Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1368/10 #1Usnesení ÚS ze dne 05.01.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 1
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo na projednání věci bez zbytečných průtahů
právo na soudní a jinou právní ochranu /prá... více
Věcný rejstříkodškodnění
nečinnost
soudce
prezident republiky
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1368.10.1
Datum podání11.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 63 odst.1 písm.i

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 38 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1368/10 ze dne 5. 1. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíkaa soudců Jiřího Nykodýma a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti JUDr. P. L., Ph.D., LL.M., zastoupeného JUDr. Pavlem Nastisem, advokátem se sídlem Sokolská tř. 21, 702 00 Ostrava - Moravská Ostrava, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 30 Co 30/2010-139, ze dne 30. 3. 2010, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 č. j. 27 C 188/2008-97, ze dne 8. 9. 2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo být porušeno jeho "právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem prezidenta republiky, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod" (dále jen "Listina"), jakož i údajné právo "zakotvené v čl. 36 odst. 1 písm. c) Listiny základních práv a svobod". Nadto porušení těchto práv dle stěžovatele vede ve svém důsledku k porušení celé řady dalších ústavně chráněných práv jeho, jejichž výčet je uveden ve stížnosti sub II. in fine a kterými jsou "veřejné subjektivní právo na zákaz diskriminace" ve smyslu čl. 1 a čl. 3 odst. 1 Listiny, právo na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím dle čl. 21 odst. 4 Listiny (shodně s čl. 25 písm. "c" Mezinárodního paktu o občanských a politických právech) a nakonec i stěžovatelovo právo na projednání dané věci bez zbytečných průtahů, jak jest zakotveno článkem 38 odst. 2 Listiny.

I.

Ústavní soud se podanou stížností zabýval nejprve z hlediska procesních podmínek její přípustnosti, tedy zda vyhovuje požadavkům zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), na takový návrh kladeným, a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána řádně a včas (§§ 34, 72 a násl. zákona o Ústavním soudu). Zejména pak v této souvislosti přisvědčuje Ústavní soud argumentaci stěžovatele stran toho, proč před podáním ústavní stížnosti nevyužil možnosti podat dovolání proti výše uvedenému pravomocnému rozsudku Městského soudu v Praze a proč na tento procesní institut nelze v daném případě pohlížet jako na poslední opravný prostředek, který právní řád poskytuje stěžovateli k ochraně jeho práva podle ust. § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu. S ohledem na výsledek rozhodovacího procesu soudů obou stupňů lze konstatovat, že stěžovatel by byl mohl podat dovolání jen z důvodu uvedeného v § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "OSŘ"), v kterémžto případě je ústavní stížnost přípustná v souladu s § 75 odst. 1 věta druhá zákona o Ústavním soudu (shodně také např. IV. ÚS 406/04). Krom toho Ústavní soud ve své judikatuře rovněž akcentuje, že je-li prostředek nápravy zjevně neefektivní, resp. s ohledem na povahu věci nemůže vést k účinné ochraně práv stěžovatele, nelze jej pokládat za poslední procesní prostředek ve smyslu vzpomínaného ustanovení § 72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu (viz kupř. II. ÚS 151/05). V posuzovaném případě jde o kombinaci obojího, když úspěšnost případného dovolání by závisela zcela na úvaze Nejvyššího soudu a navíc relevantní quaestionem iuris zásadního významu by v daném případě ani nebylo možné úspěšně vznést. Je proto nepochybné, že by takové dovolání Nejvyšší soud jako nepřípustné odmítl (a nikoli zamítl, jak ve své stížnosti tvrdí stěžovatel), což, inter alia, implikuje i judikatura samotného dovolacího soudu (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4761/2009 a 30 Cdo 3026/2009).

II.

Stěžovatel je přesvědčen, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho ústavně garantovaných práv, a to jednak "stěžovatelova veřejného subjektivního práva na zákaz diskriminace (čl. 1, čl. 3 odst. 1 Listiny základních práv a svobod), na rovné podmínky přístupu k voleným a jiným veřejným funkcím (...) a na projednání věci bez zbytečných průtahů (čl. 38 odst. 2 Listiny)", jednak "stěžovatelova práva na náhradu nemajetkové újmy způsobené mu nesprávným úředním postupem prezidenta republiky, zakotveného v čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod." Stěžovatel dále tvrdí, že v konečném důsledku rozhodování obecných soudů bylo porušeno jeho právo "zakotvené v čl. 36 odst. 1 písm. c) Listiny základních práv a svobod" (zřejmě omylem stěžovatelem uvedeno).

Z obsahu napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že se stěžovatel domáhal po České republice náhrady nemajetkové újmy způsobené nesprávným úředním postupem prezidenta republiky, k němuž mělo, resp. stále má docházet v souvislosti s absencí realizace pravomoci prezidenta republiky dle čl. 63 odst. 1 písm. i) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústava České republiky, ve znění pozdějších ústavních zákonů (dále jen "Ústava"), ve vztahu k stěžovateli, a sice ve výši 1.500.000,- Kč i s příslušenstvím. Obvodní soud pro Prahu 1, který rozhodoval ve věci přiznání požadovaného zadostiučinění v prvním stupni, žalobě vyhověl jen co do částky 105.000,- Kč (spolu s úroky z prodlení), přisvědčiv však stěžovateli, že v důsledku výše zmíněné nečinnosti prezidenta republiky bylo porušeno jeho právo na projednání věci v přiměřené lhůtě, jak je zaručuje čl. 38 odst. 2 Listiny. Ztotožnil se přitom se závěry, kterých dosáhly správní soudy ve spojitosti s řízením ve věci ochrany proti nečinnosti prezidenta republiky, v němž se stěžovatel domáhal vydání rozhodnutí prezidenta republiky stran svého jmenování do funkce soudce a které bylo vedeno u Městského soudu v Praze nejprve pod sp. zn. 9 Ca 103/2008-45, po kasačním rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Aps 3/2005-35 pak pod sp. zn. 5 Ca 127/2006-122. Stěžovatel se následně proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 odvolal k Městskému soudu v Praze, který výrok soudu prvního stupně ve věci samé potvrdil. Poté stěžovatel podal proti výše uvedeným rozhodnutím obecných soudů ústavní stížnost.

III.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadeného rozhodnutí a příslušný spisový materiál a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud na prvém místě konstatuje, že v souladu s čl. 83 Ústavy je jeho posláním ochrana ústavnosti lato sensu, především ochrana práv a svobod zaručených akty ústavního pořádku, zvláště pak Listinou. Jakkoli tato ústavní delimitace dozajista nevyčerpává úlohu a funkce, jimiž je Ústavní soud obdařen a které plní v rámci ústavního systému České republiky, znamená však, že při incidenční kontrole ústavnosti, tedy v procesu rozhodování o tak řečených obecných ústavních stížnostech dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, neposuzuje a ani posuzovat nemůže otázku možného porušení práv fyzických a právnických osob, která vyplývají z práva jednoduchého, to jest podústavního, neboť především k tomu jsou povolány soudy obecné (čl. 90 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je tudíž Ústavní soud oprávněn a povinen zasáhnout jen tehdy, jestliže porušením jednoduchého práva došlo současně i k porušení základního práva nebo svobody, například ústavně nekonformní aplikací pramene práva nebo jeho ústavně nekonformní exegesí. Tuto skutečnost odráží i konstantní judikatura Ústavního soudu (viz kupř. IV. ÚS 341/05, I. ÚS 248/04 aj.).

Stěžovatel brojí proti "absurdně nízkému finančnímu odškodnění", poukazuje na to, že na jedné straně "si je vědom toho, že Ústavní soud není třetí přezkumnou instancí a že není povolán k tomu, aby přezkoumával, jak obecné soudy hodnotily důkazy a k jakým závěrům na základě zjištěného skutkového stavu dospěly", na druhé straně "je však oprávněn - jak sám mnohokráte judikoval - přezkoumat důkazní situaci z pohledu ústavnosti v případě, že v řízení před obecnými soudy došlo k extrémnímu vybočení z mezí daných příslušnými právními předpisy", s tím, že je přesvědčen, že k takové situaci v jeho případě došlo. Žádá tím tedy Ústavní soud, aby rozhodl, že přiznaná výše náhrady imateriální újmy je v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, k nimž obecné soudy dospěly.

Ústavní soud má však za to, že takový závěr není opodstatněný. Ústavní soud vskutku není oprávněn náhradu nemajetkové újmy určovat nebo přiznaný nárok měnit dle vlastních závěrů, neboť k tomuto výsledku lze dospět toliko v rámci soudnictví obecného. Nicméně je oprávněn a povinen ověřit, zda v souvislosti s přiznáním či nepřiznáním požadované náhrady nemajetkové újmy byly dodrženy ústavní limity, anebo zda v důsledku svévole nedošlo k přiznání částky v extrémně nepřiměřené výši. Otázkou svévole se Ústavní soud zabývá dosti podrobně ve své judikatuře a ustáleně její pojem vykládá v obecné poloze jako extrémní nesoulad právních závěrů s vykonanými skutkovými a právními zjištěními (viz nálezy sp. zn. III. ÚS 138/2000, III. ÚS 303/04, III. ÚS 351/04, III. ÚS 501/04, III. ÚS 606/04, III. ÚS 151/06, IV. ÚS 369/06, III. ÚS 677/07 aj.). V posuzovaném případě Ústavní soud svévoli neshledal.

Z odůvodnění rozhodnutí soudů I. a II. stupně plyne, že se oba soudy zabývaly nárokem stěžovatele velice podrobně. Obvodní soud pro Prahu 1 provedl rozsáhlé dokazování, na jehož základě dospěl k závěru, že právo stěžovatele na projednání věci bez zbytečných průtahů bylo porušeno nečinností prezidenta republiky stran jeho rozhodnutí o jmenování stěžovatele do funkce soudce, resp. o odepření jmenovat jej do této funkce, přičemž rozhodl o náhradě imateriální újmy ve výše zmíněném rozsahu. Svá skutková zjištění opřel o četné listinné důkazy, výpovědi svědků, jakož i o účastnickou výpověď samotného stěžovatele, přičemž ke všem důkazním prostředkům přistupoval důsledně. Neméně obsáhle se prvoinstanční soud zabýval právní stránkou takto zjištěného skutkového stavu. Platnou právní úpravu a soudní judikaturu aplikoval v intencích, které nezavdávají pochybnosti o jejich ústavní konformitě. Pokud jde o soudem přiznanou výši nemajetkové újmy, pak její odůvodnění je podloženo dostatečným způsobem, soud zejména uvedl, kterými kritérii se při stanovení výsledné částky řídil, rovněž zhodnotil i jejich dopad na stěžovatele v jeho konkrétní situaci. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který v zásadě převzal a zčásti i odkázal na argumentaci soudu prvního stupně. Lze proto dospět k závěru, že soudy své rozhodnutí dostatečně odůvodnily a nelze v jejich postupu spatřovat prvky svévole nebo ústavně nekonformní aplikaci či interpretaci práva jednoduchého.

IV.

Jako obiter dictum lze doplnit, že Ústavní soud se dosud otázkou výkladu ustanovení čl. 63 odst. 1 písm. i) Ústavy zabýval toliko nepřímo ve spojitosti s pravomocí prezidenta republiky jmenovat, resp. odvolat předsedu nebo místopředsedu Nejvyššího soudu (viz nálezy sp. zn. Pl. ÚS 18/06, Pl. ÚS 87/06), aniž by však byl závazně vyslovil, zda prezident republiky při realizaci citovaného ústavního ustanovení vystupuje jako správní orgán. Ústavní soud se otázkou, zda lze podrobovat ústavnímu přezkumu rozhodnutí prezidenta republiky nevyužít svého práva vydat správní akt, ať už jmenovat soudce, jak je tomu zde, či jmenovat a povyšovat generály nebo udělit amnestii, v řízení o této ústavní stížnosti nemohl zabývat, neboť takový přístup by neodpovídal ústavnímu vymezení jeho kompetencí. V této souvislosti Ústavní soud pouze připomíná rozhodnutí pléna Ústavního soudu č. org. 40/11 z 9. srpna 2011, vyhlášeného ve Sbírce zákonů pod č. 242/2011, kterým si v souladu s § 11 odst. 2 písm. k) zákona o Ústavním soudu mimo jiné atrahovalo rozhodování o ústavních stížnostech oproti rozhodnutí nebo jinému zásahu orgánu veřejné moci, je-li účastníkem nebo vedlejším účastníkem řízení prezident republiky.

V.

Ústavní soud, jehož povinností je neztratit ze zřetele své poslání a omezit se na základní funkci, jíž je posuzování souladu právních aktů (v širokém smyslu tohoto pojmu) s ústavním pořádkem, proto konstatuje, že obecné soudy zjevně postupovaly ústavně konformním způsobem a svá rozhodnutí patřičně zdůvodnily. Ústavní soud tak stěžovatelem tvrzená porušení ústavně zaručených práv neshledal.

Ve světle řečeného Ústavnímu soudu nezbylo, než aby ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§ 43 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 5. ledna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru