Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1351/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.11.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelOBEC / ZASTUPITELSTVO OBCE - Praha
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkpozemek
Stavba
Restituce
Stát
Pozemní komunikace
osoba/oprávněná
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1351.10.1
Datum podání10.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

13/1997 Sb., § 19

182/2000 Sb., § 34

229/1991 Sb., § 11 odst.1 písm.c

40/1964 Sb., § 120 odst.1, § 118 odst.1, § 119 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1351/10 ze dne 15. 11. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků v senátě složeném z předsedy Jiřího Nykodýma, soudců Stanislava Balíka a Pavla Rychetského (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Hlavního města Prahy, IČO: 00064581, se sídlem Magistrátu hl. m. Prahy v Praze 1, Mariánské nám. 1, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem, se sídlem AK v Praze 2, Na Slupi 15, proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 24 Co 195/2008-93 ze dne 27. 11. 2008, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) MUDr. H. B., 2) T. C., 3) Ing. I. C., 4) obchodní společnosti MITAS, a.s., IČO: 00012190, se sídlem v Praze 10, Švehlova ul. 1900, 5) Pozemkového fondu České republiky, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Návrhem došlým dne 10. 5. 2010 byla Ústavnímu soudu ve lhůtě stanovené ustanovením § 72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, splňujícím stanovené podmínky zákona o Ústavním soudu, doručena ústavní stížnost proti shora citovanému rozhodnutí.

2. Stěžovatel tvrdil, že bylo zasaženo do jeho základního práva na ochranu vlastnictví dle čl. 11 Listiny základních práv a svobod, když obecné soudy vydaly vedlejším účastníkům pozemky, o něž v rámci restitučního řízení požádali a jejichž nárokům obecné soudy vyhověly.

II.

3. Ústavní soud nepovažoval za nutné vyžádat si kompletní soudní spis, neboť je zřejmé, že se rozhodné skutečnosti shodně podávají jak z obsahu ústavní stížnosti, tak z přiložených kopií napadených rozhodnutí, které stěžovatel k návrhu připojil.

4. Z těchto pramenů se podává, že před obecnými soudy byl veden spor podle části páté o. s. ř., jehož předmětem byl přezkum rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha, které vyhovělo žádosti vedlejších účastníků 1) až 3) jakožto oprávněných osob. Obvodní soud pro Prahu 10 zamítl žalobu stěžovatele, aby nalézací soud určil, že oprávněné osoby nejsou vlastníky vymezených pozemků. Neshledal důvodnou argumentaci žalobce, že by pozemky neměly být vydány, neboť na nich byly zřízeny sadové úpravy, parkoviště, chodníčky, pískoviště, asfaltové hřiště, a jde o součást sídliště Práčská; dle stěžovatele vydání měla bránit skutečnost uvedená v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku. Nalézací soud shledal sice, že uvedené se na předmětných pozemcích nachází, ve smyslu judikatury Nejvyššího soudu však nelze považovat sídliště za jednu velkou stavbu a vyjmenované je jen pouhou úpravou pozemku, která tvoří jeho součást (ustanovení § 120 odst. 1 obč. zák.). Shledal dále, že pozemky nejsou nezbytně nutné k provozu v blízkosti stojících bytových domů.

5. Stěžovatel se proti rozsudku soudu prvního stupně odvolal. Odvolací soud rozhodnutí přezkoumal, vyložil pojem zastavěnosti, vyšed při tom z judikatury Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a rozsudek soudu prvního stupně v meritorním výroku potvrdil.

6. Stěžovatelovo dovolání Nejvyšší soud odmítl, neboť setrval na dlouhodobém stanovisku, že "zastavěnost" či "stavba" jakožto právní pojem užitý v restitučním zákonodárství je nutno interpretovat restriktivně. Na ustálený názor odkázal stěžovatele i v případě námitek k problematice pozemků nacházejících se v areálech sídlišť. Dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí postrádalo zásadní právní význam.

III.

7. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup soudů v občanském soudním řízení, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí především obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní závěry obecných soudů nejsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Jestliže postupují obecné soudy v souladu s příslušnými ustanoveními příslušného procesního předpisu, respektují ustanovení upravující základní zásady civilního procesu, jakož i záruky transparentnosti a přesvědčivosti odůvodnění svých rozhodnutí, nemůže Ústavní soud činit závěr, že proces byl veden způsobem, který nezajistil možnost spravedlivého výsledku.

8. Zákon o Ústavním soudu přikazuje podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) nejprve zjišťovat, zda návrh není zjevně neopodstatněný. V zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem je tak dána pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Předpokladem je objektivně založená způsobilost rozhodnout o "nepřijatelnosti" již na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a argumentace, jež je proti nim uplatněna v ústavní stížnosti a jež nedosahuje ústavněprávní roviny, tj. nemůže-li se, vzhledem ke své povaze a obsahu, dotknout ústavně zaručených práv a svobod.

9. Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatele s výsledkem rozhodovací činnosti obecných soudů. Těžiště argumentace v odůvodnění ústavní stížnosti spočívá v polemice s jimi provedeným posouzením věci, tedy v polemice v oblastech a na úrovni tzv. "podústavního" práva. Je přitom zřejmé, že stěžovatel uplatňuje obdobné argumenty jako v řízení před obecnými soudy, se kterými se tyto soudy odpovídajícím způsobem vypořádaly; Ústavní soud je tak stěžovatelem stavěn do role další odvolací instance, byť mu tato (s ohledem na ústavní vymezení) funkce nepřísluší.

10. Ústavní soud už mnohokráte vyslovil, že při posuzování restitučních nároků je nutno vždy sledovat naplnění účelu restitučního zákona, tedy i v případě zákona č. 229/1991 Sb. je zásadně nutno preferovat vydání původního pozemku či pozemků, pokud o to restituenti usilují a pokud to zákon nevylučuje. Restituční zákon sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou-li beze všech pochybností splněny předpoklady zmíněné v ustanovení § 11 zmíněného zákona, pozemky vydat nelze (naposledy viz nález sp. zn. II. ÚS 2896/09 ze dne 29. 4. 2010 in http://nalus.usoud.cz).

11. Dovolává-li se stěžovatel jím zmíněného rozhodnutí Ústavního soudu, pak je nutné je vykládat v celkovém kontextu restitučního zákonodárství, přičemž se nesmí ztrácet ze zřetele, zda jde o usnesení či o nález a konečně pečlivě vážit specifika konkrétního případu; shora předestřenou právní otázku řešil Ústavní soud nálezem: "Restituční zákon č. 229/1991 Sb. sleduje v prvé řadě ten cíl, aby byl původní majetek oprávněným osobám reálně vydán. Pouze výjimečně, jsou- li beze všech pochybností splněny předpoklady stanovené tímto zákonem v ust. § 11, pozemky vydat nelze. Byl- li pozemek po převodu nebo přechodu do vlastnictví státu zastavěn, uvádí zákon v ust. § 11 odst. 1 písm. c) celkem šest samostatných výjimek, za jejichž splnění lze i zastavěný pozemek vydat. Za zastavěnou část pozemku se přitom považuje část, na níž stojí stavba a část pozemku s takovou stavbou bezprostředně související a nezbytně nutná k provozu stavby. Jsou to zejména otázky bezprostřední souvislosti a nezbytné nutnosti, které musí být v každém jednotlivém případě vždy pečlivě a odpovědně, s primárním účelem zákona o půdě, zkoumány a vyloženy. Podle názoru Ústavního soudu nelze totiž dané ustanovení interpretovat příliš extenzivně a dovozovat, že jde-li o "ucelený" rekreační areál, nelze jej vydat, ať je jakkoliv rozsáhlý a zahrnout sem veškeré plochy jej tvořící, včetně (mj.) volného prostranství s okrasnou zelení, porostem borovic a dětského hřiště. Co se pak týče asfaltové parkovací plochy, je na místě odkázat na argumentaci Ústavního soudu (s odvoláním na závěry vyslovené Nejvyšším soudem pod sp. zn. 2 Cdon 1414/97), vyslovenou např. v nálezu sp. zn. IV. ÚS 42/01 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 26, nález č. 48), podle které nelze v restitučních věcech zpevněnou asfaltovou plochu - parkoviště - považovat za stavbu bránící vydání pozemku podle zákona č. 229/1991 Sb. (...) Je nutno z obecného hlediska připomenout, že podle zákona č. 229/1991 Sb. lze oprávněné osobě vydat i pozemky, na nichž se nacházejí stavby bránící zemědělskému nebo lesnímu využití takového pozemku, pokud se jedná z hlediska stavebně technického o některou ze staveb, uvedených v ustanovení § 11 odst. 1 písm. c) citovaného zákona (stavba movitá, dočasná, jednoduchá, drobná nebo umístěná pod povrchem země). Dále nutno připomenout, že zákon č. 229/1991 Sb. sice počítá se zajištěním zemědělského využití pozemku, z jeho preambule však nicméně vyplývá, že tento cíl má být podřazen požadavku zmírnění majetkových křivd tím, že zlepšení péče o půdu spojuje s obnovením původních vlastnických vztahů k ní (srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 747/2000, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 26, nález č. 63)." (viz nález sp. zn. I. ÚS 754/01 ze dne 23. 10. 2003 in http://nalus.usoud.cz).

12. Dovozuje-li stěžovatel, že vydání pozemku brání institut tzv. obecného užívání [viz ustanovení § 34 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích (obecní zřízení), nebo ustanovení § 19 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích], pak tato právní skutečnost není důvodem, jenž by byl zákonodárcem jako relevantní důvod aprobován; chybí-li v taxativním výčtu skutečností vyjmenovaných v ustanovení § 11 zákona č. 229/1991 Sb., pak netvoří překážku pro vydání pozemku.

13. K poslední námitce, že stavbou se rozumí i pozemní komunikace, jež se v konkrétním případě na jednom z pozemků nachází, je nutné zmínit následující: Obecně lze souhlasit s argumentem, že pojem "stavba" z hlediska občanskoprávního a z hlediska stavebního práva nelze zaměňovat. I z doktríny se podává, že stavebně právní předpisy chápou stavbu dynamicky, tj. již jako činnost směřující k uskutečnění stavebního díla. Naopak pro účely občanského práva je pojem stavba nutno vykládat staticky, jako věc v právním smyslu, tedy jako výsledek určité stavební činnosti, který je způsobilý být předmětem občanskoprávních vztahů (srov. např. Švestka J. a kol.: Občanský zákoník I. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009, s. 651 nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1911/2000 , dostupný na www.nsoud.cz).

14. Jak obecné soudy zjistily, šlo o účelovou komunikaci. Upravuje-li zákon č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, i vlastnictví pozemní komunikace, pak - aby šlo o stavbu - je třeba vyjít z obecné soukromoprávní definice nemovité stavby dle § 119 odst. 2 občanského zákoníku. Stavba jako nemovitost musí splňovat znaky přirozeného pojmu věci s tím, že není oddělena od pozemku, na kterém je postavena. Nesplňuje-li výsledek stavební činnosti pojmové znaky stavby jako věci nemovité, je vlastníkem předmětné komunikace vlastník pozemku, na kterém se komunikace nachází.

15. Aby posuzovaná účelová komunikace představovala věc nemovitou, konkrétně stavbu spojenou se zemí pevným základem, je v prvé řadě třeba, aby byla schopna být vůbec věcí ve smyslu § 118 odst. 1 občanského zákoníku, tedy, jak se vyjádřil Ústavní soud, musí být "vymezitelným kusem vnějšího světa" (nález sp. zn. II. ÚS 529/05 ze dne 13. 6. 2007 in http://nalus.usoud.cz), který tvoří samostatnou věc, nikoli součást věci jiné, v daném případě pozemku. O takový vymezitelný kus vnějšího světa nemůže jít dle konstantní judikatury tam, kde povrch pozemku byl zpracován navrstvením přírodních stavebních materiálů tak, že nelze určit jasnou hranici, kde končí pozemek a začíná stavba (např. u tenisového dvorce - viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2006, sp. zn 22 Cdo 1118/2005, obdobně dosavadní judikatura posoudila i jiné případy zpevnění povrchu pozemku vrstvením různých přírodních materiálů - typicky se jednalo u parkovišť a kurtů o různé štěrky, makadam, živce, antuku apod.).

16. Je nutno přitakat stěžovateli, že Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 11. 10. 2006 sp. zn. 31 Cdo 691/2005, který vycházel z právního závěru velkého senátu občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu, dospěl k závěru, že místní komunikace mohou být za určitých okolností samostatnou věcí, tj. stavbou ve smyslu § 119 občanského zákoníku. Nejvyšší soud přitom vycházel z toho, že zákon o pozemních komunikacích přijal koncepci rozlišující vlastníka pozemku na straně jedné a vlastníka místní komunikace, silnice či dálnice na straně druhé, přičemž je v případě místní komunikace, silnice či dálnice na cizím pozemku možno zřídit k pozemku věcné břemeno nezbytné pro výkon vlastnického práva ke stavbě, tj. k příslušné komunikaci. V praxi se tedy mají posuzovat případy místních komunikací či silnic individuálně a zjišťovat, zda splňují požadavky § 119 odst. 2 občanského zákoníku a jsou tedy samostatnými nemovitostmi, či nikoliv. K uvedenému je však dlužno dodat, že rozhodnutí se týkalo místní komunikace, nikoli komunikace účelové, o niž v souzeném případě jde a která je typově jiným druhem.

17. Došly-li soudy k závěru, že zpracování povrchu pozemku bylo považováno za součást pozemku a nešlo o samostatnou věc, pak Ústavnímu soudu nepřísluší, aby na těchto závěrech čehokoli měnil.

18. Z výše uvedených hledisek, zejména s ohledem na předmět řízení, jímž bylo zmírnění následků některých majetkových křivd, shledal Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů za předvídatelná a ústavně konformní; Ústavní soud sám je vázán svým vykonatelným rozhodnutím v obdobné věci (viz bod 11 shora).

IV.

19. Protože Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv a svobod, rozhodl o návrhu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů, tak, že návrh jako zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. listopadu 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru