Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1337/10 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Praha
SOUD - OS Příbram
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a s... více
Věcný rejstříkdítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
Předběžné opatření
rodičovská zodpovědnost
školy/docházka
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1337.10.1
Datum podání07.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 32 odst.4, čl. 36 odst.1, čl. 14 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 49


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1337/10 ze dne 9. 6. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma ve věci ústavní stížnosti J. C., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, se sídlem Lazarská 6/11, 120 00 Praha 2, směřující proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 17. února 2010, č. j. 30 Co 12/2010-397, a rozsudku Okresního soudu v Příbrami ze dne 7. října 2009, č. j. 13 P 30/2005-345, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Stěžovatel v ústavní stížnosti navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená rozhodnutí Krajského soudu v Praze a Okresního soudu v Příbrami. Tvrdil, že jimi byla porušena jeho základní práva zakotvená v čl. 32 odst. 4 a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), a právo na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).

2. Stěžovatel se u Okresního soudu v Příbrami svým návrhem ze dne 20. září 2008 domáhal rozhodnutí o úpravě styku otce s dětmi s návrhem na vydání předběžného opatření, dále určení školy nezletilých, určení obvyklého bydliště dětí a svěření dětí do péče otce. Okresní soud v Příbrami rozhodl ve věci rozsudkem ze dne 7. listopadu 2009 tak, že zamítl návrh stěžovatele na změnu výchovy nezletilých (výrok I.), zamítl jeho návrhy na určení školy nezletilých (výrok II.) a na určení místa obvyklého bydliště nezletilých (výrok IV.). Soud dále určil, že matka dětí není oprávněna bez písemného souhlasu stěžovatele nebo rozhodnutí soudu opustit s nezletilými dětmi Českou republiku na dobu delší než jeden měsíc (výrok III.), a současné určil, kdy je stěžovatel oprávněn se stýkat s nezletilými. Rozsah styku stěžovatele s nezletilými byl soudem upraven velmi široce (každé úterý, každý druhý víkend, jeden měsíc o letních prázdninách, svátky a ostatní prázdniny jednou za dva roky).

3. Proti výroku III. rozsudku soudu prvního stupně podala odvolání matka. Proti výroku II. rozsudku soudu prvního stupně podal odvolání stěžovatel. Krajský soud v Praze rozhodl svým rozsudkem ze dne 17. února 2010, č. j. 30 Co 12/2010-397, tak, že výrok III. rozsudku soudu prvního stupně ohledně vycestování matky s nezletilými za hranice ČR změnil tak, že návrh stěžovatele zamítl, a pokud jde o výrok pod bodem II. ohledně návrhu stěžovatele na určení školy nezletilých, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí ohledně vycestování matky s nezletilými soud uvedl, že stěžovatel netvrdil, že by došlo k neshodě v tom smyslu, že matka plánuje s dětmi vycestovat v konkrétní době a na konkrétní místo. Za těchto okolností, podle odvolacího soudu nelze matku omezovat tak, jak to učinil soud prvního stupně. Takový výrok by byl v rozporu s Ústavou České republiky (dále jen „Ústava“) a Úmluvou. K odůvodnění svého rozhodnutí ohledně určení školy nezletilých soud uvedl, že v případě neshody rodičů ohledně toho, na jakou konkrétní základní školu budou nezletilí docházet, jde o podstatnou věc ve smyslu § 49 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o rodině“), avšak neshledal návrh stěžovatele důvodným, neboť by se muselo jednat o konkrétní neshodu, např. že některý z rodičů má v úmyslu přeložit dítě do jiné školy. V tomto případě však oba nezletilí do stěžovatelem navrhované základní školy docházejí, a proto není důvod, aby v této věci rozhodoval soud.

II.

4. V ústavní stížnosti stěžovatel podrobně popsal průběh jednání před obecnými soudy. Tvrdí, že jejich postupem došlo k zásahu do jeho ústavně chráněných práv. Poukázal na to, že matka tím, že se i s nezletilými dětmi v srpnu 2008 vystěhovala do ciziny bez souhlasu stěžovatele, jako jejich otce, porušila práva společných dětí na rodičovskou výchovu a péči ze strany otce. Tím došlo k zásahu do základního práva zakotveného v čl. 32 odst. 4 Listiny. Návrhy, o nichž bylo rozhodnuto ústavní stížností napadenými rozsudky obecných soudů, stěžovatel sledoval ochranu tohoto základního práva, a dále práva na respektování soukromého a rodinného života podle čl. 8 Úmluvy. Obecné soudy napadenými rozhodnutími podle jeho názoru nezajistily dostatečnou ochranu těchto základních práv. Zejména odvolacímu soudu vytýká, že náležitě neodůvodnil své rozhodnutí, neboť vůbec nezohlednil situaci, kdy se stěžovatel o úmyslu matky vycestovat i s nezletilými dětmi do zahraničí a přihlásit je tam na jinou školu dozví až poté, co k vycestování reálně dojde. Vzhledem k tomu, že tato možnost je v tomto konkrétním případě zcela reálná (již jednou tak matka učinila), soud ho tím fakticky zbavil možnosti účinně se dovolávat svých práv. Soudy ve výsledku neučinily žádné opatření, které by směřovalo k tomu, aby se podobná situace v budoucnu nemohla opakovat. Odmítnutím provést jakákoli opatření, směřující k respektování rodinného života otce i nezletilých, byla podle stěžovatele porušena jeho práva a práva dětí dle čl. 8 Úmluvy a čl. 32 odst. 4 Listiny.

III.

5. Ústavní soud již mnohokráte zdůraznil, že není zásadně oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy. Postavení Ústavního soudu uvnitř soudní moci vymezuje článek 83 Ústavy tak, že jde o orgán ochrany ústavnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů, které jsou součástí soudní soustavy podle čl. 91 odst. 1 Ústavy. To platí jak pro otázky vztahující se k předmětu sporu, tak i pro hodnocení otázek procesních. Pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující článku 36 odst. 1 Listiny a článku 1 Ústavy.

6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny předpoklady meritorního projednání ústavní stížnosti [§ 42 odst. 1, 2 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“)], přičemž dospěl k závěru, že se jedná o zjevně neopodstatněný návrh. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

7. Stěžovatel obecným soudům vytýká, že neposkytly ochranu základním právům zakotveným v čl. 8 Úmluvy a čl. 32 odst. 4 Listiny. Tento závěr staví na tom, že v konečném výsledku byly zamítnuty jeho návrhy na určení školy nezletilých, určení obvyklého bydliště dětí a na svěření dětí do jeho péče.

8. Samotný fakt, že těmto návrhům nebylo vyhověno, nelze bez dalšího hodnotit jako porušení těchto práv. Bylo věcí obecných soudů, aby na základě provedeného dokazování učinily závěr o potřebě takových opatření a zda jsou splněny zákonné podmínky pro navrhovaná rozhodnutí. Ústavní soud je limitován při přezkumu rozhodnutí obecných soudů svým ústavním zakotvením v systému soudní moci. Jak je uvedeno shora, pouze v případě, že by právní závěry obecných soudů byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly, bylo by takové rozhodnutí možno považovat za odporující čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 1 Ústavy. Ústavní soud se přesvědčil, a to i studiem spisu Okresního soudu v Příbrami sp. zn. 13 P 30/2005, že uvedené podmínky pro zásah z jeho strany naplněny nejsou. Soudy se velmi pečlivě zabývaly všemi uplatněnými námitkami všech účastníků řízení a jejich rozhodnutí jsou dostatečně zdůvodněna.

9. Ústavní soud nemůže dát za pravdu stěžovateli, že odvolací soud náležitě neodůvodnil svoje rozhodnutí, kterým, na rozdíl od soudu prvního stupně, zamítl návrh na určení, že matka není oprávněna bez jeho písemného souhlasu nebo rozhodnutí soudu opustit s nezletilými dětmi Českou republiku na delší dobu, než jeden měsíc, protože vůbec nezohlednil situaci, kdy se stěžovatel o úmyslu matky vycestovat i s nezletilými dětmi do zahraničí a přihlásit je tam na jinou školu dozví až poté, co k vycestování reálně dojde. Odvolací soud zcela správně poukázal na to, že úvahy soudu prvního stupně, kterými odůvodnil vyhovující výrok odkazem na Úmluvu o občanskoprávních aspektech mezinárodních únosů dětí, za situace, kdy děti byly svěřeny do výchovy matky, nemohou obstát. Svoboda pohybu a svoboda zvolit si místo pobytu je základním právem, které je garantováno čl. 14 Listiny, a lze ho omezit jen zákonem, jestliže je to nevyhnutelné pro bezpečnost státu, udržení veřejného pořádku, ochranu zdraví nebo ochranu práv a svobod druhých a na vymezených územích též z důvodu ochrany přírody. Tyto podmínky v souzeném případě splněny nejsou.

10. Otázka, na kterém místě se děti zdržují s rodičem, kterému jsou svěřeny do výchovy, je jednou z okolností, kterou soud musí vzít do úvahy při rozhodování o svěření dítěte do péče, ale nemůže být důvodem omezení volného pohybu rodiče. Soudy se náležitě vypořádaly s tím, proč děti ponechaly v péči matky a proč nevyhověly návrhu otce na změnu výchovy, který byl motivován právě tou okolností, že se matka po určitou dobu s dětmi zdržovala v cizině, konkrétně v Dánsku. Nebyl proto žádný důvod, aby se odvolací soud v souvislosti se změnou výroku III. rozsudku soudu prvního stupně vymezoval v odůvodnění svého rozhodnutí ke spekulativním úvahám stěžovatele o možném opakovaném vystěhování matky do ciziny.

11. Stěžovatel se dále cítil dotčen ve svých ústavně zaručených právech zamítnutím návrhu na určení školy, kterou mají děti navštěvovat. V tomto případě nebylo jeho návrhu vyhověno proto, že děti v době rozhodování soudu otcem navrhovanou školu navštěvovaly, a proto soudy nepovažovaly za potřebné tuto otázku upravovat soudním rozhodnutím. Obecné soudy se neshodly v posouzení, zda případná neshoda v této otázce je podstatnou věcí ve smyslu ustanovení § 49 zákona o rodině. Soud prvního stupně zastával názor, že se o takovouto otázku nejedná a odvolací naopak dovodil, že ano. Výklad práva a jeho aplikace, jsou při řešení konkrétního případu záležitostí obecných soudů a Ústavnímu soudu nepřísluší do této jejich pravomoci zasahovat. To, že jde o podstatnou věc, ovšem bez dalšího nezakládá důvod k tomu, aby soud na návrh jednoho z rodičů rozhodl, aniž by bral zřetel na to, zda mezi rodiči je v této otázce neshoda. Z dikce zákona totiž vyplývá, že o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti rozhodne soud, jen pokud se rodiče nedohodnou (viz znění §49 zákona o rodině: „Nedohodnou-li se rodiče o podstatných věcech při výkonu rodičovské zodpovědnosti, rozhodne soud.“).

12. Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti v podstatě uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecné soudy vypořádaly a pouze se snaží jim dodat ústavněprávní rozměr. Tím ovšem Ústavní soud staví do role další odvolací instance, která mu nepřísluší. Vzhledem k tomu, že jak Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti a sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, byl návrh dle § 43 odst. 2 písm. a) a b) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnut, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru