Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1345/12 #2Usnesení ÚS ze dne 26.04.2012

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
Věcný rejstříkodůvodnění
Náklady řízení
EcliECLI:CZ:US:2012:2.US.1345.12.2
Datum podání13.04.2012
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 146 odst.1 písm.a, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1345/12 ze dne 26. 4. 2012

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Dagmar Lastovecké a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti S. A., zastoupené JUDr. Juditou Kodlovou, advokátkou, se sídlem v Praze, proti usnesení Městského soudu v Praze sp. zn. 29 Co 573/2011 ze dne 29. prosince 2011, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Ing. I. A. a 2) O. A., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 13. dubna 2012 se stěžovatelka domáhá zrušení výroku I. napadeného usnesení. Tím byl k jejímu odvolání potvrzen výrok II. rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. P 639/2008-240 ze dne 14. září 2011, kterým bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Domnívá se, že napadeným usnesením byla porušena její základní práva podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a podle čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod.

2. Z tvrzení stěžovatelky a z jí předložených kopií rozhodnutí obecných soudů vyplývá, že vedlejší účastnice řízení 1) (dále jen "matka"), jako zákonná zástupkyně tehdy nezletilé stěžovatelky podala 6. července 2008 návrh na zvýšení příspěvku, který je vedlejší účastník řízení 2) (dále jen "otec"), povinen přispívat na její výživu. Dne 14. července 2008 stěžovatelka nabyla zletilosti. Rozsudkem Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 453/2009-213 ze dne 2. března 2010 byl k odvolání stěžovatelky změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. P 639/2008-175 ze dne 19. června 2009 tak, že byl počínaje 7. červencem 2005 příspěvek otce na výživné stěžovatelky zvýšen na částku 3.300 Kč a počínaje dnem 1. září 2008 na částku 5.000 Kč. Následným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 č. j. P 639/2008-240 ze dne 14. září 2011 pak bylo rozhodnuto o splatnosti takto zvýšeného dlužného příspěvku na výživu stěžovatelky a o tom, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Nyní napadeným usnesením byl posledně uvedený výrok k odvolání stěžovatelky potvrzen.

3. Stěžovatelka obecnému soudu v ústavní stížnosti konkrétně vytýká, že aplikaci § 146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu nijak nevyargumentoval. Vedle toho namítá, že okolnosti daného případu odůvodňovaly přiznání náhrady nákladů řízení podle jeho výsledku. Stěžovatelka totiž na svoji procesně úspěšnou obranu musela důvodně vynaložit určité prostředky a otec se rozhodně nenachází v situaci, kdy by mu uhrazením nákladů řízení mohla být způsobena zvláštní újma, nebo by byla nepřiměřenou tvrdostí. K tomu dospívá i s ohledem na zjištění nemovitého majetku otce, který otec před obecnými soudy obou stupňů zamlčel. Právě pro jednání otce totiž musela stěžovatelka návrh podat a otec musel již od vynesení rozsudku v roce 2009 vědět o tom, že nemůže být ve věci úspěšný a bude muset uhradit stěžovatelce náklady řízení. Stěžovatelka proto legitimně očekávala přiznání náhrady nákladů řízení podle procesního úspěchu, neboť jednání bylo pro ni traumatizující a nikoliv jednoduché, a proto vyhledala pomoc advokáta.

4. Ústavní soud předesílá, že v § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), je rozeznávána zvláštní kategorie návrhů, a to návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává zákon Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

5. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech nejextrémnější excesů (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377).

6. Konečně je třeba připomenou, že Ústavní soud opakovaně v otázce rozhodnutí o náhradě nákladů řízení vyslovil, že tato problematika zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany. I když se takové rozhodnutí může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98 ze dne 1. listopadu 1999, usnesení sp. zn. II. ÚS 130/98 ze dne 27. května 1998, usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 13. října 2005, aj.). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenzi toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení (srov. sp. zn. III. ÚS 224/98, N 98/15 SbNU 17; sp. zn. II. ÚS 598/2000, N 100/23 SbNU 23; usnesení sp. zn. I. ÚS 633/05 ze dne 10. ledna 2006; aj.). O nic takového se ale v posuzovaném případě nejedná.

7. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí a jemu předcházejícího rozhodnutí soudu prvního stupně vyplývá, že se oba obecné soudy shodly na aplikaci § 146 odst. 1 písm. a) občanského soudního řádu. Stručně a jasně vyložily, že s ohledem na to, že bylo řízení zahájeno v době nezletilosti stěžovatelky, tak mohlo být toto řízení zahájeno i bez návrhu. Podobně stručně a jasně dospěly k závěru, že neshledaly výjimečné okolnosti případu, které by přiznání náhrady nákladů odůvodňovaly. V každém případě se jednalo o rozhodnutí legitimní, protože k němu byly obecné soudy ústavněprávně kompetentní. V takovém případě ovšem Ústavní soud není oprávněn do rozhodování obecných soudů zasahovat. Nota bene, když se argumentace stěžovatelky s argumentací obecných soudů převážně míjí. Stručnost odůvodnění (srov. § 157 odst. 2 občanského soudního řádu) totiž v žádném případě nepředstavuje jeho absenci.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. dubna 2012

Stanislav Balík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru