Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1346/15 #1Usnesení ÚS ze dne 21.07.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Praha
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
procesní otázky řízení před Ústavním soudem/př... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1346.15.1
Datum podání07.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 236


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1346/15 ze dne 21. 7. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti Ing. Zdeňka Nymburského, zastoupeného Mgr. Ing. Daliborem Rakoušem, advokátem se sídlem Praha 2, Wenzigova 1004/14, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2015 ve věci č. j. 29 Cdo 4547/2014-112, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 12. 12. 2013 č. j. 14 Cmo 273/2012-79 a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 1. 2012 č. j. 76 Cm 138/2010-58, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel žádá o zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů; postup, na jehož základě Nejvyšší soud jeho dovolání odmítl, přitom považuje za nepřípustně formalistický a ve svém důsledku vedoucí k odepření spravedlnosti.

Ústavnímu soudu byla Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán toliko kasační pravomocí v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

Aplikace ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) ve spojení s ustanovením § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu přitom přichází do úvahy mj. tehdy, pokud je již ze samotného obsahu ústavní stížnosti bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že jí nelze vyhovět.

Stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá Ústavnímu soudu k posouzení žádnou - tím méně pak ústavněprávní - argumentaci, když toliko bez dalšího namítá, že postup, na jehož základě Nejvyšší soud odmítl jeho dovolání, je založen na "formalistickém výkladu občanského soudního řádu", aniž by však toto své tvrzení jakkoli odůvodnil.

V části směřující proti usnesení Nejvyššího soudu proto nezbývá než odmítnout ústavní stížnost pro její zjevnou neopodstatněnost (v podrobnostech viz bod 11. odůvodnění usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2015 sp. zn. IV. ÚS 3782/14, jímž byla odmítnuta jiná ústavní stížnost stěžovatele v obdobné věci).

Pro posouzení zbývající části ústavní stížnosti je potom určující, že Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatele proto, že "k předpokladům přípustnosti dovolání neuvádí ničeho, a v dovolacím řízení proto nelze pokračovat", čemuž stěžovatel v ústavní stížnosti nikterak relevantně neoponuje (viz výše).

Pakliže totiž stěžovatel v dovolání neuvedl, v čem spatřuje důvody jeho přípustnosti, tedy neuvedl žádné důvody, na jejichž základě by měl dovolací soud možnost (povinnost) se zabývat otázkou přípustnosti dovolání (a tedy provést potřebnou deliberaci předvídanou v ustanovení § 72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu), je namístě závěr, že stěžovatel mimořádný opravný prostředek - jehož řádné vyčerpání dle ustanovení § 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, představuje nutný předpoklad přípustnosti ústavní stížnosti - neuplatnil řádně, což - z hlediska otázky přípustnosti ústavní stížnosti - je nezbytné postavit naroveň procesní situaci, v níž dovolání nepodal vůbec.

Ve vztahu k napadeným rozhodnutím Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze je tak třeba hodnotit ústavní stížnost jako nepřípustnou.

Ústavní soud proto stěžovatelův návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl z části dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný a z části dle ustanovení § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.

Pouze pro úplnost Ústavní soud dodává, že pokud by neodmítl ústavní stížnost v části směřující proto rozhodnutím soudů první a druhé instance jako nepřípustnou, musel by ji patrně odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost, neboť stěžovatel proti těmto rozhodnutím v ústavní stížnosti nevznáší žádné ústavněprávní námitky.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. července 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru