Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1363/15 #1Usnesení ÚS ze dne 16.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
SOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důkazy a jiné vady dokazování
Věcný rejstříkPromlčení
interpretace
Dovolání
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1363.15.1
Datum podání11.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 237, § 219


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1363/15 ze dne 16. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Václava Hasince, zastoupeného JUDr. Jaroslavem Trunečkem, advokátem, se sídlem v Dobříši, Pleskotova 1698, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 24. 4. 2014, č. j. 14 Co 1137/2013-849, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 32 Cdo 3823/2014-884,za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 11. 5. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, neboť jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 26 odst. 1 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že se Krajský soud v Ústí nad Labem nijak nevyrovnal s jeho návrhy na doplnění dokazování (návrh ze dne 12. 9. 2012, v němž stěžovatel navrhoval znalecké posouzení provozu živočišné výroby dle stavu vlastnických vztahů a posouzení soudním znalcem z oboru účetnictví, výslech pana Josefa Hrivňáka a členek inventarizační komise Vlasty Hasíkové a Marie Truncové, důkaz usnesením Policie České republiky, Okresního úřadu vyšetřování Chomutov, pracoviště Kadaň ze dne 15. 11. 2001 a protokolem o podání vysvětlení), které v odůvodnění svého rozhodnutí ani nezmiňuje a postupuje tak, jako by takové návrhy nebyly vzneseny. Stejně tak se Krajský soud v Ústí nad Labem nevypořádal s namítaným rozporem námitky promlčení s dobrými mravy. Obdobnou námitku vznáší stěžovatel i ve vztahu k rozhodování dovolacího soudu, který dle jeho názoru ignoroval otázky vymezené v podaném dovolání. Další porušení práva na spravedlivý proces spatřuje stěžovatel v názoru dovolacího soudu, že základem dovolacího důvodu spočívajícího v nesprávném právním posouzení věci může být toliko jeho vlastní judikatura, nikoliv tedy rozhodnutí jiného orgánu, včetně Ústavního soudu.

3. Z obsahu spisu Krajského soudu v Ústí nad Labem sp. zn. 8 C 29/2004, který si Ústavní soud vyžádal, vyplývají následující skutečnosti. Okresní soud v Chomutově usnesením ze dne 12. 9. 2012, č. j. 8 C 29/2004-782, zamítl žalobu stěžovatele na obnovu řízení vedeného u tamního soudu pod sp. zn. 8 C 29/2004 (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 24. 4. 2014, č. j. 14 Co 1137/2013-849, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Usnesení odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2015, č. j. 32 Cdo 3823/2014-884, jako nepřípustné odmítnuto.

4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Krajského soudu v Ústí nad Labem nedošlo.

5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti [srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")]. Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)]. Pochybení daného rázu však Ústavním soudem zjištěno nebylo.

6. Námitky stěžovatele směřují především do procesu dokazování před odvolacím soudem, který, jak se stěžovatel domnívá, se řádně nevypořádal se všemi jeho důkazními návrhy. Pokud jde o důkazní řízení, resp. proces při zjišťování skutkového stavu, Ústavní soud ve své judikatuře vymezil, jaká pochybení v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu mají ústavněprávní relevanci a za určitých podmínek odůvodňují zásah Ústavního soudu. Jedná se mimo jiné o procesní situace, v nichž bylo účastníky řízení navrženo provedení konkrétního důkazu, přičemž návrh na toto provedení byl soudem bez adekvátního odůvodnění zamítnut (event. opomenut), což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci, nebo dále o situace, kdy v řízení provedené důkazy nebyly v odůvodnění meritorního rozhodnutí (ať již negativně či pozitivně) zohledněny při ustálení jejího skutkového základu, tj. soud je neučinil předmětem svých úvah a hodnocení, ačkoliv byly řádně provedeny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994 (N 49/2 SbNU 87); nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. IV. ÚS 185/96 ze dne 29. 11. 1996 (N 131/6 SbNU 461); nález sp. zn. II. ÚS 213/2000 ze dne 20. 2. 2002 (N 19/25 SbNU 143); nález sp. zn. I. ÚS 549/2000 ze dne 18. 4. 2001 (N 63/22 SbNU 65); nález sp. zn. IV. ÚS 219/03 ze dne 20. 2. 2004 (N 25/32 SbNU 225) a další].

7. Z obsahu napadeného usnesení vyplývá, že stěžovatel svou žalobu na obnovu řízení založil na tvrzení, že původním žalovaným byly konstatovány chyby v privatizačním projektu, na nedostatky privatizačního projektu mají upozorňovat rovněž stěžovatelem zajištěné dopisy Ministerstva financí. Z odborného posouzení Ing. Václava Macka ze dne 28. 7. 2010 pak stěžovatel dovozoval, že při sepsání stručné a komplexní charakteristiky převáděného majetku byly použity vadné účetní doklady. Pochybení původního žalovaného dle stěžovatele taktéž vyplývá z protokolu o podání vysvětlení zaměstnancem Státního pozemkového úřadu Ing. Hrivňákem, který odmítl vypovídat z důvodu nebezpečí trestního stíhání v souvislosti s privatizací statku Mašťov. Dále stěžovatel tvrdil, že v zápise o místním šetření provedeném dne 5. 1. 2012 původní žalovaný uznal vlastnické právo stěžovatele k technologii kravína na st. p. č. Xvk. ú. Mašťov.

8. Krajský soud v Ústí nad Labem v odůvodnění napadeného usnesení konstatoval, že soud prvního stupně správně vyšel ze skutečnosti, že ve věci samé byla žaloba zamítnuta z důvodu promlčení žalovaného nároku, a nová tvrzení stěžovatelem uplatněná v žalobě na obnovu řízení nikterak nezpochybňují skutkový základ, z něhož soudy obou stupňů při rozhodnutí ve věci samé vycházely, tedy že všechny skutečnosti, které stěžovatel potřeboval k uplatnění svého práva, se dozvěděl již dne 24. 2. 1997. Odvolací soud měl proto za správný závěr soudu prvního stupně, že tvrzení stěžovatele obsažená v žalobě na obnovu řízení nemohou mít na běh promlčecí doby žádný vliv. Krajský soud v Ústí nad Labem nepřisvědčil ani tomu, že by z žalobních tvrzení, která mají být prokazována stěžovatelem nově získanými listinami, bylo možno učinit závěr o tom, že by uplatnění námitky promlčení původním žalovaným bylo v rozporu s dobrými mravy. Odvolací soud proto uzavřel, že stěžovatelem tvrzené skutečnosti, i při jejich prokázání, nemohly přivodit pro něj příznivější rozhodnutí ve věci, proto usnesení soudu prvního stupně jako věcně správné podle § 219 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), potvrdil.

9. Jak vyplývá ze shora konstatovaných závěrů obecných soudů, je zřejmé, že se odvolací soud nedopustil v nyní projednávané věci stěžovatelem namítaného pochybení, neboť přesvědčivě a podrobně zdůvodnil, z jakých důvodů nebyly stěžovatelem navržené důkazy provedeny. Ve svých závěrech vycházel z řádně provedených důkazů, kterými byl dostatečně zjištěn skutkový stav věci. Ústavní soud v této souvislosti uvádí, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, jež má předobraz již ve stanovených pravidlech jejich provádění; to znamená, že soud rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak [srovnej nález sp. zn. I. ÚS 733/01 ze dne 24. 2. 2004 (N 26/32 SbNU 239), nález sp. zn. III. ÚS 569/03 ze dne 29. 6. 2004 (N 87/33 SbNU 339), nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. 6. 2004 (N 91/33 SbNU 377) a nález sp. zn. II. ÚS 418/03 ze dne 16. 6. 2005 (N 125/37 SbNU 573)]. Tak tomu bylo i v dané věci, kdy, jak bylo vysvětleno výše, i případné provedení stěžovatelem navržených důkazů by nemohlo změnit ničeho na základu věci, tedy promlčení žalovaného nároku ve věci samé.

10. Pokud stěžovatel svými námitkami směřuje i vůči rozhodnutí dovolacího soudu, konstatuje Ústavní soud, že stěžovatel svou ústavní stížností napadá i usnesení Nejvyššího soudu, i když se v petitu ústavní stížností omezil pouze na zrušení rozhodnutí odvolacího soudu. Pouze nad rámec ústavní stížnosti proto Ústavní soud připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srovnej např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu), což v projednávaném případě nezjistil.

11. Nejvyšší soud předně neodbyl otázku způsobilého dovolacího důvodu pouhým konstatováním, že jej v dovolání neshledal, jak tvrdí stěžovatel, nýbrž stěžovateli podrobně s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu vysvětlil, že požadavek, aby právní otázka vyřešená v souzené věci byla dovolacím soudem posouzena jinak, není způsobilým vymezením přípustnosti dovolání v režimu § 237 o. s. ř. Ústavní soud nespatřuje nic závadného ani na závěru Nejvyššího soudu, že rozhodnutí Ústavního soudu nepředstavují ustálenou rozhodovací praxi dovolacího soudu v intencích ustanovení § 237 o. s. ř. Takový závěr je zcela v souladu se zněním § 237 o. s. ř., který výslovně hovoří o odchýlení se od ustálené rozhodovací praxe dovolacího, nikoli Ústavního soudu. To nic nemění na skutečnosti, že podle článku 89 odst. 2 Ústavy České republiky jsou vykonatelná rozhodnutí Ústavního soudu závazná pro všechny orgány i osoby.

12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 16. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru