Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 135/93Nález ÚS ze dne 15.09.1994Ochrana práv dle č. 90 Ústavy - přezkoumatelnost rozsudků

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam2
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBrožová Iva
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/restituce
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
občanství
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 43/2 SbNU 41
EcliECLI:CZ:US:1994:2.US.135.93
Datum podání23.11.1993
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 90, čl. 91

2/1993 Sb., čl. 11, čl. 36, čl. 3

Ostatní dotčené předpisy

229/1991 Sb., § 6 odst.1 písm.r, § 9

243/1992 Sb., § 2

99/1963 Sb., § 157 odst.2, § 221 odst.1 písm.c, § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 135/93 ze dne 15. 9. 1994

N 43/2 SbNU 41

Ochrana práv dle č. 90 Ústavy - přezkoumatelnost rozsudků

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud ČR

rozhodl v senátě ve věci ústavní stížnosti

navrhovatele P. S., proti rozsudku Krajského soudu v Českých

Budějovicích ze dne ll. 8. 1993 čj. 10 Ca 136/93-21 ve spojení

s rozhodnutím Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993

čj. PÚ-Pr/2211/93-Ku za účasti Krajského soudu v Českých

Budějovicích jako účastníka řízení takto:

Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11.

8. 1993 čj. 10 Ca 136/93-21 se zrušuje.

Odůvodnění:

Navrhovatel se svým návrhem domáhal zrušení rozsudku

Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 8. 1993 čj.

10 Ca 136/93-21 s odůvodněním, že toto rozhodnutí porušuje čl. 1,

čl. 3 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen

Listiny), neboť ačkoliv na jedné straně Krajský soud neměl

pochybnosti o persekuční povaze konfiskačních rozhodnutí, vydaných

ohledně majetku navrhovatele, podle dekretu presidenta republiky

č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb. současně mimo jiné shledal, že

s ohledem na požadavky § 2 zák. č. 243/92 Sb., který se vztahuje

pouze na případy vracení státního občanství, nelze tento předpis

vztáhnout na majetek čs. státních občanů, neboť tito občané

nesplňují podmínku vrácení státního občanství. To vše pak s tím

důsledkem, že právě pro nesplnění tohoto požadavku nelze ani

v dané věci majetek podle zákona č. 243/92 Sb. vydat. Navrhovatel

zdůraznil, že s tímto právním názorem nelze souhlasit, neboť by

znamenal, že dle § 2 zák. č. 243/92 Sb. je oprávněnou osobou pouze

ten, kdo pozbyl a pak znovu nabyl občanství a nikoliv ten, kdo

občanství vůbec nepozbyl. Dále sám vyslovil právní názor, že

výkladem "a maiore ad minus" nutno dovodit, že vrací-li se majetek

těm, kteří pozbyli občanství a znovu ho nabyli, musí být tím spíše

vrácen těm, kteří občanství vůbec nepozbyli. Jiný výklad by

odporoval principům restitučních zákonů, které směřují k nápravě

křivd zejména občanům tohoto státu, a i tomu, že účelem

restitučních zákonů je náprava majetkových křivd a nikoliv

odškodňování za ztrátu občanství.

Krajský soud v Českých Budějovicích ve svém vyjádření navrhl

zamítnutí ústavní stížnosti navrhovatele. V odůvodnění svého

stanoviska poukázal na dekrety presidenta republiky č. 12/1945 Sb.

a č. 108/1945 Sb., dle nichž nemovitosti přešly do vlastnictví

státu s tím, že restituční nárok navrhovatele se pak řídí zákonem

č. 243/1992 Sb. v novelizovaném znění. Ten stanoví jako jednu

z podmínek, které musí splňovat oprávněná osoba, vrácení státního

občanství ve smyslu některého ze zákonů o nabývání státního

občanství, uvedených v ustanovení § 2 cit. zák. Z tohoto dále

krajský soud dovodil, že zákon č. 243/92 Sb. se vztahuje toliko na

majetek Němců a Maďarů a nezahrnuje majetek dalších osob, neboť

účelem citovaného zákona je vrátit majetek těm Němcům a Maďarům,

kteří se neprovinili proti Čsl. státu a bylo jim vráceno

občanství. Za této situace pak krajský soud dospěl k závěru, že

nedošlo k porušení čl. 3 a čl. 11 Listiny.

Okresní pozemkový úřad v T. jako vedlejší účastník řízení ve

svém vyjádření k návrhu sdělil, že majetek navrhovatele byl

původně v podílovém spoluvlastnictví R. a R. S., přičemž majetek

připadající na R. S. byl konfiskován dle dekretu presidenta

republiky č. 12/1945 Sb. a majetek R. S. dle dekretu presidenta

republiky č. 108/1945 Sb. Dále uvedl, že na případy, kdy majetek

přešel do rukou státu dle těchto dekretů, se vztahuje speciální

zákon č. 243/1992 Sb., podle něhož R. S. nesplňuje podmínku

trvalého žití na území ČR, neboť zemřel v emigraci a navíc ani

podmínku, že mu české státní občanství bylo vráceno zpět. Stejně

tak nesplňuje tuto druhou podmínku ani R. S.. Závěrem však vyslovil

názor, že u restitučních nároků, kde došlo k účelovému použití

dekretů po únoru 1948, by mělo dojít k vydání nemovitostí.

Státní rybářství, s.p. v T. jako vedlejší účastník navrhl

zamítnutí návrhu navrhovatele s odůvodněním, že pokud by měl být

správný názor navrhovatele, že napadeným rozhodnutím byl porušen

čl. 1, 3 a 11 Listiny, musel by být v rozporu s těmito články

Listiny samotný zákon č. 243/1992 Sb. Současně zdůraznil, že

rozsah nápravy křivd určuje zákonodárce a vzhledem k tomu, že

stoprocentní náprava možná objektivně není, upravil pouze některé

otázky a jiné nikoliv, tedy ani všechny případy, kdy došlo ke

ztrátě majetku na základě dekretů presidenta republiky č. 12/1945

Sb. a 108/1945 Sb.

Vedlejší účastník Pozemkový fond se k návrhu písemně

nevyjádřil a stejně tak se ani ve smyslu § 28 odst. 2 zák. č.

182/1993 Sb. svého postavení vedlejšího účastníka nevzdal.

Vedlejší účastník K. R. ve svém vyjádření uvedl, že napadené

rozhodnutí je v rozporu s čl. 1 a 3 Listiny, neboť dle zák. č.

243/1992 Sb. pouze původní vlastník musí trvale žít na území ČR

a pokud nežije, citovaný zákon již neupravuje pro další osoby

podmínky, za kterých se mohou po zemřelém o vrácení majetku

ucházet, navíc Ústavní soud již podmínku trvalého pobytu při jiné

příležitosti zrušil. Dále uvedl, že dekrety č. 12/1945 Sb. a č.

108/1945 Sb. se vztahovaly i na osoby, mající národnost českou

a československé státní občanství a měly celorepublikovou

působnost, což znamená, že nelze přistoupit na názor krajského

soudu, že by se zák. č. 243/1992 Sb. vztahoval pouze na občany

německé a maďarské národnosti. Konečně dovodil, že požadavek

vrácení čs. občanství nelze chápat jinak, než tak, že osoba, které

má být majetek vrácen, musí být občanem ČR, neboť jiný výklad by

byl v rozporu jak s Listinou, tak s principy restitučních zákonů.

Ústavní soud při projednání včas podaného návrhu navrhovatele

respektoval, že není součástí soustavy obecných soudů (čl. 91

Ústavy) a nemůže tudíž vykonávat přezkumné pravomoci, to vše však

za předpokladu, že napadeným rozhodnutím nebylo porušeno základní

právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní

smlouvou podle čl. 10 Ústavy. Vzhledem k tomu, že navrhovatel

uplatnil námitky, spočívající právě v porušení základních práv

a svobod a to konkrétně čl. 1, čl. 3 a čl. 11 Listiny, nezbylo

Ústavnímu soudu než přezkoumat napadené rozhodnutí i řízení mu

předcházející. Za tímto účelem si Ústavní soud vyžádal spisy

Krajského soudu v Českých Budějovicích sp. zn. 10 Ca 136/93 a sp.

zn. 10 Ca 147/93. Ústavní soud pak v této souvislosti zjistil, že

navrhovatel se domáhal schválení uzavřené dohody o vydání

nemovitostí ze dne 23. 11. 1992 ve smyslu ustanovení § 9 odst. 1

zák. č. 229/1991 Sb. s osobou povinnou, tj. Státním rybářstvím T.

Krajský soud, který rozhodoval o odvolání proti negativnímu

rozhodnutí Okresního pozemkového úřadu v T. ze dne 6. 4. 1993 čj.

PÚ-Pr/2211/93-Ku, pak sice dospěl k závěru, že konfiskační

rozhodnutí vydaná podle dekretů č. 12/1945 Sb. a č. 108/1945 Sb.

mají perzekuční povahu, avšak současně věc právně posoudil podle

zák. č. 243/92 Sb., ve znění pozdějších předpisů. Což znamená, že

ačkoliv krajský soud z hlediska skutkového dospěl k závěru, že by

mohlo jít o situaci, která je upravena v § 6 odst. 1 písm. r) zák.

č. 229/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů, přesto aplikoval

zák. č. 243/1992 Sb. ve znění pozdějších předpisů, když v rozporu

se zásadami, upravenými v § 6, § 120 a § 153 odst. 1 o.s.ř., které

ukládají spolehlivé zjištění skutkového stavu věci, přistoupil na

formální posouzení provedených důkazů v tom smyslu, že rozhodl,

jako by šlo o konfiskaci dle citovaných dekretů a nikoliv

o perzekuci, jak ji ale sám připustil v odstavci 2 str. 5 svého

rozhodnutí, kde poukazuje na celkovou situaci v obci, tomu

odpovídající novinové články, výsledky trestního řízení

a i samotné odůvodnění konfiskačních rozhodnutí. Tak se stalo

napadené rozhodnutí nejen nepřezkoumatelné (§ 157 odst. 2; § 221

odst. 1 písm. c) o.s.ř.), ale navíc i v rozporu s čl. 90 Ústavy,

který soudům ukládá stanoveným způsobem, tedy v souladu s § 6, §

120 a § 153 odst. 1 o.s.ř. poskytovat ochranu právům a dále

i s čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje každému právo

stanoveným způsobem, tedy v souladu s o.s.ř., domáhat se svého

práva, a konečně ve svých důsledcích zakládá toto rozhodnutí

možnost porušení čl. 11 odst. 1 Listiny. Pokud tedy skutkově

krajský soud naznal, že šlo o politickou perzekuci a nikoliv

o situaci upravenou v dekretech, pak aktem této perzekuce byly

výměry z 1. 4. 1948 a 11. 5. 1948, které se pouze pod pláštík

dekretů, tzn. formálně, schovaly. Jinými slovy, je-li povinností

soudu rozhodovat na základě spolehlivě zjištěného skutkového

stavu, nelze se spokojit s formálním hodnocením důkazů, tj.

omezením se na zjištění aplikace dekretů bez dalšího, protože tyto

zejména po 25. únoru 1948 mohly být pouze formou neboli

prostředkem k politické perzekuci ve smyslu § 6 odst. 1 písm. r)

zák. č. 229/1991 Sb., jež pak už jen došla výrazu ve výměrech.

Stejně tak nelze akceptovat rozhodnutí, které sice z hlediska

skutkového konstatuje stav perzekuce, ale formálně věc posoudí

jako by šlo o situaci upravenou v dekretech. Jak vyplývá ze shora

uvedeného, krajský soud nedostál svým povinnostem, vyplývajícím

z čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod,

a proto nezbylo Ústavnímu soudu než nálezem napadené rozhodnutí

dle § 82 odst. 1-3 zák. č. 182/1993 Sb. zrušit.

Na krajském soudu nyní bude, aby znovu pečlivě zhodnotil

každý důkaz jednotlivě a všechny v jejich vzájemné souvislosti

s přihlédnutím ke všemu, co vyšlo v řízení najevo včetně toho, co

uvedli účastníci (§ 132 o.s.ř.) a poté znovu rozhodl, zda jsou tu

splněny podmínky pro rozhodnutí o restitučním nároku navrhovatele

dle toho předpisu, který odpovídá co nejspolehlivěji zjištěnému

skutkovému stavu (§ 6; § 120; § 153 odst. 3 o.s.ř.).

Pro úplnost Ústavní soud uvádí, že nepostupoval dle § 78

odst. 2 zák. č. 182/1993 Sb. jak navrhl stěžovatel, neboť nedospěl

k závěru, že by byl zák. č. 243/1992 Sb. jednoznačně aplikován.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 15. 9. 1994

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru