Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1357/16 #1Usnesení ÚS ze dne 20.09.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
Znalecký posudek
odůvodnění
trestná činnost
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1357.16.1
Datum podání29.04.2016
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 125, § 89 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1357/16 ze dne 20. 9. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele J. H., zastoupeného JUDr. Karlem Šindelářem, advokátem, se sídlem Štěpánská 540/7, Praha 2, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze sp. zn. 10 To 104/2014 ze dne 10. března 2015 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 46 T 1/2014 ze dne 22. července 2014, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 29. 4. 2016 se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 36 odst. 1 Listiny.

2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnosti se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Městského soudu v Praze uznán vinným zločinem loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákoník"), v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle § 228 odst. 1 tr. zákoníku, ve spolupachatelství podle § 23 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou. Dále bylo rozhodnuto o zabrání věcí a o náhradě škody. Stejným rozsudkem byli odsouzeni spoluobžalovaní T. V. a M. S.

3. O odvolání stěžovatele a spoluobžalovaných, státního zástupce v neprospěch obžalovaných a jednoho z poškozených rozhodl Vrchní soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, kterým k odvolání státního zástupce rozhodnutí soudu prvního stupně ohledně stěžovatele a obžalovaného M. S. zrušil ve výroku o trestech odnětí svobody a způsobu jejich výkonu a v tomto rozsahu nově rozhodl tak, že oba odsoudil k úhrnným trestům odnětí svobody v trvání sedmi let a šesti měsíců, pro jejichž výkon je zařadil do věznice s ostrahou. V ostatních výrocích ponechal rozhodnutí soudu prvního stupně beze změn. Odvolání stěžovatele, spoluobžalovaných a poškozeného zamítl.

4. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel i spoluobžalovaní dovolání, přičemž stěžovatel uplatnil dovolací důvod podle § 265b odst. 1 písm. g), písm. l) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"). Usnesením Nejvyššího soudu sp. zn. 6 Tdo 1585/2015 ze dne 27. 1. 2016 bylo stěžovatelovo dovolání podle § 265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítnuto jako zjevně neopodstatněné.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že soud prvního stupně opřel rozhodnutí o vině o závěry znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví kriminalistická audioexpertíza - fonoskopie, kdy znalkyně určila pravděpodobnou shodu u stěžovatele pouze ze čtyř slov za situace, kdy se jednalo o emočně zabarvené projevy ve vypjaté situaci, takže není přesvědčivě prokázáno, že osobou, jejíž hlas je na zvukovém záznamu zachycen, je právě stěžovatel. Za zásadní pochybení považuje postup soudu prvního stupně, který jako důkaz připustil zvukový záznam prostorového odposlechu, který byl soudu předložen až v průběhu hlavního líčení, ačkoliv existoval již v přípravném řízení. Vrchnímu soudu v Olomouci stěžovatel vytýká, že se jako soud odvolací nevypořádal s argumentací stěžovatele k provedeným důkazům a z nich vyplývajícím skutkovým závěrům.

6. Ústavní soud v prvé řadě přezkoumal, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti a zda jsou dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Dospěl přitom k závěru, že náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu byly splněny. Byť stěžovatel výslovně petitem ústavní stížnosti nenavrhuje zrušit usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo jeho dovolání odmítnuto jako zjevně neopodstatněné, z úvodní pasáže odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že označuje jak rozsudky soudů I. a II. stupně, tak i navazující usnesení Nejvyššího soudu, od nějž odvíjí lhůtu k podání ústavní stížnosti. Rozhodnutí o posledním opravném prostředku tedy stěžovatel označil způsobem, který Ústavnímu soudu umožňuje, aby je vzal v úvahu a přezkoumal, aniž by bylo nutné stěžovatele vyzývat k upřesnění petitu (srov. rozsudek Evropského soudu pro lidská práva ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, Přehled rozsudků ESLP, ASPI, Praha č. 3, 2004, str. 125).

7. Po zvážení stížnostních námitek a obsahu napadených rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je ústavně svěřena soudům v rámci obecného soudnictví, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy soudy provedené. Je nicméně oprávněn posoudit, zda postup soudů nevybočil v konkrétním případě z ústavních mezí a zda nebyla takovým vybočením porušena stěžovatelova základní práva a svobody. K porušení těchto práv a následnému zásahu Ústavního soudu by došlo tehdy, pokud by právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývaly [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)], popřípadě byla-li by skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255)].

9. Z uvedených východisek a mezí přezkumné činnosti Ústavního soudu je nutno vycházet i v nyní posuzované věci, v souvislosti s přezkoumáním námitek, které směřují do způsobu, jakým soud prvního stupně prováděl důkazy. Stěžovatel totiž namítá vadnost (nezákonnost) důkazního řízení (audiozáznam pořízený na místě činu mu nebyl předložen při prostudování spisu v přípravném řízení, srovnávací vzorek jeho hlasu byl získán v rozporu se zákonem, výhrady proti znaleckému posudku z oboru kriminalistika, odvětví audioexpertiza - fonoskopie). Jedná se o obdobnou argumentaci, jíž se z podnětu stěžovatelem podaných odvolání a dovolání zabývaly soudy odvolací i dovolací, a kterou neshledaly důvodnou. Ani Ústavní soud nezjistil v postupu soudu prvního stupně při zjišťování skutkového stavu a v přezkumném odvolacím řízení žádné pochybení, natož vadu dosahující ústavně právní roviny.

10. Soud prvního stupně provedl relevantní důkazy, čímž si vytvořil dostatečný skutkový základ pro své rozhodnutí. Patřičnou pozornost věnoval i hodnocení důkazů; jednotlivé důkazy vzájemně konfrontoval a podrobně popsal, v důsledku jakých úvah jim přikládal důkazní sílu co do jejich věrohodnosti a relevance k prokázání viny stěžovatele i spoluobžalovaných. Odvolací soud, který na základě odvolání stěžovatele, spoluobžalovaných i státního zástupce v jejich neprospěch přezkoumával zákonnost a odůvodněnost rozsudku soudu prvního stupně i správnost jeho postupu v řízení, se s jeho skutkovými závěry ztotožnil. Skutkové závěry, k nimž oba soudy dospěly a které vyjádřily v odůvodnění svých rozhodnutí, jsou logické, přesvědčivé a vnitřně konzistentní, takže je zřejmé, že nejde o rozhodnutí svévolná či extrémně vybočující z ustálené rozhodovací praxe.

11. Ve vztahu k námitce směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu je vhodné připomenout, že soudům adresovaný závazek, plynoucí z práva na spravedlivý proces, promítnutý do podmínek kladených na odůvodnění rozhodnutí, nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument. Toto stanovisko zastává i Evropský soud pro lidská práva (srov. jeho rozhodnutí ve věci Van de Hurk proti Nizozemsku ze dne 19. 4. 1994, č. 16034/90, odst. 61, ve věci Ruiz Torija proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18390/91, odst. 29, ve věci Hiro Balani proti Španělsku ze dne 9. 12. 1994, č. 18064/91, odst. 27, a ve věci Higginsová a další proti Francii ze dne 19. 2. 1998, č. 20124/92, odst. 42). Podle rozsudku ve věci Helle proti Finsku (ze dne 19. 12. 1997, č. 20772/92, odst. 59 - 60) se odvolací soud při zamítnutí odvolání může omezit i na převzetí odůvodnění nižšího soudu. V rozporu s tím tedy není, jestliže Vrchní soud v Praze na odvolací námitky stěžovatele reagoval explicitním příklonem ke skutkovým a právním závěrům soudu prvního stupně, jež požadavkům ústavně konformního odůvodnění odpovídají, a v rámci nichž je také patřičně reagováno na námitky stěžovatele uplatněné i v ústavní stížnosti.

12. Obdobnými námitkami se ostatně zabýval i dovolací soud, vědom si judikatury Ústavního soudu, v níž je opakováno, že stěžovatelem uplatněný důvod dovolání podle § 265b odst. 1 písm. g) tr. řádu je v dovolacím řízení někdy vykládán příliš restriktivně. Dospěl přitom k závěru, že všechny relevantní důkazy byly provedeny při hlavním líčení za účasti všech obžalovaných, tedy i stěžovatele, a jejich obhájců, kteří tak měli právo a příležitost se k nim vyjádřit. I důkaz audiozáznamem, pořízeným na místě činu, byl v plném rozsahu proveden u hlavního líčení a byl by důkazem relevantním i v případě, že by byl do spisu vložen až v souvislosti s podáním obžaloby či později. Jak však vysvětlil v napadeném rozhodnutí soud prvního stupně, z protokolu o seznámení s výsledky vyšetřování je zřejmé, že CD s videozáznamy byl součástí vyšetřovacího spisu, přičemž všechny videozáznamy i audiozáznam z místa činu byly nahrány na jeden nosič. Pokud uzavřel, že se s ním obhajoba seznámila nedostatečně, nelze to klást k tíži orgánům činným v trestním řízení. Z ústavního hlediska je ovšem rozhodující, že se s ním obhajoba mohla seznámit v rámci provádění důkazů před soudem prvního stupně, a že v mezidobí od jeho provedení (u hlavního líčení byl přehrán 13. 5. 2014) do rozhodnutí soudu prvního stupně dne 22. 7. 2014 měla dostatek času na přípravu obhajoby.

13. Obstát nemůže ani námitka zpochybňující zákonnost a použitelnost znaleckého posudku z oboru kriminalistika, odvětví audioexpertiza - fonoskopie, jehož podkladem byl jako srovnávací materiál použit vzorek hlasu stěžovatele pořízený ze zvukové nahrávky jeho výpovědi provedené při hlavním líčení. S touto námitkou se ústavně konformním způsobem vypořádal již soud prvního stupně, a to v souladu se stanoviskem pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 30/10 ze dne 30. 11. 2010 (č. 439/2010 Sb.). Nejvyšší soud v této souvislosti důvodně odkázal na závěry svého rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 921/2009 ze dne 26. 8. 2009, které nejsou s citovaným stanoviskem Ústavního soudu v rozporu, a podle nichž nelze považovat za nezákonný postup soudu, který použije zvukový záznam zachycující hlasové projevy obviněného (jeho výpověď před soudem učiněnou po řádném poučení dle § 33 odst. 1 tr. řádu a při vědomí toho, že bude nahrávána) jako srovnávací materiál pro vypracování znaleckého posudku z oboru fonetika, odvětví kriminalistická audioexpertiza, ke ztotožnění osoby, jejíž hlas byl opatřen odposlechem a záznamem telekomunikačního provozu provedeným zákonným způsobem podle § 88 tr. ř. Takto opatřený posudek znalce je důkazem (důkazním prostředkem) použitelným v řízení před soudem (§ 89 odst. 2 tr. ř.).

14. O správnosti závěrů znaleckého posudku soudy neměly důvod pochybovat. Nadto nešlo o jediný usvědčující důkaz, neboť, jak plyne z napadeného rozsudku soudu prvního stupně, stěžovatel byl usvědčován i na základě dalších důkazů ve věci provedených, zejména výpovědí poškozených, videozáznamy z kamer umístěných na místě činu a zachycujících předmětný útok, ale i dalšími soudem prvního stupně provedenými a řádně zhodnocenými důkazy.

15. Stěžovatelova argumentace tak Ústavní soud nevede k závěru, že by rozhodnutím soudů byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 8 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Postup soudů, vyjádřený v napadených rozhodnutích tak lze považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.

16. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 20. září 2016

Vojtěch Šimíček, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru