Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1339/10 #1Usnesení ÚS ze dne 15.07.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 5
Soudce zpravodajWagnerová Eliška
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
procesní - náhrada nákladů řízení - § 62
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkdovolání/přípustnost
žaloba/na plnění
dovolání/otázka zásadního právního významu
dovolání/důvody
Smlouva o dílo
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1339.10.1
Datum podání07.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 644, § 631

99/1963 Sb., § 241a odst.2 písm.b, § 237 odst.3, § 237 odst.1 písm.b, § 237 odst.1 písm.c, § 241a odst.2 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1339/10 ze dne 15. 7. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 15. července 2010 v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Elišky Wagnerové (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. V. H., zastoupené JUDr. Martinem Šmerdou, advokátem se sídlem Vránova 39, 621 00 Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 2010 č. j. 33 Cdo 546/2007-471, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 9. 2006 č. j. 25 Co 142/2006-386 a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 25. 1. 2006 č. j. 7 C 682/2000-342, takto:

I. Ústavní stížnost se odmítá.

II. Účastníku řízení se náhrada nákladů řízení před Ústavním soudem nepřiznává.

Odůvodnění:

Včas zaslanou ústavní stížností, splňující formální náležitosti podání dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí, neboť má za to, že napadená rozhodnutí obecných soudů porušila její ústavně zaručené právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv (dále jen "Listina") a právo vlastnit majetek garantované čl. 11 odst. 1 Listiny.

Žalobkyně IREKO stavební s.r.o. (dále jen "žalobkyně") se domáhala, aby stěžovatelka byla uznána povinnou zaplatit jí částku 318.498,90 Kč za další práce a dodávky nad rámec smlouvy o dílo na novostavbu rodinného domku. Obvodní soud žalobě vyhověl a uložil stěžovatelce zaplatit předmětnou částku. Východiskem mu bylo zjištění, že stěžovatelka spolu se svým tehdejším manželem Ing. Z. H. uzavřela dne 17. 8. 1998 s žalobkyní písemnou smlouvu o dílo na výstavbu rodinného domu. Všechny práce podle původního projektu ovšem nebyly provedeny, zejména nebyla realizována spodní terasa. Ta byla provedena až na základě ústní smlouvy o dílo. Městský soud rozsudek soudu I. stupně potvrdil. Vycházel přitom ze skutkových zjištění soudu I. stupně, která posoudil jako správná a úplná. Nalézací soud podle jeho názoru správně rozlišil, že mezi účastníky došlo k uzavření více smluv o dílo. Z provedeného dokazování jasně vyplynulo, že venkovní terasa byla vypuštěna z původní smlouvy o dílo, respektive nebyla jejím předmětem k žádosti žalované, a že byla dodělávána po převzetí díla na základě nově uzavřené smlouvy o dílo spolu s montáží kuchyně a osvětlovacích těles v domě. Podle městského soudu měl soud I. stupně pro právní posouzení vztahu mezi účastníky dostatečně zjištěný skutkový stav, takže důkazy prováděné na návrh žalované před rozhodnutím soudu by byly nadbytečné.

Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky pro nepřípustnost odmítl. Nejvyšší soud odmítl dovolací námitky stěžovatelky směřující proti skutkovým zjištěním, z nichž soudy obou stupňů při právním posouzení věci vycházely, neboť je nepřísluší dovolacímu soudu zkoumat. Podle Nejvyššího soudu nebyly shledány vady řízení, které by mohly založit přípustnost dovolání. Tomu by tak mohlo být jen tehdy, kdyby vady řízení byly bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo. V projednávané věci bylo nadbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem či doplňovat dokazování novým (dalším) výslechem účastníků řízení. Právní závěry odvolacího soudu pak stěžovatelka zpochybňuje pouze na základě nepřípustného prosazování vlastní verze skutku a nenamítá, že soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo nesprávně vyložil právní předpis, popř. ze správných skutkových zjištění vyvodil nesprávné právní závěry. Proto Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl.

Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti namítala, že odmítnutí dovolání Nejvyšším soudem pro nepřípustnost bylo v rozporu s judikaturou Ústavního soudu (nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355 a nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2117/09, dostupný na http://nalus.usoud.cz) i s judikaturou Nejvyššího soudu samého. Stěžovatelka se proto domnívala, že pokud by Nejvyšší soud postupoval správně, její dovolání by neodmítl, ale naopak řádně by se zabýval dovolacími důvody, pak by shledal pochybení soudu I. stupně i soudu odvolacího. Obecné soudy totiž rozhodly v rozporu s kogentní normou (když nesprávně interpretovaly institut uznání dluhu, ignorovaly ustanovení zákona o ochraně spotřebitele, upřely stěžovatelce nárok na náhradu škody), v extrémním rozporu mezi skutkovými zjištěními a vyvozenými právními závěry (když rozhodly v rozporu se závěry znaleckých posudků) a rozhodovací činnost obecných soudů byla zatížena existencí tzv. opomenutých důkazů (když neprovedly doplňující výslech manžela stěžovatelky a nevyhodnotily znalecký posudek ing. Ř.).

Poté, co Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti a konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud především konstatuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví. Úkolem Ústavního soudu je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy ČR), nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu).

Ústavní soud ve svých četných rozhodnutích zřetelně definoval podmínky, při jejichž existenci má vadná aplikace jednoduchého práva obecným soudem za následek porušení základních práv či svobod jednotlivce. Jedná se o případy, v nichž Ústavní soud posuzuje, zda obecné soudy v dané věci ústavně souladně posoudily konkurenci norem jednoduchého práva sledujících určitý ústavně chráněný účel či konkurenci interpretačních alternativ jedné konkrétní normy nebo o otázku, zda obecné soudy neaplikovaly jednoduché právo svévolně (srov. např. nález ze dne 30. 6. 2004 sp. zn. III. ÚS 321/03, N 90/33 SbNU 371). Jinak řečeno, v takovém případě je dán důvod k zásahu tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi zjištěními soudu a z nich vyvozenými závěry nebo tehdy, když obecné soudy zasáhnou do základního práva stěžovatelů v důsledku interpretace právních předpisů, která je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo aplikují-li právní předpisy s uplatněním libovůle (srov. např. usnesení ze dne 30. 3. 2005 sp. zn. IV. ÚS 122/05 dostupné na http://nalus.usoud.cz/).

Stěžovatelkou uplatňované námitky jsou ve velké míře opakováním námitek uplatněných již v řízení před obecnými soudy. Stěžovatelka v ústavní stížnosti dále předložila novou argumentaci stran rozporu se zákonem o ochraně spotřebitele, Ústavní soud se však touto námitkou nezabýval, protože nova nejsou v řízení o ústavní stížnosti zásadně přípustná (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1227/10 či usnesení ze dne 12. 5. 2010 sp. zn. II. ÚS 1310/10, dostupná na http://nalus.usoud.cz/). Ostatní argumenty se potom pohybují v rovině podústavního práva, čímž stěžovatelka staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však nepřísluší. Ústavní soud zásadně není povolán k přezkumu správnosti aplikace "jednoduchého" práva a zpravidla mu ani nepřísluší přehodnocovat "hodnocení" důkazů prováděných před obecnými soudy. Navíc po důkladném seznámení se s napadenými rozhodnutími musí Ústavní soud konstatovat, že obecné soudy se s uplatněnými námitkami přiměřeně vypořádaly, přihlédly ke všem podstatným okolnostem, které vyšly v průběhu řízení najevo a vycházely z dostatečného množství relevantních podkladů (mj. si nalézací soud ustanovil znalce z oboru stavebnictví a poté nechal ještě vypracovat revizní stavební posudek, ale provedl i další důkazy) klíčových pro posouzení věci. Ústavní soud neshledal v postupu nalézacího a odvolacího soudu výkon zakázané svévole, ale naopak závěry, ke kterým obecné soudy došly, jsou přiléhavé (tj. především že byla uzavřena nová smlouva o dílo a závady byly způsobeny v důsledku úspor stěžovatelky, což mělo rozhodující význam pro namítanou odpovědnost žalobkyně) a nelze jim z hlediska ústavnosti nic vytknout. Okolnost, že se s postupem obecných soudů stěžovatelka neztotožňuje, nemůže sama o sobě založit důvodnost ústavní stížnosti.

Stěžovatelka opřela další část své argumentace o rekapitulaci hlavních bodů nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2117/09 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/), který je integrální součástí ustálené nálezové judikatury Ústavního soudu stran přípustnosti dovolání dle ust. § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve spojení s dovolacím důvodem dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. V judikatuře Ústavního soudu (srov. např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 128/05, N 100/37 SbNU 355, II. ÚS 182/05, N 227/47 SbNU 973, sp. zn. II. ÚS 650/06, N 3/48 SbNU 25, či sp. zn. I. ÚS 2030/07, N 138/46 SbNU 301 a další) je traktováno, že vady řízení způsobené v důsledku nesprávného výkladu či aplikace procesního práva v řízení před nalézacím či odvolacím soudem, které mohou založit otázku zásadního právního významu ve smyslu ust. § 237 odst. 3 o. s. ř., jsou způsobilým dovolacím důvodem dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. Ačkoliv se stěžovatelka dovolává judikatury Ústavního soudu k předmětné otázce, nebylo možno její argumentaci přisvědčit, neboť netvrdila ani nedoložila, že by řízení bylo zatíženo procesními vadami, resp. nesprávným výkladem a aplikací procesního práva, které by mohlo založit otázku zásadního právního významu, a tak by bylo způsobilým dovolacím důvodem. Nejvyššímu soudu lze ovšem vytknout jistou nekonzistentnost při akceptaci ustálené judikatury Ústavního soudu týkající se dané otázky, když Nejvyšší soud nejprve uvádí, že přípustnost dovolání dle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu uvedeného v ust. § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (přičemž na stěžovatelčiny námitky dle tohoto dovolacího důvodu na str. 7-8 svého rozhodnutí přiléhavě odpovídá), následně ale postupuje jinak, neboť v souvislosti s dovolacím důvodem dle ust. § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. dospívá k závěru, že vady řízení by přípustnost dovolání založit mohly, pokud by byly bezprostředním důsledkem řešení právních otázek procesní povahy, na nichž by napadené rozhodnutí spočívalo (srov. str. 5-6 napadeného rozhodnutí). V návaznosti na to dovolací soud uvádí, že tomu tak v posuzované věci nebylo, a přesvědčivě ozřejmuje, proč stěžovatelkou uplatňované námitky nebyly důvodné, tj. proč bylo nadbytečné provádět důkaz znaleckým posudkem a novým (dalším) výslechem svědků (s. 6n. napadeného rozhodnutí). Tento závěr, byť k němu Nejvyšší soud došel poněkud komplikovanou a nepříliš přehlednou argumentací, je podle názoru Ústavního soudu přiléhavý a dostatečně odůvodněný a lze jej ústavně aprobovat.

Ústavní stížnost je procesní prostředek, jehož účelem je jen ochrana základních práv (čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu), a protože Ústavní soud porušení základních práv stěžovatelky neshledal, bylo třeba podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný. Proto také nebylo možno vyhovět návrhu stěžovatelky na přiznání náhrady nákladů řízení (viz ust. § 62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu - slova "podle výsledku řízení").

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. července 2010

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru