Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1342/08 #1Usnesení ÚS ze dne 21.08.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - VS Olomouc
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkkonkurz a vyrovnání
závazek/zajištění
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1342.08.1
Datum podání30.05.2008
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

328/1991 Sb., § 27 odst.5

40/1964 Sb., § 533


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1342/08 ze dne 21. 8. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Sedláčka, správce konkursní podstaty úpadce V. K., zastoupeného JUDr. Ilonou Pokornou, advokátkou, se sídlem Údolní 25, 602 00 Brno, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, č. j. 29 Odo 967/2006-238, a rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. března 2006, č. j. 3 Cmo 101/2004-200, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Olomouci, jako účastníků řízení, a Mgr. Milana Chytila, se sídlem Česká 12, 602 00 Brno, správce konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r. o., se sídlem Brandlova 4, 602 00 Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se řádně a včas podanou ústavní stížností domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.

Rozsudkem ze dne 24. února 2004, č. j. 55 Cm 110/2002-171, Krajský soud v Brně zamítl žalobu, jíž se žalobce (Mgr. Milan Chytil, správce konkursní podstaty úpadce PALACE CLUB, spol. s r. o.) domáhal po žalovaném (stěžovateli) vyloučení nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. (dále jen "předmětné nemovitosti") z konkursní podstaty úpadce V. K. (dále jen "úpadce"). Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalovaný sepsal sporné nemovitosti do konkursní podstaty úpadce v souladu s § 27 odst. 5 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o konkursu a vyrovnání"), neboť na těchto nemovitostech vázne zástavní právo, zřízené smlouvou ze dne 17. května 2001 uzavřenou mezi společností PALACE CLUB, spol. s r. o. (dále též "dlužník") a Union Bankou, a. s., k zajištění pohledávky Union banky, a. s., za dlužníkem ze smlouvy o úvěru ze dne 17. května 2001. K závazku dlužníka ze smlouvy o úvěru přistoupil smlouvou ze dne 17. května 2001 pozdější úpadce V. K. Po prohlášení konkursu na majetek dlužníka byla pohledávka Union banky, a. s., ze smlouvy o úvěru žalobcem zajištěna ve výši 72,181.737,53 Kč s právem na oddělené uspokojení z předmětných nemovitostí. Soud prvního stupně zdůraznil, že i po přistoupení V. K. k dluhu "existuje toliko jeden dluh, kde jsou společně a nerozdílně zavázáni" oba úpadci, a tento jediný dluh je zajištěn zástavním právem.

Vrchní soud v Olomouci k odvolání žalobce rozsudkem ze dne 20. března 2006, č. j. 3 Cmo 101/2004-200, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že předmětné nemovitosti vyloučil z konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud vzal za prokázáno, že zajištěny zástavním právem byly pouze pohledávky věřitelky ze smlouvy o úvěru za společností PALACE CLUB, spol. s r. o. Současně uzavřel, že ze zástavní smlouvy nelze dovodit, že by byly zajištěny pohledávky věřitelky za jiným dlužníkem, který by případně k zajištěným závazkům dlužníka podle § 533 občanského zákoníku (dále též jen "obč. zák.") přistoupil. Jelikož pohledávka Union banky, a. s., za úpadcem nebyla zajištěna zástavním právem, nebyl žalovaný oprávněn podle § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání sporné nemovitosti sepsat do soupisu konkursní podstaty úpadce. Odvolací soud poukázal na správnost závěrů žalobce, podle kterých nelze připustit, aby dlužník, který přistoupení ke svému závazku učiněné podle § 533 obč. zák. nemůže nijak ovlivnit a jehož závazek se případně ani ještě nestal splatným, byl bez dalšího vystaven účinkům § 27 odst. 5 zákona o konkursu a vyrovnání jen tím, že prohlášením konkursu na majetek osoby, která bez jeho vědomí k jeho závazku přistoupila, bude považován tento závazek v konkursu za splatný [§ 14 odst. 1 písm. g) zákona o konkursu a vyrovnání].

Následné dovolání žalovaného bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2008, č. j. 29 Odo 967/2006-238, zamítnuto. Dovolací soud neshledal, že by byl naplněn některý z dovolatelem uplatněných dovolacích důvodů. Ve vztahu k namítanému nesprávnému právnímu posouzení věci konstatoval, že požadavek identifikace zajištěné pohledávky ve smyslu § 156 odst. 2 obč. zák. lze považovat za splněný, je-li v zástavní smlouvě charakterizována zejména vymezením předmětu plnění, osoby věřitele a osobního dlužníka, případně právního důvodu, a to natolik nepochybně, aby bylo zjistitelné, jaká pohledávka je předmětem zajištění, a aby ji nebylo možno zaměnit s pohledávkou jinou. Poukázal přitom na rozhodnutí Nejvyššího soudu R 14/2007, podle něhož je logické, že peněžitá pohledávka ze smlouvy o úvěru, zajištěná smluvně zřízeným zástavním právem, nemůže být v případě, že smluvními stranami úvěrové smlouvy byly ke dni uzavření smlouvy o zřízení zástavního práva jediný věřitel a jediný dlužník, identifikována jinak (mimo jiné), než osobou tohoto jediného osobního dlužníka. Odtud proto plyne shora uvedený závěr, podle něhož vůči osobě, která písemným přistoupením k závazku se stane solidárně zavázaným dlužníkem vedle původního dlužníka, zástavní právo zřízené (pouze) k zajištění pohledávky (pohledávek) věřitele vůči původnímu dlužníkovi bez dalšího nepůsobí. Důvod pro korekci výše uvedených závěrů Nejvyšší soud neshledal ani pro případ, kdy smlouva o úvěru, zástavní smlouva a smlouva o přistoupení k závazku byly uzavřeny téhož dne; rozhodující je totiž vymezení osoby dlužníka a zajištěné pohledávky v zástavní smlouvě, na kterém zmíněné časové souvislosti nic nemění. Nejvyšší soud neshledal ani naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 3 o. s. ř., neboť ze samotného závěru, že smlouva o úvěru, zástavní smlouva i smlouva o přistoupení k závazku byly vždy podepsány V. K. a byly uzavřeny ve stejný den, nelze bez dalšího dovodit úmysl zúčastněných stran zajistit pohledávku Union banky, a. s., za V. K. zástavním právem.

Stěžovatel v ústavní stížnosti namítal porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na ochranu majetku (čl. 11 Listiny), jakož i práva na právní jistotu v právním státě zaručenou čl. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), a práva na řádnou soudní ochranu (čl. 90 a 95 Ústavy). Stěžovatel nejprve stručně popsal dosavadní průběh řízení a ústavní stížností napadené rozhodnutí. Hlavní námitka stěžovatele směřuje proti výkladu kogentního § 533 obč. zák., který provedly odvolací a dovolací soud a který se dostává do rozporu s textem zákonného ustanovení a jenž se zároveň příčí smyslu a účelu institutu přistoupení k závazku. V ústavní stížnosti se stěžovatel snaží podat výklad institutu přistoupení k závazku (§ 533 obč. zák.), přičemž poukazuje na historické souvislosti (právní úprava Obecného zákoníku občanského), které je možno aplikovat v důsledku velmi strohé výkladové praxe k § 533 obč. zák. Vychází přitom z premisy, že solidární závazky i pohledávky, které těmto závazkům korespondují, jsou toliko relativně samostatné a nelze na ně pohlížet jako na rozdílné jen proto, že na straně dlužníka vystupuje více subjektů. V tomto světle je třeba pohlížet i na zajištění pohledávek. V daném případě byla zajištěna pohledávka vzniklá z úvěrové smlouvy. K závazku (korespondujícímu této pohledávce pak přistoupil stěžovatel, resp. úpadce V. K.), avšak s ohledem na relativní samostatnost jednotlivých povinností tímto ovšem nevznikl žádný nový závazek. Pokud nevznikl nový závazek nemůže existovat ani nová pohledávka, která by tomuto závazku korespondovala. Na základě provedeného výkladu dospívá k závěru, že zástavní právo musí zajišťovat i pohledávku, která zástavnímu věřiteli vznikla vůči přistoupivšímu dlužníkovi. Stěžovatel konečně poukazuje i na to, že výsledek konkursního řízení má pro budoucí existenci fyzické osoby zásadní význam, neboť fyzická osoba zrušením konkursu nezanikne.

Jak již Ústavní soud mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, a stěžovatel si je této skutečnosti velmi dobře vědom, neboť na ni v ústavní stížnosti poukazuje, není součástí obecné soudní soustavy, a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byl stěžovatel účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že stěžovatel se dovolával ochrany svých základních práv obsažených v Listině resp. Ústavě, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadené rozhodnutí i řízení mu předcházející a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.

Přestože stěžovatel sám v ústavní stížnosti poukazuje na to, že je mu známa skutečnost, že Ústavní soud nezasahuje do rozhodovací činnosti obecných soudů, obsahem stížnosti je právě polemika s právními závěry vyslovenými obecnými soudy včetně Nejvyššího soudu. K tomu Ústavní soud podotýká, že prostý nesouhlas stěžovatele a jeho odlišný právní názor na zjištěné skutkové okolnosti nemohou samy o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti. Pouze v případě, kdy jsou právní závěry obecných soudů v extrémním rozporu s provedenými skutkovými zjištěními, anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nebo pokud soudy poruší některé z kogentních ustanovení právních předpisů považuje Ústavní soud takové rozhodnutí za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatel spatřuje porušení kogentního ustanovení v nesprávném výkladu § 533 obč. zák. I když podal zajímavý historický exkurs vztahující k institutu přistoupení k závazku, Ústavní soud jeho názory na výklad tohoto institutu včetně důsledků na zajišťovací instrumenty nesdílí. V dané věci se k dané problematice vyjádřil meritorně i Nejvyšší soud, který podal její jednoznačný výklad, přičemž proti jeho závěrům nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska žádné výhrady. Stěžovatel v ústavní stížnosti podává pouze alternativní výklad předmětného institutu, který však jak již bylo zdůrazněno výše, nemůže vést bez dalšího k eventuelnímu zásahu ze strany Ústavního soudu. Taková situace by mohla nastat pouze, pokud by Ústavní soud shledal extrémní vybočení ze strany obecných soudů, což však není tento případ. Ústavní soud navíc zdůrazňuje, že je plně v kompetenci Nejvyššího soudu, aby posoudil po právní stránce určitou otázku. Do této kompetence si Ústavní soud neosobuje právo zasahovat.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud neshledal, že by rozhodnutím Krajského soudu v Brně došlo v daném případě k porušení ústavně zaručených lidských práv a svobod, a na základě toho mu nezbylo, než ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. srpna 2008

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru