Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 136/02Nález ÚS ze dne 17.07.2002K odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajProcházka Antonín
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 94/27 SbNU 93
EcliECLI:CZ:US:2002:2.US.136.02
Datum podání04.03.2002
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 31 odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 136/02 ze dne 17. 7. 2002

N 94/27 SbNU 93

K odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud

rozhodl v senátu v právní věci navrhovatele

T. F., o ústavní stížnosti proti rozsudku Krajského soudu

v Ostravě ze dne 6. 11. 2001, sp. zn. 12 Co 124/2001, za účasti

Krajského soudu v Ostravě, jako účastníka řízení, a České

republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejšího účastníka

řízení, takto:

Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11. 2001, sp.

zn. 12 Co 124/2001, se zrušuje.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, podanou včas [§ 72 odst. 2 zákona č.

182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále

jen "zákon o Ústavním soudu"] a co do formálních náležitostí ve

shodě se zákonem [§ 30 odst. 1, § 34, § 72 odst. 1 písm. a)

a odst. 4 zákona o Ústavním soudu], napadl navrhovatel

(stěžovatel) rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 11.

2001, sp. zn. 12 Co 124/2001, neboť má za to, že uvedené

rozhodnutí bylo vydáno v rozporu s čl. 1 a čl. 36 odst. 3 Listiny

základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Z příslušného soudního spisu Ústavní soud zjistil, že

rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne 12. 12. 2000, č.j. 20

C 87/2000-32, bylo zčásti vyhověno žalobě stěžovatele podané proti

vedlejšímu účastníkovi řízení na zaplacení částky 7.125,- Kč

s příslušenstvím, a to tak, že vedlejšímu účastníkovi bylo uloženo

zaplatit stěžovateli částku 5.700,-- Kč s 8 % úrokem z prodlení od

19. 1. 2000 do zaplacení a ve vztahu k částce 1.425,- Kč s 8 %

úrokem z prodlení od 19. 1. 2000 do zaplacení byla žaloba

zamítnuta. Uvedenou žalobou se stěžovatel domáhal na základě

zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při

výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem

a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích

a jejich činnosti (notářský řád) (dále jen "zákon 82/1998 Sb."),

náhrady škody, jež mu vznikla v souvislosti se sdělením obvinění

ze spáchání trestného činu loupeže Policií ČR, Okresní

ředitelství, oddělení kriminální služby v Olomouci dne 18. 8.

1999, ČVS: OVOL:1802/99. Trestní stíhání stěžovatele bylo ukončeno

zproštěním obžaloby rozsudkem Okresního soudu v Olomouci ze dne

24. 11. 1999, sp. zn. 7 T 221/99, jenž nabyl právní moci dne 11.

12. 1999, neboť nebylo prokázáno, že se stal skutek, pro nějž byl

stěžovatel jakožto obžalovaný stíhán. Vzniklou škodu představují

náklady na obhajobu, přičemž stěžovatel v přípravném řízení

zaplatil advokátce JUDr. M. J. částku 5.700,- Kč a po vnesení

obžaloby uhradil advokátovi Mgr. K. A.l částku 1.425,- Kč. Své

rozhodnutí okresní soud zdůvodnil tím, že sdělení obvinění bylo

nezákonné a na žalobce je třeba hledět tak, že skutek, pro který

byl stíhán, nespáchal. Proto, s ohledem na § 1 odst. 1 a § 5

zákona č. 82/1998 Sb., je nutno dovodit odpovědnost státu za

škodu, která stěžovateli vznikla vynaložením nákladů na jeho

obhajobu. Žalobě však nebylo možno vyhovět v plném rozsahu, neboť

odměna obhájcům příslušela podle vyhlášky č. 177/1996 Sb.,

odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních

služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, v celkové

výši 5.700,- Kč.

Napadeným rozsudkem Krajského soudu v Ostravě byl k odvolání

vedlejšího účastníka uvedený rozsudek okresního soudu změněn tak,

že žaloba stěžovatele byla zamítnuta v plném rozsahu pro vadné

právní posouzení věci. Dle názoru krajského soudu je třeba na

danou věc aplikovat § 31 odst. 2 zákona č. 82/1998 Sb. (pozn.:

nepochybně soudem míněn § 31 odst. 3 citovaného zákona), který

nárok na náhradu nákladů řízení limituje dvěma předpoklady, když

nárok na náhradu nákladů řízení odlišuje od náhrady škody a vznik

nároku na náhradu nákladů podmiňuje vznikem jiné škody v důsledku

nezákonného rozhodnutí, jakož i tím, že náhrada nákladů řízení

nebyla přiznána podle procesních předpisů. Stěžovatel však

naplnění žádného z těchto nákladů řízení netvrdil a nedoložil,

a neunesl tak v řízení důkazní břemeno.

Uvedený rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel ústavní

stížností, ve které namítal, že soud druhého stupně vycházel pouze

z jazykového výkladu citovaného ustanovení, jenž však odporuje

základním zásadám občanského a ústavního práva, a to zejména

zásadě rovného zacházení se subjekty občanského práva a zásadě

odpovědnosti za škodu, když činí neodůvodněné rozdíly mezi těmi,

kterým vznikla pouze škoda spočívající v nákladech řízení, a těmi,

kterým vznikla i "jiná" škoda. Stěžovatel je toho názoru, že je

třeba brát v úvahu smysl a účel zákona, vyslovené v § 1 ve spojení

s § 5 zákona č. 82/1998 Sb., jakož i ústavněprávní úpravu dle čl.

36 odst 3 Listiny. Dle stěžovatele tak částku, kterou vynaložil na

úhradu nákladů obhajoby, lze považovat za škodu, za kterou stát

nese odpovědnost, a podmínka vzniku další škody je v rozporu

s tímto ústavně zaručeným právem.

Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníka řízení k ústavní

stížnosti, jenž uvedl, že se neztotožňuje s důvody uvedenými

v ústavní stížnosti, neboť skutečnou podstatou ústavní stížnosti

je nesouhlas stěžovatele s právním posouzením věci. Vzhledem

k nepřípustnosti dovolání [§ 237 odst. 2 písm. a) o. s. ř.]

stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, což

Ústavnímu soudu nepřísluší. K porušení práv stěžovatele nedošlo,

neboť měl možnost domáhat se náhrady škody, avšak dle zákona č.

82/1998 Sb. je jeho nárok nedůvodný. Z tohoto důvodu navrhuje

krajský soud ústavní stížnost odmítnout. Ústavní soud si vyžádal

rovněž vyjádření vedlejšího účastníka řízení, který se však ve

stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.

Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, že není

součástí obecné soudní soustavy [čl. 91 ve spojení s čl. 90 Ústavy

ČR], a nemůže proto provádět dohled nad rozhodovací činností

obecných soudů. Do činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn

zasáhnout pouze tehdy, byly-li jejich pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, porušeny jeho základní

práva a svobody chráněné ústavním zákonem. Tato skutečnost nastala

dle názoru Ústavního soudu v tomto případě, a tak je ústavní

stížnost důvodná.

Úvodem by Ústavní soud chtěl poznamenat, že ústavností

ustanovení § 31 odst. 3 zákona č. 83/1998 Sb. se již zabýval

a svým nálezem ze dne 30. 4. 2002, sp. zn. Pl. 18/01, (publ. pod

č. 234/2002 Sb.) citované ustanovení pro rozpor s čl. 36 odst. 3

Listiny ve spojení s čl. 1 odst. 1, čl. 3 odst. 1 a čl. 4 odst.

4 Listiny zrušil, když dospěl k závěru, že, má-li "každý právo na

náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného

státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním

postupem, přičemž podmínky a podrobnosti realizace tohoto práva

stanoví zákon [čl. 36 odst. 3 a 4 Listiny], pak takový zákon,

vydaný na základě ústavního zmocnění, nemůže nárok na náhradu

škody, v důsledku zmíněného jednání vzniklé, zcela anulovat

(negovat), a tím tedy ústavně zaručené základní právo, byť toliko

v určitých případech, popřít. V případě osob, kterým vznikla škoda

spočívající "pouze" v nákladech řízení, tak došlo postupem

zákonodárce promítnutým v napadeném ustanovení k naprostému

vyloučení této kategorie subjektů z práva na náhradu škody

způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu

či orgánu veřejné správy. Takový postup je v příkrém rozporu

s ústavním pořádkem České republiky a nerespektuje princip

minimalizace zásahu do základních práv v podobě jejich případného

omezení a maximalizace uchování obsahové podstaty základního

práva."

V daném případě krajský soud nepřiznal stěžovateli nárok na

náhradu nákladů řízení (konkrétně se jednalo o náklady zastoupení,

jež dle § 31 odst. 4 zákona č. 82/1998 Sb. jsou součástí nákladů

řízení) jakožto materiální újmy, kterou mu stát způsobil svým

opatřením, a to z toho důvodu, že stěžovateli ve smyslu § 31 odst.

3 zákona č. 82/1998 Sb. nevznikla ještě další (jiná) škoda.

Vzhledem k uvedenému nálezu Ústavního soudu je patrné, že

stěžovatel má nárok na náhradu nákladů zastoupení bez ohledu na

to, zda mu vznikla ještě jiná škoda než jen ta, jež spočívá

v nákladech řízení. Přestože Ústavní soud nevylučuje, že krajský

soud postupoval v tomto bodě (viz níže) v souladu s tehdy platným

ustanovením § 31 odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb., napadeným

rozsudkem došlo k porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele ve

smyslu § 36 odst. 3 Listiny. K tomu je třeba dodat, že další

požadavek krajského soudu ve smyslu § 31 odst. 3 citovaného

zákona, aby stěžovatel tvrdil a následně prokazoval, že mu

"náhrada nákladů již nebyla přiznána podle procesních předpisů",

není důvodný. Jak jednak vyplývá ze shora citovaného nálezu

Ústavního soudu, předmětné ustanovení je v podstatě nadbytečné,

neboť v takových případech zcela chybí základní předpoklad

odpovědnosti za škodu, totiž existence škody samotné. Kromě toho

tvrzení, že stěžovateli nebyla uhrazena škoda, zjevně vyplývá ze

skutečnosti, že stěžovatel uplatnil svůj nárok na její náhradu

prostřednictvím soudní žaloby, a důkazy o tom, že nebyla uhrazena,

jsou obsaženy v příslušném soudním spise (viz přípis Okresního

státního zastupitelství v Olomouci ze dne 17. 2. 2000 a přípis

Ministerstva spravedlnosti ze dne 10. 3. 2000), nehledě na to, že

předmětná náhrada v rámci trestního řízení není možná, neboť dle

§ 151 odst. 2 trestního řádu stát platí odměnu a náhradu hotových

výdajů pouze ustanovenému, a tedy nikoliv zvolenému obhájci,

o nějž se v tomto případě jednalo.

Ústavnímu soudu proto nezbylo, než podle ustanovení § 82

odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu stěžovateli vyhovět

a v záhlaví uvedený rozsudek podle ustanovení § 82 odst. 3 písm.

a) citovaného zákona zrušit.

Ústavní soud zdůrazňuje, že jeho rozhodnutí v této věci nelze

v žádném případě interpretovat tak, že by každé vznesení obvinění,

které nevyústilo v pravomocný odsuzující rozsudek, bylo možno

paušálně považovat za nezákonné.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 17. července 2002

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru