Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1337/18 #2Usnesení ÚS ze dne 26.07.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Pelhřimov
SOUD - KS České Budějovice
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na přístup k soudu a jeho ochranu, zákaz odepření spravedlnosti
Věcný rejstříkadvokát/ustanovený
Dovolání
poplatek/osvobození
poplatek/soudní
lhůta/zmeškání
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1337.18.2
Datum podání16.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 58 odst.1, § 138 odst.1, § 30 odst.1, § 240 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1337/18 ze dne 26. 7. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Vlasty Smutné, zastoupené JUDr. Janem Havlíčkem, Ph.D., advokátem, AK se sídlem v Jihlavě, Masarykovo náměstí 110/64, proti usnesení Okresního soudu v Pelhřimově ze dne 10. ledna 2018 č. j. 3 C 18/2014-175 a proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích, pobočky v Táboře, ze dne 6. února 2018 č. j. 15 Co 73/2018-210, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I. Vymezení věci a předchozí průběh řízení

1. Z ústavní stížnosti Ústavní soud zjistil, že se stěžovatelka svým podáním domáhala u Okresního soudu v Pelhřimově v řízení vedeném pod sp. zn. 3 C 18/2014 prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání proti usnesení téhož okresního soudu ze dne 29. 5. 2017 č. j. 15 Co 21/2017-155 a dále též osvobození od soudního poplatku z dovolání a ustanovení zástupce z řad advokátů.

2. Usnesením ze dne 10. 1. 2018 č. j. 3 C 18/2014-175 okresní soud zamítl všechny výše uvedené návrhy stěžovatelky. Odkázal přitom na ustanovení § 240 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), podle kterého nelze zmeškání lhůty k podání dovolání prominout. Od povinnosti uhradit soudní poplatek okresní soud stěžovatelku neosvobodil, neboť na základě podkladů založených ve spisu ve věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 12 C 47/2012 měl za to, že situace stěžovatelky takový postup neodůvodňuje, a nelze jí proto ani ustanovit zástupce.

3. Usnesením ze dne 6. 2. 2018 č. j. 15 Co 73/2018-210 Krajský soud v Českých Budějovicích, pobočka v Táboře, potvrdil usnesení okresního soudu. Ztotožnil se se závěrem okresního soudu, že prominutí lhůty k podání dovolání nelze prominout a uvedl, že bylo-li dovolání podáno po lhůtě, jedná se o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva, neboť dovolání nemůže být vyhověno, což v souladu s ustanovením § 138 odst. 1 o. s. ř. vylučuje, aby mohlo být stěžovatelce přiznáno osvobození od soudních poplatků a aby jí mohl být ustanoven zástupce. Za těchto okolností není třeba majetkové poměry stěžovatelky vůbec zkoumat.

II. Argumentace stěžovatelky

4. Proti oběma usnesením podala stěžovatelka ústavní stížnost, v níž uvedla, že má za to, že napadeným rozhodnutím bylo porušena její práva zaručená článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Ve svém podání zopakovala námitky vznesené před odvolacím soudem. Měla za to, že okresní soud pochybil, pokud napadené usnesení doručil jejímu manželu pouze jako jejímu zástupci, a nikoliv též jako vedlejšímu účastníkovi. Dále namítala, že soud prvního stupně nebyl vůbec příslušný k rozhodování o žádosti o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce, neboť o těchto návrzích měl rozhodnout přímo dovolací soud. Dále též uvedla, že lhůtu k podání dovolání zmeškala z omluvitelných důvodů ve smyslu ustanovení § 58 o. s. ř., a proto jí její zmeškání mělo být prominuto. Vytýká také obecným soudům, že se při posuzování její žádosti o osvobození od soudního poplatku vůbec nezabývaly obsahem předloženého prohlášení o jejích majetkových, sociálních a jiných poměrech.

III. Hodnocení Ústavního soudu

5. Ústavní soud dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný, avšak zjevně neopodstatněný.

6. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení a rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 1. 2016 sp. zn. III. ÚS 3624/15; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).

7. Podstatou ústavní stížnosti je otázka, zda obecné soudy neporušily základní právo stěžovatelky na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tím, že nevyhověly její žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání dovolání a žádosti o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení právního zástupce.

8. Článek 36 odst. 1 Listiny zaručuje každému možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu (a ve stanovených případech u jiného orgánu), podmínkou však je, že se tak musí stát "stanoveným postupem." Odpověď na otázku, co přesně se rozumí tímto postupem, se odvíjí od příslušné zákonné procesní úpravy, která musí uplatnění práva na soudní ochranu (spravedlivý proces) reálně umožňovat. Jsou-li přitom v konkrétním případě splněny podmínky pro projednání určitého návrhu a rozhodnutí o něm, je povinností soudu odpovídající uvedenému základnímu právu, aby k projednání tohoto návrhu přistoupil a ve věci rozhodl. Za "stanovený postup" je třeba považovat i včasné uplatnění procesního prostředku k ochraně práva, tedy jeho podání v zákonné lhůtě k tomu stanovené [srov. nález ze dne 6. 6. 2007 sp. zn. I. ÚS 750/06 (N 93/45 SbNU 335), nález ze dne 5. 12. 2013 sp. zn. III. ÚS 281/12 (N 210/71 SbNU 477) nebo nález ze dne 15. 3. 2016 sp. zn. III. ÚS 681/16 (N 45/80 SbNU 555), body 12 a 13].

9. Uvedené základní právo může být porušeno rovněž jinými rozhodnutími vydanými v řízení o procesním prostředku k ochraně práva, jestliže by byla založena na nesprávném závěru o nesplnění podmínek pro jeho projednání. Bude tomu tak v případech rozhodnutí, jež by bránily účastníkovi řízení v uplatňování jeho procesních práv v tomto řízení, a to za předpokladu, že by tato skutečnost byla způsobilá ovlivnit konečné rozhodnutí ve věci. Příkladem je rozhodnutí, kterým byl zamítnut návrh na ustanovení právního zástupce podle § 30 odst. 1 občanského soudního řádu. Pokud by totiž bylo vydáno na základě nesprávného závěru, že procesní prostředek, k řízení o němž se ustanovení právního zástupce navrhuje, měl být odmítnut, pak by nedošlo k náležitému zhodnocení relevantních předpokladů, na nichž podle zákona závisí rozhodnutí o tomto návrhu. V dovolacím řízení by takovéto pochybení mohlo vést k odepření práva na přístup k dovolacímu soudu, neboť podle § 241 občanského soudního řádu musí být dovolatel - nemá-li sám právnické vzdělání - zastoupen advokátem nebo notářem (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 1. 2018 sp. zn. III. ÚS 3212/17).

10. Rozhodování o osvobození od soudních poplatků a souvisejícím ustanovení zástupce z řad advokátů je doménou obecných soudů, přičemž s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší v tomto ohledu přehodnocovat jejich závěry a přezkoumávat naplnění předpokladů pro osvobození od soudních poplatků, resp. ustanovení právního zástupce z řad advokátů. Ústavní soud proto otevřel tuto problematiku věcnému posouzení pouze výjimečně, a to buď v případech týkajících se velmi specifických otázek, v případech, v nichž došlo ke svévolnému výkladu a aplikaci příslušných ustanovení občanského soudního řádu ze strany obecných soudů, například nerespektováním kogentní normy či interpretací v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, nebo když v rozhodnutích absentovalo řádné odůvodnění, ze kterého by bylo zřejmé, jaká kritéria či hlediska pokládal soud v projednávané věci za stěžejní (obdobně např. usnesení sp. zn. II. ÚS 773/12 ze dne 28. 6. 2012 nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 2473/15 ze dne 22. 10. 2015 a řada dalších).

11. V projednávané věci obecné soudy neprominuly stěžovatelce zmeškání lhůty k podání dovolání, neboť podle ustanovení § 240 odst. 2 věty první o. s. ř. zmeškání této lhůty prominout nelze. Je tedy zcela nerozhodné, zda stěžovatelka zmeškala tuto lhůtu z omluvitelných důvodů ve smyslu ustanovení § 58 odst. 1 o. s. ř., jak uvádí ve své ústavní stížnosti. Obecné soudy dále nepřiznaly stěžovatelce osvobození od soudních poplatků, a proto též zamítly její žádost o ustanovení zástupce z řad advokátů, neboť podala-li dovolání po uplynutí lhůty, jejíž zmeškání nelze prominout, jde o zjevně bezúspěšné uplatňování práva. Takovému postupu nelze nic vytknout, neboť nebyla-li naplněna jedna z kumulativních podmínek stanovených § 138 o. s. ř. pro osvobození od soudního poplatku (nejde o svévolné nebo zjevně bezúspěšné uplatňování práva), bylo by nadbytečné zkoumat splnění druhé z nich (osvobození od soudního poplatku odůvodňují majetkové poměry stěžovatelky). Argumentace stěžovatelky se tedy s odůvodněním napadených ustanovení zcela míjí, neboť ve své ústavní stížnosti stěžovatelka napadá závěry, na nichž soudy svá rozhodnutí vůbec nezaložily.

12. Nic nelze vytknout ani postupu okresního soudu, který manželu stěžovatelky, jenž vystupoval v řízení jako vedlejší účastník a zároveň jako zástupce stěžovatelky, doručil své rozhodnutí pouze jedenkrát. A stejně tak postupoval okresní soud správně, pokud sám rozhodl o žádosti stěžovatelky o osvobození od soudního poplatku a ustanovení zástupce, a nepostoupil tyto žádosti k rozhodnutí dovolacímu soudu. Ústavní soud dospěl k závěru, že soudy postupovaly v souladu nejen s příslušnými ustanoveními o. s. ř., která upravují průběh civilního řízení, ale též s ustanoveními hlavy páté Listiny, do nichž se promítají principy spravedlivého procesu. Neshledal proto žádné pochybení, jež by mělo vést ke kasaci napadených rozhodnutí

13. S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo než podanou ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný v souladu s § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. července 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru