Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1358/18 #1Usnesení ÚS ze dne 22.05.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO - advokát
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Brno
SOUD - OS Prostějov
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
procesní otázky řízení před Ústavním soud... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
dovolání/přípustnost
advokát
dovolání/náležitosti
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1358.18.1
Datum podání19.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 237, § 241a odst.2, § 243c odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1358/18 ze dne 22. 5. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Jaromíra Adamce, advokáta, se sídlem Olštýnská 733/3, Praha 8 - Trója, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. prosince 2017 č. j. 25 Cdo 4928/2017-1651, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. dubna 2016 č. j. 44 Co 79/2016-1449 ve znění opravného usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 26. května 2016 č.. 44 Co 79/2016-1457 a proti rozsudku Okresního soudu v Prostějově ze dne 30. června 2015 č. j. 7C 115/2002-1202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu před jiným zneužíváním údajů o své osobě podle čl. 10 odst. 3 Listiny a práva na rovnost účastníků v řízení podle čl. 37 odst. 3 Listiny. Dále namítal porušení čl. 4, čl. 90, čl. 95 odst. 1 Ústavy a čl. 26 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že se žalobkyně po stěžovateli domáhala náhrady škody, jež jí měla vzniknout tím, že stěžovatel jako advokát pochybil při sepisu závěti a listiny o vydědění, a způsobil tak jejich neplatnost. Žalobkyně se proto nestala dědičkou svého bratra, jehož veškerý majetek připadl jeho dceři jako jediné zákonné dědičce. Žalobkyně požadovala náhradu poloviny hodnoty dědictví. Okresní soud v Prostějově rozsudkem ze dne 30. 6. 2015 č. j. 7 C 115/2002-1202 uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni 1.085.077 Kč s příslušenstvím, v částce 775.409,80 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Vyšel ze zjištění, že stěžovatel dne 19. 9. 2001 za účelem sepisu závěti a listiny o vydědění dcery navštívil v nemocnici v Prostějově bratra žalobkyně, který následujícího dne, tj. 20. 9. 2001, zemřel. Závěť sepsaná ve prospěch žalobkyně, včetně listiny o vydědění, však byla shledána neplatnou, neboť v rozporu s ustanovením § 476f obč. zák. vystupoval jako svědek při jejím pořizování, manžel žalobkyně. Znaleckým posudkem bylo rovněž prokázáno, že zůstavitel byl v době podpisu závěti ve stavu, kdy mohl posoudit následky svého jednání. Jelikož stěžovatel jako advokát při sepisování závěti a listiny o vydědění pochybil, odpovídá žalobkyni za škodu spočívající v tom, že se nestala zůstavitelovou dědičkou. V řízení o náhradu škody bylo třeba vycházet z tržní ceny nemovitostí, jež měla žalobkyně nabýt, a vzhledem k tomu, že zůstavitel neuvedl, že vyděděni mají být i potomci jeho dcery, připadla by žalobkyni nejvýše polovina z dědictví po zůstaviteli. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 4. 2016 č. j. 44 Co 79/2016-1449, ve znění opravného usnesení ze dne 26. 5. 2016 č. j. 44 Co 79/2016-1457, potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném rozsahu. Odvolací soud odmítl námitky stěžovatele, neboť se opakují a již byly vypořádány předchozími rozhodnutími odvolacího i dovolacího soudu v této věci. Námitky směřující proti hodnocení důkazů a skutkovým závěrům již byly vyvráceny rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2012 sp. zn. 25 Cdo 133/2011.

3. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřoval v řešení otázek hmotného a procesního práva, jež dosud nebyly v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešeny, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dále jsou otázky rozhodovány dovolacím soudem rozdílně a dovolacím soudem již vyřešené právní otázky mají být posouzeny jinak. Konkrétně dovolatel uvedl, že má za to, že řízení nebylo zahájeno řádně podanou žalobou, neboť advokát žalobkyně nebyl platně zmocněn k jejímu podání pro konflikt zájmů. Za neobjektivní a nevěrohodný označil znalecký posudek z psychiatrie a zpochybnil odbornost a nestrannost znalkyně. Namítal nevěrohodnost svědků, nesprávný průběh jejich výslechu i nepřipuštění výslechu dalších svědků jím navržených. Dále nesouhlasil s neschválením smlouvy o nápomoci podpůrkyní - lékařkou, jež mu měla pomáhat pro jeho zhoršený zdravotní stav. Stěžovatel ve svém dovolání zpochybnil i závěry odvolacího soudu, že uzavřel smlouvu o poskytování právních služeb se zůstavitelem a že zůstavitel výslovně projevil, že listina obsahuje jeho poslední vůli. Rozporoval také závěr odvolacího soudu, že částka 1.500 Kč vyúčtovaná za poskytnutí právních služeb představuje odměnu za sepis závěti a listiny o vydědění.

4. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl pro vady a uvedl, že ačkoli dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, svými námitkami napadá pouze skutkové závěry, z nichž vycházely soudy obou stupňů, vytýká jim nesprávné hodnocení provedených důkazů, zpochybňuje odbornost a nestrannost znalkyně, správnost a úplnost znaleckého posudku a domáhá se jiného hodnocení důkazů, které by vedlo k odlišným skutkovým závěrům. S právním posouzením věci nesouhlasí nikoliv z důvodu mylné aplikace práva, nýbrž proto, že soud po právní stránce posoudil skutkový stav, s nímž on nesouhlasí. Námitky směřující proti zjištěnému skutkovému stavu a proti hodnocení důkazů včetně znaleckých posudků nejsou předmětem dovolacího přezkumu a ani nezakládají přípustnost dovolání. Ve vztahu k námitce o neschválení nápomoci podpůrcem neuvedl stěžovatel v pozici dovolatele žádné předpoklady přípustnosti dovolání a žádný dovolací důvod neuplatnil, dovolacímu soudu tak neumožnil tuto námitku přezkoumat. Je však zřejmé, že na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nespočívá. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že z dovolání vyplývá, že předpoklady přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. nejsou splněny.

5. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá porušení svých výše uvedených základních práv (viz výše v bodě 1) a opakuje argumenty vyjádřené v průběhu řízení a v dovolání směřovaném k Nejvyššímu soudu. Jeho ústavní stížnost se vůbec nezabývá závěrem Nejvyššího soudu, že mělo jeho dovolání vady.

6. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zčásti nepřípustná a zčásti zjevně neopodstatněná.

7. Ústavní soud nejdříve konstatuje, že přestože stížnostní námitky stěžovatele směřují v zásadě jen proti meritorním závěrům a postupům soudů prvního a druhého stupně, v řízení o ústavní stížnosti bylo nutno věnovat pozornost především rozhodnutí dovolacího soudu, kterým bylo stěžovatelovo dovolání odmítnuto pro vady v souladu s § 243c odst. 1 občanského soudního řádu. V takovém případě, tj. při odmítnutí dovolání pro vady, totiž může být předmětem přezkumu Ústavního soudu v řízení o ústavní stížnosti zásadně jen otázka splnění náležitostí dovolání podle § 241a odst. 2 občanského soudního řádu. Naopak samotná správnost, respektive ústavnost rozhodnutí ve věci nemůže být předmětem přezkumu Ústavního soudu, neboť nebyla předmětem přezkumu ani před Nejvyšším soudem (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2953/17 ze dne 31. 10. 2017; všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz).

8. Stěžovatel však nijak nerozporuje závěr Nejvyššího soudu, že jím podané dovolání jednak vůbec nevymezuje žádný z předpokladů přípustnosti dovolání dle § 237 občanského soudního řádu, jednak ani neuvádí žádný konkrétní způsobilý důvod dovolání, a proto jeho dovolání bylo odmítnuto pro vady. Ústavní soud tak považuje závěry Nejvyššího soudu uvedené v jeho napadeném rozhodnutí za přiléhavé a neshledává, že by toto rozhodnutí bylo v rozporu s ústavně zaručenými právy stěžovatele, zejména jeho právem na přístup k soudu. Z toho důvodu Ústavní soud posoudil ústavní stížnost směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu jako zjevně neopodstatněnou.

9. Pokud pak jde o zbylá napadená rozhodnutí nalézacího soudu a odvolacího soudu, Ústavní soud shledal ústavní stížnost směřující proti nim jako nepřípustnou. Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje; to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení. Ústavní stížnost je tedy založena na principu subsidiarity, vyžadujícím předchozí vyčerpání dostupných právních prostředků před podáním ústavní stížnosti. Pokud je však podáno dovolání trpící vadami, nejedná se o řádně uplatněný opravný prostředek, který by byl meritorně přezkoumatelný Nejvyšším soudem a jehož vyčerpání podmiňuje přípustnost ústavní stížnosti (srov. také nález sp. zn. I. ÚS 354/15 ze dne 19. 11. 2015, bod 16).

10. Podaná ústavní stížnost byla proto v části směřující proti rozhodnutí Nejvyššího soudu odmítnuta jako zjevně neopodstatněná podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ve zbylé části směřující proti rozhodnutím Okresního soudu v Prostějově a Krajského soudu v Brně byla s ohledem na princip subsidiarity (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) odmítnuta jako nepřípustná dle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 22. května 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru