Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 134/06Usnesení ÚS ze dne 18.04.2006K nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyloučení orgánů činných v trestním řízení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajRychetský Pavel
Typ výrokuodmítnuto pro nepřípustnost - § 43/1/e)
Předmět řízení
zrušení právního předpisu (fyzická nebo právnická osoba)
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces
právo na soudní a jinou právní ochra... více
Věcný rejstříksoudce/podjatost
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)U 5/41 SbNU 595
EcliECLI:CZ:US:2006:2.US.134.06
Datum podání08.03.2006
Napadený akt

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 30, § 31 odst.3

182/1993 Sb., § 75 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 134/06 ze dne 18. 4. 2006

U 5/41 SbNU 595

K nepřípustnosti ústavní stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu na vyloučení orgánů činných v trestním řízení

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Usnesení

Ústavního soudu - soudce zpravodaje Pavla Rychetského - ze dne 18. dubna 2006 sp. zn. II. ÚS 134/06 ve věci ústavní stížnosti Ing. J. S. proti usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 1 VZT 486/2005 ze dne 10. ledna 2006 a proti usnesení Policie České republiky, Správy Východočeského kraje, služby kriminální policie a vyšetřování Hradec Králové, ČVS: PVC-82/OHK-2005 ze dne 10. ledna 2006, jimiž byl zamítnut stěžovatelův návrh na vyloučení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové účastného na dohledu nad trestním řízením ČVS: PVC-82/OHK-2005 a vyšetřovatele v této věci, spojené s návrhem na zrušení § 31 odst. 3 trestního řádu.

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu 8. března 2006 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, čemuž mělo předcházet přerušení řízení o ústavní stížnosti a rozhodnutí pléna Ústavního soudu o zrušení ustanovení § 31 odst. 3 trestního řádu.

Napadenými rozhodnutími byl zamítnut stěžovatelův návrh na vyloučení státního zástupce Krajského státního zastupitelství v Hradci Králové účastného na dohledu nad trestním řízením ČVS: PVC-82/OHK-2005 a vyšetřovatele v této věci. Stěžovatel tvrdil, že napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces podle čl. 38 odst. 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), s důsledkem porušení dalších základních práv: práva na ochranu majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, čl. 11 a čl. 8 odst. 2 Listiny.

Stěžovatel konkrétně namítal, že o vyloučení z trestního řízení podle § 30 trestního řádu rozhoduje orgán, jehož se důvody vyloučení týkají. Proti tomuto rozhodnutí je přípustná stížnost, o které však nerozhoduje soud, nýbrž státní zástupce vykonávající dozor nad přípravným řízením, resp. nadřízený státní zástupce. To se také stalo ve stěžovatelově případě. Podle stěžovatele jakákoliv stížnost vztahující se k trestnímu obvinění musí být projednána nezávislým a nestranným tribunálem ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, jehož kritéria státní zástupce, resp. nadřízený státní zástupce, natož policejní orgán nadřízený vyšetřovateli, nesplňuje. Došlo tím též k porušení principu rovnosti zbraní, neboť princip nepodjatosti orgánů činných v přípravném řízení vyrovnává nerovné postavení obviněného v trestním řízení. Stěžovatel v této souvislosti poukázal též na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 15/04 ze dne 30. listopadu 2004 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 35, nález č. 180, vyhlášen pod č. 45/2005 Sb.), jímž bylo zrušeno ustanovení § 146 odst. 2 trestního řádu v tehdy platném znění, a tvrdil, že ustanovení § 31 odst. 3 trestního řádu, které navrhuje zrušit, má "naprosto stejné charakteristiky jako do 30. 9. 2005 § 146 odst. 2 trestního řádu.".

Stěžovatel dále tvrdil, že dozorující státní zástupce ani vyšetřovatel se s jeho argumenty nevypořádali. V obsáhlé a místy nesrozumitelné části IV. ústavní stížnosti pak předestřel nejrůznější postupy orgánů činných v trestním řízení ve své trestní věci, v níž byla vydána napadená rozhodnutí, i v jiných souvisejících trestních věcech, které zřejmě měly podpořit jeho tvrzení, že orgány činné v trestním řízení by měly být vyloučeny.

Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost není přípustná.

Podle § 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Jak Ústavní soud konstatoval ve svém nálezu sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 36, nález č. 6), ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti vyplývá závěr, že zákon o Ústavním soudu má v § 75 odst. 1 na mysli zejména procesní prostředky proti meritorním rozhodnutím, a nikoli proti dílčím procesním, byť samostatně pravomocným rozhodnutím. Z tohoto pravidla Ústavní soud ve své judikatuře připouští výjimky spočívající v tom, že lze napadat i rozhodnutí, která jsou způsobilá bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv stěžovatele a která tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení, přestože řízení ve věci samé dosud neskončilo (např. rozhodnutí o stížnosti proti usnesení o vzetí do vazby). V takovém případě Ústavní soud nepovažuje ústavní stížnost za předčasnou a připustí ji k meritornímu projednání, avšak jen za předpokladu, pokud by otázka, o níž bylo rozhodnuto v relativně samostatné fázi řízení, nemohla být v dalším průběhu řízení znovu posouzena (např. uvalení vazby), a tedy ani nastolena v ústavní stížnosti proti poslednímu rozhodnutí ve věci samé.

Stěžovatel ústavní stížností napadá rozhodnutí nadřízených orgánů činných v trestním řízení o tom, že orgány činné v trestním řízení na nižším stupni nejsou vyloučeny z úkonů trestního řízení proti stěžovateli. Trestní řízení se v dané věci nachází teprve ve fázi řízení přípravného. Tato rozhodnutí již, nepochybně z důvodu procesní ekonomie a práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, sice nelze formálně napadnout dalším procesním prostředkem, neznamená to však, že by otázka vyloučení policejního orgánu nebo státního zástupce byla materiálně jednou provždy vyřešena a nemohla být v dalších fázích řízení nastolena. Pokud by v rozporu se stanoviskem Vrchního státního zastupitelství v Praze, resp. příslušného orgánu policie prováděly úkony přípravného řízení orgány, které skutečně měly být vyloučeny, nepochybně půjde o závažnou procesní vadu přípravného řízení. Pokud bude podána obžaloba, soud se touto otázkou bude muset zabývat a může již ve fázi předběžného projednání obžaloby z tohoto důvodu věc vrátit k došetření k odstranění závažných procesních vad podle § 188 odst. 1 písm. e) trestního řádu. V krajním případě může tato procesní vada vést k nepoužitelnosti důkazů z přípravného řízení a v konečné fázi též k meritornímu rozhodnutí ve prospěch stěžovatele.

Stěžovatel se dále mýlí, pokud z judikatury Evropskéhosoudu pro lidská práva a Ústavního soudu dovozuje, že kritéria čl. 6 odst. 1 Úmluvy, tj. mezi jinými požadavek rozhodování orgánem soudního typu, se mají vztahovat na jakoukoliv dílčí otázku trestního řízení, a to dokonce již ve stadiu vyšetřování či přípravného řízení. Ustanovení čl. 6 odst. 1 Úmluvy dopadá na meritorní rozhodování o opodstatněnosti trestního obvinění, které může učinit pouze nestranný a nezávislý tribunál soudního typu. Ustanovení čl. 6 odst. 1 však nevyžaduje, aby orgán soudního typu od počátku prováděl přípravné a vyšetřovací úkony, popř. nad nimi dozíral. Z těchto důvodů se na daný případ nevztahuje ani citovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 15/04. Ten se týkal stížnosti proti uložení pořádkové pokuty za porušení procesní povinnosti v trestním řízení, které je, právě vzhledem k ukládané sankci a její penalizační povaze, nutno považovat samo o sobě za trestní obvinění ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy, z čehož pak vyplývá požadavek, aby o opodstatněnosti pořádkové pokuty rozhodoval nezávislý a nestranný soud.

K námitce stěžovatele o porušení principu rovnosti zbraní Ústavnísoud poznamenává, že tento princip se zásadně vztahuje až na fázi trestního řízení před soudem; to je z povahy věci řízením kontradiktorním, neboť v něm proti sobě vystupují dvě strany, totiž obžaloba a obhajoba, a soud má zjednodušeně řečeno roli rozhodčího. Za této situace by se otázka případného vyloučení státního zástupce naopak mohla jevit jako odporující principu rovnosti zbraní, neboť její podstatou je procesní diskvalifikace protistrany uplatněním námitky vyloučení. Ústavní soud však touto poznámkou v žádném případě nehodlá naznačit, že by snad byla zcela vyloučena aplikace § 30 odst. 1 trestního řádu na státního zástupce, který v trestním řízení před soudem zastupuje obžalobu (těžko by se ostatně stát mohl u Ústavního soudu dovolávat svého "základního" práva obžalovat pachatele a tvrdit, že byl v jeho neprospěch porušen princip rovnosti zbraní).

Protože jde o návrh nepřípustný, Ústavnísoud jej soudcem zpravodajem, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.

Odmítnutím ústavní stížnosti je automaticky odmítnut i návrh na zrušení § 31 odst. 3 trestního řádu, neboť jde o návrh k ústavní stížnosti akcesorický, který proto nutně sdílí její procesní osud.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru