Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1339/20 #1Usnesení ÚS ze dne 01.09.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - MS Praha
FINANČNÍ ÚŘAD / ŘEDITELSTVÍ - FÚ pro hlavní město Prahu
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkExekuce
Daň
exekuční příkaz
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1339.20.1
Datum podání08.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí správní

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 109 odst.5, § 75

280/2009 Sb., § 178 odst.1, § 178 odst.5 písm.c, § 203 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1339/20 ze dne 1. 9. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Davida Uhlíře ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky Potamos CZ s. r. o., se sídlem Bubenská 943/8a, Praha 7, zastoupené JUDr. Filipem Seifertem, MBA, advokátem se sídlem Na Florenci 1332/23, Praha 1, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 10. 3. 2020 č. j. 4 Afs 21/2018-104, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017 č. j. 9 Af 82/2014-92 a exekučnímu příkazu Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 3. 12. 2014 č. j. 6834526/14/2007-005410-108308, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označená stěžovatelka podala v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které jí zákon k ochraně jejího práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdila, že byla porušena zejména její základní práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 26 odst. 1 a čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). V ústavní stížnosti navrhovala, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil shora označený rozsudek Nejvyššího správního soudu, rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") a exekuční příkaz Finančního úřadu pro hlavní město Prahu (dále jen "finanční úřad").

2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že finanční úřad přistoupil k vydání shora označeného exekučního příkazu, kterým nařídil podle § 178 odst. 1, 5 písm. c) a § 203 odst. 1 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád, ve znění pozdějších předpisů, daňovou exekuci prodejem movitých věcí, poté, co stěžovatelka ve stanovené lhůtě nesložila jistinu ve výši 164 364 473 Kč za účelem zajištění úhrady v té době nestanovené daně z přidané hodnoty za zdaňovací období měsíců leden - prosinec 2012 (zajišťovací příkaz ze dne 27. 11. 2014).

3. Proti napadenému exekučnímu příkazu finančního úřadu podala stěžovatelka žalobu u městského soudu, který ji shora označeným rozsudkem zamítl. Soud konstatoval, že předmětem řízení nemůže být v dané věci otázka zákonnosti zajišťovacího příkazu či dokonce postupu před jeho vydáním; proti němu se lze bránit prostřednictvím samostatné žaloby ve správním soudnictví (pozn.: toho stěžovatelka využila a řízení o zákonnosti zajišťovacího příkazu bylo vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 8 Af 12/2015). K námitkám směřujícím proti zákonnosti exekučního příkazu soud uvedl, že podstatné je posouzení, zda byl vydán na základě účinného a vykonatelného exekučního titulu. Dospěl přitom k závěru, že v daném okamžiku byl účinným a vykonatelným exekučním titulem zajišťovací příkaz doručený stěžovatelce dne 27. 11. 2014, jakkoliv jeho účinnost zanikla následně v důsledku vydání dodatečných platebních výměrů dne 8. 7. 2015. Pokud stěžovatelka brojila proti doručování exekučního příkazu a tvrdila, že měl být doručen jejímu zástupci, kterého k tomu zmocnila, soud uzavřel, že plná moc předložená stěžovatelkou se vztahovala pouze na úkony spojené s daňovou kontrolou a nešlo o plnou moc generální.

4. Nejvyšší správní soud kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku městského soudu zamítl. Poukázal přitom na rozsudek ze dne 5. 12. 2018 č. j. 6 Afs 30/2018-66, v němž ve sporu mezi týmiž účastníky posuzoval zákonnost exekučního příkazu na provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtů stěžovatelky k vymožení nedoplatku na tehdy ještě nestanovenou daň z přidané hodnoty za stejná zdaňovací období a na základě téhož zajišťovacího příkazu ze dne 27. 11. 2014 jako v posuzované věci. Od závěrů vyslovených v citovaném rozsudku přitom neshledal důvodu se odchýlit. K tomu dodal, že podle § 75 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, je rozhodný vždy skutkový a právní stav v době vydání napadeného rozhodnutí, a na věci tudíž nic nemůže změnit skutečnost, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 3. 2019 sp. zn. 8 Af 12/2015, zrušil pro nezákonnost rozhodnutí o odvolání směřující proti zajišťovacímu příkazu ze dne 27. 11. 2014 i samotný zajišťovací příkaz. Městskému soudu přitom toto rozhodnutí v době jeho rozhodování nebylo ani nemohlo být známo a tato skutečnost nastala až v průběhu řízení o kasační stížnosti. Obdobně neshledal Nejvyšší správní soud důvodnou ani námitku stěžovatelky směřující proti tvrzenému chybnému postupu finančního úřadu při doručování zajišťovacího příkazu. V podrobnostech Ústavní soud na odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu pro stručnost odkazuje.

5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti opakuje v zásadě téže argumenty, s nimiž se vypořádal již Nejvyšší správní soud v napadeném rozhodnutí. Konkrétně namítá, že Nejvyšší správní soud měl zohlednit skutečnost, že zajišťovací příkaz byl pravomocně zrušen, a exekuce tudíž neměla být nikdy nařízena a byla nezákonná. V postupu obecných soudů spatřuje odepření spravedlnosti, při současném namítaném nedostatku odůvodnění jejich rozhodnutí. Rozhodnutí obecných soudů jsou podle stěžovatelky důsledkem přepjatého formalismu, když navíc nezohledňují většinu opodstatněných námitek stěžovatelky a fakticky mu znemožňují domáhat se náhrady škody způsobené mu nezákonně vydaným exekučním příkazem.

6. Po zvážení obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí dospěl Ústavní soud k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Citované ustanovení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, příp. ve vyžádaném soudním spise. Vedou-li informace zjištěné uvedeným způsobem Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, může být bez dalšího odmítnuta. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

7. Ústavní soud primárně poukazuje na odmítavé usnesení sp. zn. IV. ÚS 606/19 ze dne 23. 4. 2019, a to ve věci ústavní stížnosti téže stěžovatelky v prakticky totožné věci, směřující proti rozsudkům Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 12. 2018 č. j. 6 Afs 30/2018-66, Městského soudu v Praze ze dne 13. 12. 2017 č. j. 9 Af 84/2014-104 a rozhodnutím Finančního úřadu pro hlavní město Prahu ze dne 3. 12. 2014 č. j. 6839872/14/2007-00540-108308 a ze dne 3. 12. 2014 č. j. 6840907/14/2007-00540-108308. V citovaném usnesení Ústavní soud dospěl k závěru, že finanční úřad i obecné soudy provedly dostatečná skutková zjištění, řádně se vypořádaly s argumentací účastníků řízení a dospěly k logickým právním závěrům, které odůvodnily ústavně konformním způsobem. Současně konstatoval, že obecné soudy nemají povinnost reagovat na každou žalobní námitku, jestliže ústavně konformním způsobem vysvětlily své závěry a důvody, proč se částí vznesených námitek nezabývaly. Dále stěžovatelku upozornil, že námitky směřující proti samotnému exekučnímu titulu mají být uplatněny v řízení o jeho přezkumu, nikoli až ve fázi výkonu rozhodnutí. V přezkoumávané věci označil jako podstatné, že napadené exekuční příkazy byly vydány na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu. Z tohoto důvodu jako irelevantní posoudil skutečnost, že exekuční titul byl následně zrušen městským soudem, neboť předmětná exekuce a napadená rozhodnutí byly navázány na v té době existující a vykonatelný exekuční titul.

8. V nyní posuzované věci neshledal Ústavní soud důvodu odchýlit se od výše rekapitulovaných závěrů učiněných v usnesení sp. zn. IV. ÚS 606/19, a to tím spíše, že v dané věci jsou uplatňovány obdobné okruhy námitek. Ústavní soud nezjistil, že by v napadených rozhodnutích došlo k ústavněprávnímu pochybení a taktéž neshledal, že by postup obecných soudů byl projevem svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Do závěrů obecných soudů, potažmo i finančního úřadu, tedy nepřísluší zdejšímu soudu zasahovat.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 1. září 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru