Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1367/14 #1Usnesení ÚS ze dne 06.06.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Promlčení
Náklady řízení
dovolání/otázka zásadního právního významu
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1367.14.1
Datum podání11.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 150, § 142


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1367/14 ze dne 6. 6. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Josefa Fialy a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti V. P., zastoupeného JUDr. Marií Cilínkovou, advokátkou, sídlem Bolzanova 1615/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2014 č. j. 25 Cdo 2618/2013-761, proti II. výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2012 č. j. 25 Co 138/2012-482 a proti II., III. a IV. výroku rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. března 2011 č. j. 4 C 355/2004-451, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a 1) Fakultní nemocnice v Motole, sídlem V Úvalu 84/1, Praha 5 - Motol, 2) Nemocnice s poliklinikou v Praze 5 - Na Homolce, sídlem Roentgenova 37/2, Praha 5 - Motol, obou zastoupených JUDr. Janem Nemanským, advokátem, sídlem Těšnov 1059/1, Praha 1 - Nové Město, a 3) Nemocnice Milosrdných sester sv. Karla Boromejského v Praze, sídlem Vlašská 336/36, Praha 1 - Malá Strana, jako vedlejších účastnic řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel žádá o zrušení v záhlaví označených soudních rozhodnutí, popř. jejich jednotlivých výroků, neboť jimi měla být porušena ustanovení čl. 1 Ústavy a čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel v souvislosti s vyšetřením krve dne 25. 3. 1997 zjistil, že v minulosti prodělal Lymskou nemoc (boreliózu), pročež usoudil, že mu ve zdravotnických zařízeních, ve kterých se dříve léčil, nebyla poskytnuta potřebná (a dostupná) lékařská péče, neboť v opačném případě by v těchto zdravotnických zařízeních museli včas toto závažné onemocnění diagnostikovat; stěžovatel by tak byl léčen a neutrpěl by závažné poškození zdraví, v jehož důsledku je (dle vlastních slov) od roku 1995 upoután na lůžku.

3. Stěžovatel původně žaloval více subjektů, nakonec se svého nároku, jejž vyčíslil celkovou částkou 80 000 000 Kč, domáhal již pouze vůči třem vedlejším účastnicím.

4. Obvodní soud pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") výše identifikovaným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu, jíž se domáhal, aby mu vedlejší účastnice zaplatily společně a nerozdílně náhradu za bolestné ve výši 40 000 000 Kč, náhradu za ztížení společenského uplatnění ve výši 20 000 000 Kč a za zničení manželského a rodinného života částku 20 000 000 Kč, když dospěl k závěru, že stěžovatelem uplatněné nároky byly promlčeny; obvodní soud současně uložil stěžovateli povinnost zaplatit (ve lhůtě dvou měsíců) na náhradě nákladů řízení první vedlejší účastnici částku 414 360 Kč, druhé vedlejší účastnici částku 412 920 Kč a třetí vedlejší účastnici částku 344 700 Kč. Nákladový výrok odůvodnil obvodní soud tak, že stěžovatel uplatnil náhradu škody ve výši mnoha milionů korun, na své žalobě trval, a proto si jako každý jiný žalobce musel uvědomovat, že neunese-li břemeno tvrzení a důkazní břemeno, má odpovědnost za výsledek sporu, a nebude-li mít úspěch, nese riziko, že bude muset protistraně nahradit náklady řízení.

5. K odvolání stěžovatele Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") shora uvedeným rozsudkem rozsudek obvodního soudu potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit (ve lhůtě tří dnů) na náhradě nákladů odvolacího řízení první vedlejší účastnici částku 373 680 Kč, druhé vedlejší účastnici částku 187 740 Kč a třetí vedlejší účastnici částku 156 450 Kč. Odvolací soud přitom označil náklady vedlejších účastnic za účelně vynaložené a zdůraznil, že se stěžovateli dostalo zasvěceného rozboru případu, včetně patřičných poučení o promlčení a o předpisech upravujících výši odškodnění poskytovaného při škodách na zdraví, i toho, jaká rizika může přinést neúspěch v řízení.

6. Následné stěžovatelovo dovolání odmítl Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením jako nepřípustné, neboť neshledal zásadní právní význam dané věci ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), ve znění účinném do 31. 12. 2012; současně Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

II.

Argumentace stěžovatele

7. Stěžovatel, akcentující skutečnost, že mu byla uložena povinnost zaplatit vedlejším účastnicím náhradu nákladů řízení v celkové výši 1 889 850 Kč, namítá, že obecné soudy v posuzované věci zcela mechanicky aplikovaly § 142 odst. 1 o. s. ř., aniž by postupovaly v souladu s ustálenou judikaturou Ústavního soudu, tedy aby pečlivě vzaly do úvahy veškerá rozhodná hlediska pro případné použití § 150 o. s. ř.. Stěžovatel proto vyjadřuje v ústavní stížnosti přesvědčení, že byl nákladovými výroky fakticky trestán za to, že se na soud se svým nárokem vůbec obrátil. Kdyby totiž obecné soudy ústavně konformním způsobem interpretovaly a aplikovaly § 150 o. s. ř., musely by reflektovat jak majetkové, sociální a osobní poměry stěžovatele, tak otázku skutkové a právní složitosti uplatněného nároku, stejně jako i procesní chování účastníků řízení.

8. Dle názoru stěžovatele obecné soudy řádně nereflektovaly skutečnost, že jeho majetkové poměry vedly k osvobození od soudních poplatků (byl mu přiznán invalidní důchod třetího stupně, a to od 1. 1. 2014 ve výši 9 300 Kč) a že jeho zdravotní stav je tak nepříznivý, že je prakticky upoután na lůžku a je zcela odkázán na péči jiné osoby - manželky, navíc trpí pravděpodobně i poruchou osobnosti (popř. je těžce psychopatickou osobností).

9. Stěžovatel dále zdůrazňuje, že uplatnil nároky z titulu náhrady škody na zdraví za situace, kdy byl subjektivně přesvědčen, že tyto nároky jsou opodstatněné a zároveň si volnou úvahou jako laik určil jejich výši. Navíc připomíná, že žaloba byla zamítnuta toliko z důvodu promlčení, tedy zamítnutí nároku bylo podmíněno vznesením námitky promlčení, již - za situace, kdy byl uplatňován nárok na náhradu škody na zdraví - mohl soud posoudit jako rozpornou s dobrými mravy. I z těchto důvodů proto mohl soud dle názoru stěžovatele přistoupit k aplikaci § 150 o. s. ř..

10. V závěru ústavní stížnosti stěžovatel připouští, že byl jemu ustanovenou advokátkou řádně poučen o právním režimu jednotlivých nároků, včetně otázky jejich promlčení. Připomíná však, že s ohledem na jeho osobnost a zdravotní stav mohl jen stěží racionálně posoudit veškerá doporučení své advokátky, která současně nemůže postupovat proti vůli klienta, jemuž byla jako zástupce ustanovena. Nadto se stěžovatel pozastavuje nad skutečností, že výše nákladů řízení se odvíjí čistě od výše jím v podstatě nesmyslně určených částek.

III.

Vyjádření účastníků řízení a vedlejších účastnic řízení

11. Nejvyšší soud nejprve zdůraznil, že se otázkou nákladů řízení v posuzované věci vůbec nemohl věcně zabývat, neboť stěžovatelovo dovolání posuzoval dle rozhodných ustanovení občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2012. Přesto dovolací soud ve svém vyjádření vyslovil přesvědčení, že je správný závěr odvolacího soudu neaplikovat v dané věci ustanovení § 150 o. s. ř., neboť účastník řízení, který se neúspěšně domáhá několika desítek milionů korun, tedy částky zjevně vysoko nad rámec přiznávaných finančních náhrad v obdobných případech, musí být připraven nést náklady řízení, které svým postupem vyvolal. Dle názoru Nejvyššího soudu proto stěžovatelovy námitky nedosahují ústavněprávní roviny, a ústavní stížnost by tedy měla být odmítnuta jako zjevně neopodstatněná.

12. Městský soud ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění napadeného rozsudku, ze kterého jasně vyplývá, že v dané věci ustanovení § 142 o. s. ř. nebylo aplikováno mechanicky. Odvolací soud současně uvedl, že § 150 o. s. ř. musí být vykládán restriktivně, neboť představuje výjimku ze zásady úspěchu ve věci, jež ovládá rozhodování o náhradě nákladů (sporného) řízení. Dle městského soudu by totiž bylo v rozporu s ochrannou funkcí občanského práva procesního, kdyby civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jen tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by totiž bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s ustanovením čl. 90 Ústavy (v této souvislosti městský soud odkazuje na rozhodnutí I. ÚS 2826/07, tj. zřejmě na nález Ústavního soudu ze dne 5. 11. 2008 sp. zn. I. ÚS 2862/07, N 189/51 SbNU 307). V závěru svého vyjádření odvolací soud zdůraznil, že za situace, kdy byl stěžovatel kvalifikovaně právně zastoupen a kdy bylo zjevné, že žalobou uplatněný nárok je promlčen, nejde s ohledem na okolnosti souzené věci o případ, kdy by měla být prolamována zásada míry úspěchu ve věci.

13. Obvodní soud se k ústavní stížnosti k výzvě Ústavního soudu nevyjádřil.

14. První a druhá vedlejší účastnice ve společném vyjádření k ústavní stížnosti nejprve zdůrazňují, že oproti tvrzení stěžovatele se nalézací soud věcí meritorně zabýval, byť primárně (a tedy z hlediska zásady hospodárnosti řízení) zkoumal otázku promlčení. Tvrzení uvedená v ústavní stížnosti přitom první a druhá vedlejší účastnice považují za účelová, nepodložená, neopodstatněná a nesprávná. Připomínají, že stěžovatel v dané věci vystupoval jako dominus litis, jenž svým žalobním návrhem stanovil meze soudního řízení, a to i pokud jde o případné náklady řízení, a současně zdůrazňují, že stěžovatel nikterak nereflektoval obecně závazné právní předpisy, regulující uplatnění obdobných nároků. První i druhá vedlejší účastnice se proto domnívají, že si povinnost nahradit náklady řízení přivodil stěžovatel svým nezodpovědným jednáním, jímž několik let intenzivně zaměstnával jak soudy, tak i vedlejší účastnice, které musely soudu prezentovat svá rozsáhlá procesní stanoviska a dostavovat se na jednání soudu. Navíc zdůrazňují, že jimi vznesené námitky promlčení v žádném případě nemohly být v rozporu s dobrými mravy. V závěru svého vyjádření uvádějí, že odvolává-li se stěžovatel v ústavní stížnosti opakovaně na svůj nepříznivý zdravotní stav, je namístě konstatovat, že stěžovatelova způsobilost k právnímu jednání nebyla nikdy v průběhu řízení nikterak omezena, a žádné řízení, v němž by taková způsobilost mohla být omezena, nebylo ani iniciováno.

15. Třetí vedlejší účastnice se práva vyjádřit se k ústavní stížnosti konkludentně vzdala.

16. Případnou repliku k vyjádřením Nejvyššího soudu, městského soudu a prvních dvou vedlejších účastnic stěžovatel v poskytnuté lhůtě Ústavnímu soudu nezaslal.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

17. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré opravné procesní prostředky, jež mu byly podle zákona k dispozici (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu).

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

18. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V řízení o ústavních stížnostech fyzických a právnických osob směřujících proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

19. Podstatou ústavní stížnosti je přesvědčení stěžovatele, že obecné soudy porušily jeho základní práva, neboť v dané věci neaplikovaly § 150 o. s. ř.

20. Domáhal-li se stěžovatel aplikace § 150 o. s. ř. s tvrzením, že uložení povinnosti k náhradě nákladů řízení bude mít na jeho osobu sociálně likvidační dopad, Ústavní soud s poukazem na své postavení v ústavním systému a z něho plynoucí vztah k obecné justici často upozorňuje [viz např. usnesení ze dne 25. 7. 2013 sp. zn. III. ÚS 1750/13, ze dne 22. 8. 2013 sp. zn. III. ÚS 1920/13 či ze dne 5. 3. 2015 sp. zn. III. ÚS 3491/14 (dostupná na http://nalus.usoud.cz)], že věcnou správnost úvahy obecného soudu v tom ohledu, zda jsou naplněny podmínky pro použití § 150 o. s. ř., není oprávněn přezkoumávat (zejména pak nikoliv tam, kde tyto důvody obecný soud neshledal), a to tím spíše, že zvláštní zmírňovací právo rozhodnout o náhradě nákladů řízení jinak, než by odpovídalo výsledku sporu, ponechává široký prostor pro jeho uvážení, zda se znalostí konkrétních okolností toho kterého případu daného práva využije, či nikoliv, přičemž je limitován jen tím, že jde o výjimku z pravidla, jejíž uplatnění připadá v úvahu jen v mimořádných případech; o protiústavnosti lze v souvislosti s rozhodnutím o nákladech řízení hovořit především v těch případech, kdy příslušné soudní rozhodnutí vykazuje rysy svévole - buď není zdůvodněno vůbec, nebo lze příslušné závěry označit za "extrémní", tedy kdy důvody, o které obecný soud své rozhodnutí opřel, ve skutečnosti neexistují (resp. nemají žádnou oporu ve spisovém materiálu) nebo jsou zjevně věcně nepřiléhavé (irelevantní). K takovému závěru však v projednávané věci Ústavní soud nemohl přesvědčivě dospět.

21. V této souvislosti je namístě připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud v (městským soudem taktéž odkazovaném) nálezu sp. zn. I. ÚS 2862/07, v němž mimo jiné konstatoval: "Základní zásadou, která ovládá rozhodování o náhradě nákladů civilního sporného procesu je zásada úspěchu ve věci, vyjádřená v § 142 odst. 1 o. s. ř. V této zásadě se promítá myšlenka, že ten, kdo důvodně bránil své subjektivní právo nebo právem chráněný zájem, by měl mít právo na náhradu nákladů, jež při této procesní činnosti účelně vynaložil, proti účastníku, jenž do jeho právní sféry bezdůvodně zasahoval. Právo úspěšné procesní strany vůči neúspěšné straně řízení na náhradu nákladů vychází ze základního strukturního principu, který se v civilním sporném procesu uplatňuje, tj. ze systému dvou stran v kontradiktorním postavení, v rámci nějž účastníci řízení vystupují jako vzájemní odpůrci, uplatňující v řízení protichůdné zájmy. Úspěch jedné procesní strany je tak zároveň neúspěchem jejího procesního odpůrce, přičemž každá strana se v mezích daných civilním řádem soudním snaží pomocí prostředků útoku a obrany docílit vlastního vítězství a prohry protistrany. Je-li procesní strana úspěšná, měl by jí její odpůrce nahradit náklady, které přitom účelně vynaložila, neboť by bylo v rozporu s ochrannou funkcí civilního práva procesního, pokud by civilní proces neumožňoval odstranit zmenšení majetkové sféry účastníka způsobené jenom tím, že byl nucen důvodně hájit svá práva, do nichž někdo jiný zasahoval. Takové pojetí civilního procesu by bylo v rozporu s požadavkem plné a efektivní soudní ochrany, a tedy i v rozporu s čl. 90 Ústavy."

22. S vědomím faktu, že zásada úspěchu ve věci má, jak uvedeno, hlubší souvislost se strukturou a funkcí civilního sporného procesu, by měl soud vždy přistupovat k interpretaci a aplikaci § 150 o. s. ř., jenž tuto zásadu umožňuje v konkrétním výjimečném případě prolomit. Tento požadavek plně platí pro hledání smyslu slov citovaného ustanovení, podle něhož nepřiznání náhrady nákladů řízení může být jenom výjimečné a mohou jej ospravedlnit pouze důvody zvláštního zřetele hodné. V této souvislosti Ústavní soud opětovně připomíná svůj dřívější závěr, vyslovený v nálezu sp. zn. I. ÚS 401/06, podle něhož "okolnosti hodné zvláštního zřetele, kdy soud nemusí výjimečně náhradu nákladů řízení přiznat, nelze spatřovat pouze v tom, že by jejich přiznání přivodilo žalobkyni větší újmu, než žalovanému". Citovaný závěr plně koresponduje i s dříve vysloveným stanoviskem k aplikaci § 150 o. s. ř., podle něhož jeho použití neodůvodňuje kupř. jen fakt, že výdělečná a majetková situace je u zvítězivšího účastníka o něco lepší než u odpůrce (Říha, J. in Rubeš, J. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. Díl I. Praha: Orbis Praha, 1970, s. 547). Ustanovení § 150 o. s. ř. tedy neslouží ke zmírňování majetkových rozdílů mezi procesními stranami, ale k řešení situace, v níž je nespravedlivé, aby ten, kdo důvodně hájil svá porušená nebo ohrožená práva nebo právem chráněné zájmy, obdržel náhradu nákladů, které při této činnosti účelně vynaložil.

23. Viděno uvedeným prizmatem, nebyl v posuzované věci - bez ohledu na výši vzniklých nákladů řízení - důvod pro aplikaci § 150 o. s. ř., resp. relevantní důvod aplikace moderačního oprávnění se z předmětného soudního spisu ani z ústavní stížnosti nepodává.

24. Nad rozhodný rámec posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti je vhodné dodat následující.

25. Ústavní soud nepřehlédl, že stěžovateli ustanovené advokátce byla za zastupování stěžovatele v řízení před obvodním soudem a městským soudem usnesením obvodního soudu ze dne 12. 11. 2012 č. j. 4 C 355/2004-682 přiznána náhrada hotových výdajů a odměna ve výši 643 440 Kč. Toto usnesení není předmětem ústavní stížnosti, Ústavnímu soudu proto nepřísluší se nikterak vyjadřovat k jeho ústavnosti, natožpak věcné správnosti, pokud nicméně advokátce stěžovatele byla taková částka (řádně) vyplacena, je stěží možné - má-li být šetřena podstata ustanovení článku 37 odst. 3 Listiny - přikročit ke snížení náhrady nákladů řízení procesně úspěšné žalované strany.

26. S přihlédnutím k závěrům nálezu Ústavního soudu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. II. ÚS 2873/11 (N 67/64 SbNU 759) je přitom namístě otázka, zda předmětné náklady řízení v posuzované věci vůbec měly vzniknout. Obvodní soud stěžovateli ustanovil opakovaně advokáta (č.l. 82 ve spojení s č.l. 83, č.l. 219 soudního spisu), otázkou možné bezúspěšnosti uplatňovaného práva se však v těchto dvou usneseních vůbec nezabýval, přestože v tu dobu již bylo zřejmé (viz č.l. 57-77), že stěžovatel jen z titulu bolestného a náhrady za ztížení společenského uplatnění požaduje částku 60 000 000 Kč (v původním znění žaloby hovořil o padesátinásobku znalcem určené částky). S ohledem na výši stěžovatelem žalované částky je otázkou, zda obvodní soud měl stěžovateli vůbec ustanovovat zástupce z řad advokátů (viz bod 15. odkazovaného nálezu sp. zn. II. ÚS 2873/11). Kdyby tak totiž neučinil, patrně by se předešlo vzniku inkriminovaných nákladů řízení. Je snad možno ještě připomenout, že obvodní soud ustanovil stěžovateli JUDr. Marii Cilínkovou, a to i přesto, že tato advokátka v e-mailu stěžovateli (stěžovatelem soudu vytištěném) dala jasně najevo, že o právní zastoupení stěžovatele nemá zájem (srov. č.l. 199). Skutečnost, že stěžovatel byl dle § 11 odst. 2 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ex lege osvobozen od soudních poplatků, na výše uvedeném ničeho nemění.

27. Jinými slovy řečeno, v řízení, ve kterém soud projednává žalobu, jíž se žalobce domáhá zaplacení zjevně nerealistické částky, přičemž tento žalobce není zastoupen advokátem a o ustanovení advokáta žádá, měl by soud v prvé řadě pečlivě vážit otázku, zda žalobce neuplatňuje zjevně bezúspěšně právo (mimo jiné kupř. proto, že zjevně došlo k jeho promlčení), a řešení této otázky poté promítnout do rozhodnutí o (ne)ustanovení advokáta; skutečnost, že žalobce je ze zákona v daném typu soudního sporu osvobozen od soudních poplatků přitom nikterak nevyvazuje soud z povinnosti, aby otázku možné svévolnosti či bezúspěšnosti uplatňovaného práva v potřebném rozsahu zkoumal.

28. Jelikož Ústavní soud v posuzované věci neshledal důvod rozporovat z ústavněprávních pozic závěr obecných soudů, že není namístě aplikovat § 150 o. s. ř., zbývá již pouze konstatovat, že stěžovatel porušení jím dovolávaných ustanovení Listiny a Ústavy neprokázal, a Ústavní soud proto podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 6. června 2017

Jan Filip v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru