistoty (srov. např. usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 58/95, in: Sbírka nálezů a usnesení, svazek č. 7, str. 331 a usnesení ze dne 24. 10. 2006 ve věci sp. zn. III. ÚS 454/06; srov. též mutatis mutandis usnesení ze dne 19. 11. 2009 ve věci sp. zn. III. ÚS 1007/09).

Nenapadl-li stěžovatel rozhodnutí dovolacího soudu, jež bylo k jím podanému dovolání v jeho trestní věci vydáno, ústavní stížnost trpí právě tímto deficitem, a z tohoto důvodu nezbylo než ji posoudit jako návrh nepřípustný, který Ústavní soud odmítl [§ 43 odst. 1 písm. e), per analogiam, zákona o Ústavním soudu].

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. prosince 2010

Dagmar Lastovecká

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru