Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1374/08 #1Nález ÚS ze dne 08.07.2008K povinnosti soudu doručit druhé straně odvolání proti výroku o nákladech řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedliv... více
Věcný rejstříkNáklady řízení
Doručování
procesní postup
vlastnické právo/omezení
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 128/50 SbNU 125
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1374.08.1
Datum vyhlášení21.07.2008
Datum podání04.06.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.2, § 150, § 210 odst.1


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Požadavky práva na spravedlivý proces spočívající ve vytvoření prostoru pro účastníka řízení účinně uplatnit námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat, se vztahují rovněž na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení. Předpokladem pro uplatnění těchto požadavků je ústavně konformní výklad § 210 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudí řád (o.s.ř.), spočívající v povinnosti soudu doručit účastníkovi řízení k vyjádření odvolání proti náhradě nákladů řízení. Pokud soud nedoručí účastníkovi řízení podané odvolání k vyjádření, poruší jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatele M. J. zrušil II. senát Ústavního soudu nálezem ze dne 8. července 2008 podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy v řízení o ústavních stížnostech usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008, č. j. 1 Cmo 264/2007-49 z důvodu rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Nalézací soud schválil ve věci smír účastníků řízení a o nákladech řízení rozhodl dodatečně tak, že žádnému z účastníků řízení jejich náhradu nepřiznal s odkazem na § 146 odst. 2 o.s.ř. Posléze Vrchní soud v Praze k odvolání žalobce usnesení o nákladech řízení změnil a uložil stěžovateli povinnost k jejich úhradě, aniž by stěžovateli oznámil, že se žalobce ve věci nákladů řízení odvolal. Stěžovatel namítá, že mu byla odňata možnost vyjádřit se k odvolání žalobce.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

V daném případě je předmětem ústavní stížnosti skutečnost, zda je v souladu s ústavně zaručeným základním právem na spravedlivý proces postup obecného soudu, pokud nezašle účastníkovi řízení k vyjádření odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení.

Ústavní soud se již ve své judikatuře vyslovil, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. Tento požadavek je třeba uplatnit též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které je integrální součástí soudního řízení jako celku.

Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že § 210 odst. 1 o. s. ř. stanoví povinnost doručovat ostatním účastníkům řízení pouze odvolání proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím. Existující komentářový výklad tohoto ustanovení (Bureš, J.- Drápal, L. - Krčmář, Z.: Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání, II. díl. C. H. Beck, Praha 2006, str. 1106) vychází z toho, že odvolání proti usnesení soudu prvního stupně jen procesní povahy není třeba doručovat ostatním účastníkům řízení, což platí i tehdy, jestliže odvolání směřuje proti výroku rozsudku, který má povahu usnesení, např. proti výroku o náhradě nákladů řízení, o lhůtě k plnění apod.

Ústavní soud se neztotožnil s výše prezentovaným výkladem doručování odvolání proti usnesení nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení a uvedl, že je v rozporu s právem účastníka řízení na spravedlivý proces. Ústavně konformní výklad ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. vychází z toho, že toto ustanovení nevylučuje, resp. obecným soudům nezakazuje doručovat odvolání také proti usnesením, jimiž není rozhodováno ve věci samé. Podle Ústavního osudu plyne v případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení povinnost doručování přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Ústavní soud upozornil rovněž na to, že usnesením o náhradě nákladů řízení se konstruuje státem vynutitelný peněžitý závazek, o který se zmenšuje majetek účastníka řízení. Vzhledem k tomu, že rozhodování o náhradě nákladů řízení se bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení a je způsobilé vlastnické právo omezit nebo porušit, je nezbytné, aby účastník řízení mohl vznést své vlastní námitky proti skutečnostem uvedeným v odvolání, případně navrhovat další důkazy v rámci odvolacího řízení.

Postup soudu, který v daném případě nepromítl shora uvedené postuláty spravedlivého procesu do svého postupu a nedoručil podané odvolání stěžovateli k vyjádření, porušil jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny.

Soudcem zpravodajem byla Eliška Wagnerová. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1374/08 ze dne 8. 7. 2008

N 128/50 SbNU 125

K povinnosti soudu doručit druhé straně odvolání proti výroku o nákladech řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) - ze dne 8. července 2008 sp. zn. II. ÚS 1374/08 ve věci ústavní stížnosti M. J. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008 č. j. 1 Cmo 264/2007-49, kterým byl změněn výrok usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007 č. j. 45 Cm 294/2006-40 tak, že žalovanému (v řízení o ústavní stížnosti stěžovateli) byla uložena povinnost zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení, za účasti Vrchního soudu v Praze jako účastníka řízení.

I. Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 29. 2. 2008 č. j. 1 Cmo 264/2007-49 bylo porušeno základní právo stěžovatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Včas a co do ostatních náležitostí řádně podanou ústavní stížností napadl stěžovatel v záhlaví označené usnesení obecného soudu, kterým byl změněn výrok usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 15. 6. 2007 č. j. 45 Cm 294/2006-40 tak, že žalovanému (nyní stěžovateli) byla uložena povinnost zaplatit žalobci, obchodní společnosti ČEZ Prodej, s. r. o., náhradu nákladů řízení ve výši 53 822,80 Kč.

2. Jak stěžovatel v ústavní stížnosti uvedl, předmětem řízení před obecnými soudy byl dluh za odběr elektrické energie. Tento dluh vznikl v důsledku opakované chyby pracovníka společnosti ČEZ, který na elektroměru nesprávně odečítal desetinnou čárku. Stěžovatel byl ochoten přistoupit na mimosoudní řešení a zaplatil dlužnou jistinu ve výši 300 864 Kč. Žalobce však trval na úhradě veškerého příslušenství, včetně náhrady nákladů řízení. Nalézací soud vedl následně účastníky ke smíru v tom smyslu, že pokud bude uzavřen smír o meritu věci, rozhodne soud o nákladech řízení samostatným usnesením. Stěžovatel na smír v podobě, že uhradí celé úroky z prodlení přistoupil s tím, že navrhl, aby o náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle § 150 o. s. ř., a to s ohledem na okolnosti případu. Nalézací soud proto schválil smír účastníků řízení a o nákladech řízení rozhodl dodatečně tak, že žádnému z účastníků řízení jejich náhradu nepřiznal. Toto rozhodnutí však odůvodnil nikoliv odkazem na § 150 o. s. ř., nýbrž odkazem na § 146 odst. 2 o. s. ř.

3. Stěžovatel zaslal soudu žádost o vyznačení doložky právní moci a následně urgenci k ní. Namísto toho mu však bylo po několika měsících doručeno napadené usnesení Vrchního soudu v Praze, který k odvolání žalobce usnesení nalézacího soudu o nákladech řízení změnil a uložil povinnost stěžovateli k jejich úhradě. Přitom stěžovateli nebylo vůbec oznámeno, že by se žalobce odvolal, a to ani v reakci na jeho písemné žádosti o vyznačení doložky právní moci. Stěžovateli tak byla odňata možnost se k odvolání žalobce vyjádřit. Napadené usnesení považuje stěžovatel za nesprávné, neboť je názoru, že byly dány podmínky pro aplikaci § 150 o. s. ř., jak ostatně navrhoval již v řízení před nalézacím soudem.

4. Stěžovatel se domnívá, že procesní postup obecných soudů vedl k porušení jeho ústavně zaručených základních práv, a to konkrétně práva na spravedlivý proces (stěžovatel však dále explicitně odkázal na čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod, který garantuje rovnost účastníků řízení, a čl. 37 odst. 2 Listiny, který se týká garance právní pomoci).

5. Pokud nebylo odvolání stěžovateli doručeno podle § 210 odst. 1 o. s. ř., podle něhož se odvolání doručuje pouze v případech, kdy jde o rozsudek nebo usnesení ve věci samé, domnívá se stěžovatel, že v daném případě byla nadále fakticky jediným předmětem řízení právě otázka náhrady nákladů řízen, a stala se tedy meritem věci. Alternativně stěžovatel namítl, že navzdory ustanovení § 210 o. s. ř. by měl být obecný soud povinen doručovat odvolání v tak významných procesních otázkách, jako je právě náhrada nákladů řízení, zvláště za situace, kdy se účastník ve stejném okamžiku jako je vedeno odvolací řízení domáhá vyznačení právní moci usnesení nalézacího soudu.

6. S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil, případně, pokud by dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu se smyslem § 210 odst. 1 o. s. ř., aby Ústavní soud zrušil samotné ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř., resp. zrušil slova "ve věci samé" v tomto ustanovení.

7. Ústavní soud zaslal výzvu k vyjádření účastníku a vedlejšímu účastníku řízení. Vrchní soud v Praze ve svém vyjádření uvedl, že již nedisponuje příslušným spisem, nicméně je přesvědčen, že nedošlo k porušení § 210 o. s. ř. V dalším pak odkázal na odůvodnění napadeného usnesení. Vedlejší účastník na výzvu Ústavního soudu v určené lhůtě nereagoval.

8. Ústavní soud si dále k posouzení ústavní stížnosti vyžádal spis Krajského soudu v Praze sp. zn. 45 Cm 294/2006. Z něj zjistil následující relevantní skutečnosti.

9. Z podání žalobce založeného na č. l. 33 vyplývá, že žalovaný po podání žaloby zaplatil částku 300 864 Kč a žalobce vzal v tomto rozsahu žalobu zpět. Žalobce však trval na uhrazení úroků z prodlení ve výši 25 984 Kč a náhrady nákladů řízení ve výši 64 304,80 Kč. Z protokolu o ústním jednání ze dne 15. 6. 2007 (č. l. 35 až 37) vyplývá, že stěžovatel byl ochoten zaplatit úroky z prodlení ve výši 22 776 Kč, nicméně upozornil na skutečnost, že není ochoten hradit protistraně náklady řízení, které považoval za vysoké, a domníval se, že je namístě aplikace § 150 o. s. ř. Právní zástupce žalobce navrhl, že náhrada nákladů řízení nemusí bránit uzavření smíru ohledně úroků z prodlení a lze o ní dodatečně rozhodnout samostatným usnesením. Nalézací soud proto usnesením ze dne 15. 6. 2007 schválil smír a uložil stěžovateli povinnost uhradit žalobci částku 22 776 Kč; usnesením ze dne 19. 6. 2007 pak rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Na č. l. 43 je založeno odvolání žalobce proti usnesení nalézacího soudu o nákladech řízení a na č. l. 47 předkládací zpráva, z níž explicitně vyplývá, že odvolání nebylo doručeno ostatním účastníkům řízení. Ve spise Ústavní soud rovněž nalezl neočíslované podání stěžovatele doručené Krajskému soudu v Praze dne 17. 10. 2007, v němž stěžovatel urguje zaslání usnesení nalézacího soudu s vyznačenou doložkou právní moci.

II.

10. Ústavní soud po provedeném řízení a poté, co si vyžádal podle § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, souhlasy účastníků řízení s upuštěním od ústního jednání, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.

11. Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře zabýval rozhodováním obecných soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces opakovaně, přičemž pro rozhodování o nákladech řízení formuloval určité ústavněprávní limity.

12. V daném případě však předmětem ústavní stížnosti není samotné rozhodování o nákladech řízení, nýbrž skutečnost, zda je v souladu s ústavně zaručeným základním právem na fair proces, pokud obecný soud nezašle účastníkovi řízení k vyjádření odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení, a nevytvoří tak účastníkovi procesní prostor k uplatnění námitek.

13. Ústavní soud si je vědom skutečnosti, že § 210 odst. 1 o. s. ř. stanoví povinnost doručovat ostatním účastníkům řízení pouze odvolání proti rozsudku nebo proti usnesení ve věci samé, tj. proti meritorním rozhodnutím. Existující komentářový výklad tohoto ustanovení (Bureš, J. - Drápal, L. - Krčmář, Z.: Občanský soudní řád. Komentář, 7. vydání, II. díl. C. H. Beck, Praha 2006, str. 1106) pak vychází z toho, že odvolání proti usnesení soudu prvního stupně jen procesní povahy není třeba doručovat ostatním účastníkům: "To platí i tehdy, jestliže odvolání směřuje jen proti výroku rozsudku, který má povahu usnesení, např. proti výroku o náhradě nákladů řízení, o lhůtě k plnění apod. Soudu prvního stupně samozřejmě nic nebrání, aby doručil ostatním účastníkům stejnopis odvolání podaného proti usnesení jen procesní povahy; neučiní-li tak, nelze mu důvodně vytýkat, že by postupoval v rozporu se zákonem.".

14. Ústavní soud je přesvědčen, že výše prezentovaný výklad je v případě doručování odvolání proti usnesení nalézacího soudu o náhradě nákladů řízení v rozporu s právem účastníka řízení na spravedlivý proces. V případě ustanovení § 210 odst. 1 o. s. ř. je naopak třeba hledat takový výklad, který by právo na spravedlivý proces respektoval, a Ústavní soud je přesvědčen, že toto ustanovení je ústavně konformně vyložitelné, aniž by je byl nucen rušit v řízení o konkrétní kontrole norem, jak alternativně navrhoval stěžovatel.

15. Ustanovení § 210 o. s. ř. totiž nikterak nevylučuje, resp. obecným soudům nezakazuje doručovat odvolání také proti usnesením, jimiž není rozhodováno ve věci samé, jak ostatně připustil též výše citovaný komentářový výklad. V případě odvolání proti usnesení o náhradě nákladů řízení plyne podle Ústavního soudu tato povinnost přímo z ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces, a to z následujících důvodů.

16. Nelze především pominout skutečnost, že usnesením o náhradě nákladů řízení se konstruuje státem vynutitelný peněžitý závazek, o který se zmenšuje majetek účastníka řízení. Jinak řečeno, rozhodování o náhradě nákladů řízení se bezprostředně dotýká vlastnického práva účastníka řízení, a je tedy způsobilé vlastnické právo omezit, případně dokonce neústavně porušit. V takových případech je nezbytné, aby účastník řízení mohl vznést proti skutečnostem uvedeným v odvolání své vlastní námitky, případně navrhovat další důkazy již v rámci odvolacího řízení. Zajištění tohoto práva je o to zásadnější, jestliže občanský soudní řád nepřipouští proti rozhodnutí odvolacího soudu o nákladech řízení dovolání. Pak je to totiž teprve Ústavní soud, u něhož může účastník řízení poprvé aktivně "vstoupit" do řízení a případně bránit své ústavně zaručené vlastnické právo.

17. Také z důvodu dotčení vlastnického práva již Ústavní soud v minulosti mnohokrát vyslovil názor, že rozhodování o nákladech soudního řízení není jen nepodstatným "přívažkem" k meritornímu rozhodování, ale je naopak integrální součástí soudního řízení jako celku (srov. mimo jiné nález ve věci sp. zn. I. ÚS 653/03, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 33, nález č. 69, str. 189).

18. Ústavní soud se již také ve své judikatuře vyslovil, že součástí práva na spravedlivý proces je vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat: "... vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů (srov. Freeman, M. D. A.: Lloyd's Introduction to Jurisprudence, 7th ed., London, Sweet&Maxwell, 2001, str. 1378-1379 nebo Hart, H. L. A.: Pojem práva, Praha, Prostor, 2004, str. 162)" (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 269/05, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, nález č. 129, str. 629). V nálezu sp. zn. II. ÚS 828/06 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 44, nález č. 26, str. 309, dostupný v el. databázi rozhodnutí na http://nalus.usoud.cz) pak Ústavní soud uvedl, že tento požadavek vyplývající z postulátu fair procesu lze vztáhnout na jakékoliv rozhodování, jímž jsou dotčena subjektivní práva a povinnosti účastníků řízení. Tento požadavek je proto třeba uplatnit též na rozhodování soudu o náhradě nákladů řízení, které - jak již uvedeno výše - je integrální součástí soudního řízení jako celku.

19. Ostatně kontradiktornost řízení jako podmínku spravedlivého procesu formuloval ve své judikatuře i Evropskýsoud pro lidská práva, a to několikrát přímo vůči postupu Ústavního soudu (srov. např. rozsudek Milatová a ostatní proti České republice). "Koncept spravedlivého procesu zahrnuje také právo na kontradiktorní řízení, podle kterého musí mít účastníci příležitost nejen předložit každý důkaz nutný k tomu, aby obhájili své nároky, ale také musí být seznámeni s každým důkazem nebo stanoviskem, jejichž účelem je ovlivnit rozhodování soudu, a musí mít možnost se k nim vyjádřit ...".

20. Pokud proto obecnésoudy v daném případě nepromítly shora uvedené postuláty fair procesu do svého postupu a stěžovateli nedoručily podané odvolání k vyjádření, porušily jeho ústavně zaručené základní právo na spravedlivý proces. Tento postup je o to více zarážející, pokud v průběhu odvolacího řízení se stěžovatel domáhal vyznačení doložky právní moci, a obecné soudy nebyly s to jej vyrozumět ani o tom, že rozhodnutí nalézacího soudu bylo napadeno a že probíhá řízení o odvolání. Naopak nechaly stěžovatele několik měsíců v nevědomosti, aby mu posléze doručily rozhodnutí o odvolání.

21. Ústavnísoud proto z výše uvedených důvodů pro porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod ústavní stížnosti podle ustanovení § 82 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, vyhověl a napadené usnesení Vrchního soudu v Praze zrušil.

22. Ačkoliv se Ústavnísoud nikterak nezabýval vlastním rozhodováním o náhradě nákladů řízení, které bude předmětem dalšího řízení před obecnými soudy, a při vědomí toho, že použití § 150 o. s. ř. je především doménou obecných soudů, považuje za vhodné uvést, že obecné soudy by měly velmi pečlivě vážit, zda okolnosti daného případu skutečně neodůvodňují použití moderace.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru