Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1347/13 #1Usnesení ÚS ze dne 11.03.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na odškodnění za rozhodnutí nebo úřední postup
Věcný rejstříkškoda/náhrada
důkaz/volné hodnocení
odůvodnění
odpovědnost/orgánů veřejné moci
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1347.13.1
Datum podání26.04.2013
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.3

Ostatní dotčené předpisy

82/1998 Sb., § 3, § 5, § 31a

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1347/13 ze dne 11. 3. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka, soudce Radovana Suchánka a soudce Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Milana Lacíka, zastoupeného Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem na adrese Praha 1, Karlovo nám. 24, proti usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 6. února 2013 č. j. 30 Cdo 2760/2012-82, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 28. února 2012 č. j. 25 Co 551/2011-63 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. srpna 2011 sp. zn. 19 C 233/2009 takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti § 34, § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených soudních rozhodnutí, jimiž mělo dojít k porušení práva na soudní ochranu a na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále též "Úmluva"). Dále měl být porušen princip právní jistoty a předvídatelnosti zákona dle čl. 1 Ústavy České republiky, právo na ochranu před neoprávněným zasahováním do soukromého a rodinného života dle čl. 10 odst. 2 Listiny a rovněž mělo dojít k porušení práva stěžovatele na účinný právní prostředek nápravy dle čl. 13 Úmluvy.

Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 2 sp. zn. 19 C 233/2009 bylo zjištěno, že se stěžovatel domáhal náhrady škody proti žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti ve výši 700 000 Kč s příslušenstvím za nepřiměřenou délku řízení, ve kterém dříve žádal náhradu škody proti státu v důsledku nezákonného rozhodnutí v trestní věci. Soud první instance uložil České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplatit stěžovateli částku ve výši 63 000 Kč, ve zbytku žalobu zamítl. Odvolací soud rozhodl tak, že změnil zamítavé rozhodnutí a určil, že Česká republika - Ministerstvo spravedlnosti musela zaplatit stěžovateli navíc ještě 9 185 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel napadl rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost.

Stěžovatel ve své ústavní stížnosti popsal průběh trestního řízení, které probíhalo od 14. 8. 1991 do 30. 12. 1994, stejně jako okolnosti řízení, v němž žádal náhradu škody způsobenou nezákonným postupem státu za ušlý zisk, jež mohl v minulosti získat, kdyby nedošlo k neadekvátnímu a nezákonnému zásahu orgánů činných v trestním řízení. Stěžovatel namítal průtahy v řízení na náhradu škody a rozporoval zejména výši a způsob výpočtu částky, která mu byla nakonec za průtahy v tomto řízení přiznána. Namítal nesprávné posouzení věci dovolacím soudem, který do posuzované a započítané doby řízení pro potřeby náhrady škody nezahrnul dle ustálené judikatury Evropského soudu pro lidská práva i dobu předběžného projednání, zde konkrétně 14 měsíců. Stejně tak rozporoval názor Nejvyššího soudu, který do celkové doby nezapočítal řízení na náhradu újmy za průtahy, které mělo být dle stěžovatele rovněž vedeno nepřiměřeně dlouho a s neodůvodněnými průtahy.

Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah naříkaných soudních aktů, předloženého spisu a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud byl nucen připomenout, že není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů.

Námitka stěžovatele, že napadená rozhodnutí jsou v rozporu se závěry rozhodnutí Ústavního soudu [nález sp. zn. I. US 192/11 ze dne 19.01.2011] neobstojí, neboť v jeho případě obecné soudy rozhodly v rámci deklarovaného rozsahu finančních náhrad pro případ nemajetkové újmy za průtahy řízení, byť se v tomto případě jednalo o spodní hranici 15 000 Kč.

Ústavní soud nejprve věnoval pozornost otázce tvrzených průtahů, přičemž se ztotožnil s názorem Nejvyššího soudu, který uvedl, že v rámci posouzení odškodnění za způsobené průtahy nelze započítat délku původního řízení do celkové doby vzniklých průtahů řízení, neboť zde není příčinná souvislost mezi původní škodou vzniklou nezákonným rozhodnutím v trestní věci a možnými průtahy v řízení, které vznikly v souvislosti s žalobou na náhradu škody.

V judikatuře Ústavního soudu jsou průtahy v řízení standardně podřazovány institutu zásahu orgánu veřejné moci [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243)], jenž je chápán zpravidla tak, že jde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní zásah tohoto orgánu vůči základním ústavně zaručeným právům a svobodám, který představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu. O takový případ v posuzované věci nejde, zvlášť, vyhověl - li soud nároku stěžovatele, byť v odlišné výši, než jakou stěžovatel požadoval.

Ústavní soud neshledal žádné kvalifikované pochybení, jež by způsobilo stěžovateli zásah do jím tvrzených práv. Z obsahu odůvodnění napadených rozhodnutí vyplývá, že ve věci rozhodující soudy se celou věcí řádně zabývaly a vydaná rozhodnutí jsou pak logickým a přezkoumatelným způsobem odůvodněna. Námitky stěžovatele lze vnímat pouze jako nesouhlas s výsledkem sporu. Brojí-li proti nedostatečnému odůvodnění soudů, které rozhodly a přiznaly mu pouze částku na samé spodní hranici náhrady nemajetkové újmy, jedná se o nesouhlas zapříčiněný jiným právním názorem. Ústavní soud připomíná, že mu nepřísluší přezkoumávat a hodnotit důkazy provedené a vyhodnocené obecnými soudy. Tento závěr platí rovněž pro způsob určení a výši částky, ke které soudy v řízení došly. Pokud stěžovatel nesouhlasí se závěry, které obecné soudy z dokazování vyvodily, nelze tuto skutečnost považovat za zásah do Listinou a Úmluvou chráněných základních práv.

Ústavní soud neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatele. Proto ústavní stížnost odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. března 2014

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru