Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1335/15 #1Usnesení ÚS ze dne 27.05.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha 1
SOUD - MS Praha
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříktrestný čin/podvod
odůvodnění
vazba/důvody
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1335.15.1
Datum podání07.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.5, čl. 8 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1335/15 ze dne 27. 5. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petera Alexandera, t. č. Vazební věznice Praha - Pankrác, zastoupeného Mgr. Ondřejem Múkou, advokátem se sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2, proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 29. 1. 2015, č. j. 43 Nt 2002/2015-16, a proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 3. 2015, sp. zn. 44 To 129/2015, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 1 a Městského soudu v Praze jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje též ostatní podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, kterými byl ponechán ve vazbě z důvodů uvedených v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu a nebyl přijat návrh stěžovatele, aby jeho vazba byla nahrazena dohledem probačního úředníka či uložením předběžného opatření.

2. Stěžovatel je stíhán pro spáchání zvlášť závažného zločinu podvodu podle ustanovení § 209 odst. 1 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, a to ve formě spolupachatelství (§ 23 cit. zákona). Vazebně stíhán je počínaje ode dne 17. 9. 2014. V nyní posuzovaném prodloužení stěžovatelovy vazby obvodní soud dospěl k závěru, že trestní stíhání stěžovatele je nadále důvodné a s ohledem na jeho osobu a povahu a závažnost zločinu nelze účelu vazby dosáhnout jiným opatřením, zejména uložením některého z ochranných opatření. V odůvodnění soud především uvedl, že existuje reálné nebezpečí, že by stěžovatel při propuštění na svobodu mařil trestní stíhání tím, že uprchne nebo se bude skrývat tak, jak to učinil už v minulosti, kdy se jeho přítomnost při trestním řízení podařilo zajistit až realizací evropského zatýkacího rozkazu. Zároveň konstatoval, že v případě uznání viny stěžovatele lze předpokládat, že mu soud uloží za vysoce společensky škodlivou trestnou činnost přísný nepodmíněný trest, takže vazební stíhání odůvodňuje též hrozba vysokého trestu. Dohled probačního úředníka přitom soud nepovažoval za dostatečný institut nahrazující vazbu a institut předběžného opatření podle ustanovení § 88b odst. 2 trestního řádu vazbu stěžovatele dle soudu ani nahradit nemohl.

3. Městský soud v Praze usnesením napadeným nyní projednávanou ústavní stížností stěžovatelovu stížnost směřující proti citovanému rozhodnutí obvodního soudu zamítl, neboť neshledal, že by došlo k porušení procesních práv stěžovatele, a konstatoval existenci vazebních důvodů. Stejně tak se městský soud ztotožnil se závěrem, že vazbu stěžovatele nelze nahradit dohledem probačního úředníka.

4. Napadená rozhodnutí dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), právo na osobní svobodu zaručené čl. 8 odst. 1 Listiny, právo na přiměřenou délku řízení garantované čl. 38 odst. 2 Listiny a princip presumpce neviny zakotvený v čl. 40 odst. 2 Listiny (dále se stěžovatel dovolává též čl. 5 odst. 1 Úmluvy).

5. Porušení těchto práv stěžovatel spatřuje především v nedůvodném pokračování jeho vazebního stíhání, ačkoli doposud nebylo skončeno ani přípravné řízení, kdy navíc orgány činné v trestním řízení již několik měsíců nečiní žádné další úkony vyšetřování, takže jeho pobyt ve vazbě je svázán s obdobím dlouhé a naprosté nečinnosti státních orgánů. Nadto stěžovatel zdůrazňuje, že míra obav z jeho útěku je natolik rozptýlena, že nezakládá důvodnost vazby útěkové, resp. je namístě nahradit vazbu jinou alternativou. V této souvislosti odmítá, že by útěková vazba byla v jeho případě odůvodněna hrozbou vysokého trestu, neboť v minulosti byl již nepravomocně za dotčenou trestnou činnost odsouzen k trestu odnětí svobody v délce 6 let (toto trestní řízení bylo vedeno proti stěžovatelovi jako proti uprchlému). Stěžovatel ostatně soudí, že hrozba vysokého trestu je při ukládání vazby aplikována obecnými soudy příliš mechanicky i přesto, že hrozba vysokého trestu sama o sobě není pro naplnění dotčeného vazebního důvodu dostačující. Takto připomíná, že ve své věci uvedl řadu skutečností, které přinejmenším velmi citelně oslabují existenci útěkových vazebních důvodů. Zároveň odmítá závěry soudů, že již v minulosti uprchl či se skrýval před trestním stíháním, a zdůrazňuje, že ani příkaz k zatčení ani evropský zatýkací rozkaz neměly být vůbec vůči jeho osobě vydány, neboť stěžovatel se trestnímu stíhání v České republice nikdy nevyhýbal a byl naopak vždy ochoten s českými orgány činnými v trestním řízení plně spolupracovat. Pakliže ale příslušné orgány České republiky za součinnosti orgánů Velké Británie nezjistily adresu bydliště stěžovatele ve Velké Británii, nelze tuto skutečnost klást k jeho tíži. Proto je přesvědčen, že trestní řízení bylo proti jeho osobě vedeno v režimu proti uprchlému nedůvodně (zde odkazuje též na usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 11. 2013, sp. zn. 4 To 74/2013, a rozhodnutí britského extradičního soudu), neboť již prokázal, že i v tomto období se neskrýval a trestnímu řízení se nevyhýbal. Proto stěžovatel uzavírá, že se před svým umístěním do vazby podroboval přísnému dohledu probační služby a dalším souvisejícím podmínkám, které nikdy neporušil, a nelze tak od něho očekávat stejný postup ani v budoucnu, takže odmítá důvodnost útěkové vazby i nepřijetí institutů nahrazujících toto omezení osobní svobody.

6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

7. Takové zásahy či pochybení obecného soudu však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

8. Ústavní soud opakovaně judikoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, které mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (§ 68 odst. 1 trestního řádu). Trestní řád to vyjadřuje slovy, že musí být naplněna důvodná obava, že nastanou okolnosti, pro něž lze vazbu uvalit (§ 67 trestního řádu), resp. že rozhodnutí o vazbě musí být odůvodněno skutkovými okolnostmi (§ 68 odst. 1 věta druhá trestního řádu).

9. Zároveň Ústavní soud v minulosti již mnohokrát zdůraznil nutnost restriktivní interpretace důvodů vazby, neboť vazba má závažné negativní sociální a psychologické důsledky. Vazba izoluje obviněného od jeho rodinného a sociálního prostředí a může sloužit i jako prostředek nátlaku na obviněného, aby se dosáhlo jeho doznání (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 6/10, N 89/57 SbNU 167; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz). Z toho plyne též požadavek přísné proporcionality ve vztahu ke sledovanému cíli. Přesto je věcí především obecných soudů posuzovat, zda je vazba v konkrétní věci nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze dosáhnout jinak. Do příslušných úvah a rozhodnutí jimi podložených je Ústavní soud oprávněn zasáhnout v zásadě jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem (srov. čl. 8 odst. 2 a 5 Listiny) buď vůbec, nebo jestliže tvrzené a nedostatečně zjištěné důvody vazby jsou ve zjevném rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku.

10. O takový případ však v nyní projednávané věci nejde, neboť Ústavní soud po prostudování napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že rozhodnutí obecných soudů netrpí stěžovatelem vytýkanými vadami.

11. Ústavní soud předně připomíná, že argumenty, které stěžovatel předestřel v nyní posuzované ústavní stížnosti, se ve velké míře shodují s jeho námitkami obsaženými v jím podané předchozí ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí o vzetí do vazby. Tuto ústavní stížnost však zdejší soud, po prostudování spisu i vyjádření účastníků řízení, odmítl pro zjevnou neopodstatněnost (usnesení sp. zn. IV. ÚS 183/15 ze dne 17. 3. 2015). Proto Ústavní soud i s přehlédnutím k tomuto rozhodnutí posoudil zákonnost dalšího trvání vazby stěžovatele a zhodnotil námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti.

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti předně odmítá, že by důvodnost jeho vazebního stíhání spočívala v hrozbě uložení vysokého trestu odnětí svobody, když navíc zdůraznil, že hrozba vysokým trestem nemůže být jediným důvodem pro vzetí osoby do vazby (resp. pro pokračování jejího trvání). Ústavní soud se s touto argumentací stěžovatele - v obecné rovině - ztotožňuje, neboť setrvale judikuje, že vazební detence trestně stíhané osoby při hrozícím vysokém trestu podle ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu nemusí být vždy namístě, resp. specifické okolnosti případu v relaci k váze a průkaznosti argumentů svědčících pro útěkovou vazbu mohou být co do své přesvědčivosti zeslabeny konkrétními skutečnostmi jiného druhu na straně obviněného, tedy "silnými" důvody, jež pro svůj obsah opodstatněnost útěkové vazby vylučují (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2665/13 ze dne 12. 12. 2013). Opačný výklad by odporoval dikci zákona i smyslu předmětného vazebního důvodu, jelikož hrozba vysokého trestu musí teprve vést - na základě konkrétních skutečností - k důvodné obavě, že obviněný uprchne nebo se bude skrývat, aby se tak trestnímu stíhání nebo trestu vyhnul [viz též nález sp. zn. I. ÚS 432/01 ze dne 17. 1. 2002 (N 8/25 SbNU 55)]. Stejně tak se Ústavní soud ztotožňuje se stěžovatelem v tom směru, že "hrozbou vysokým trestem" lze odůvodnit uložení útěkové vazby toliko v těch případech, kdy na základě zjištěných skutečností opodstatňujících důvodnost podezření ze spáchání zvlášť závažného trestného činu lze předpokládat uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let [srov. nález sp. zn. III. ÚS 566/03 ze dne 1. 4. 2004 (N 48/33 SbNU 3)]. Zdejší soud se však již neztotožňuje se stěžovatelem, že v jeho případě není tato podmínka naplněna, neboť i z napadených rozhodnutí se podává, že je stíhán pro trestný čin podvodu dle ustanovení § 209 odst. 5 písm. a) trestního zákoníku, za jehož spáchání lze uložit trest odnětí svobody v délce pěti až deseti let. Soudy přitom ve svých odůvodněních srozumitelně uvedly, že s ohledem na osobu stěžovatele i posuzovanou trestnou činnost lze eventuálně (při shledání viny stěžovatele) očekávat uložení trestu při vyšší hranici této sazby. Podmínka "uložení trestu odnětí svobody ve výši nejméně kolem osmi let" tedy byla v případě stěžovatele naplněna. Zároveň nelze považovat za přiléhavé námitky stěžovatele, že v předchozím průběhu trestního řízení, které bylo vůči jeho osobě vedeno v režimu trestního řízení proti uprchlému, byl soudem prvého stupně odsouzen k trestu odnětí svobody v délce šesti let, neboť toto rozhodnutí není pravomocné a navíc se toto řízení proti uprchlému vyznačuje mnohými specifiky.

13. Přesto je nutno podotknout, že pokud by tento důvod vazebního stíhání (hrozba vysokého trestu) byl jediným, nemusel by z hlediska ústavněprávního přezkumu zásahu do osobní svobody stěžovatele obstát. Zde však Ústavní soud zdůrazňuje, že uvedený důvod nebyl jediným a ani hlavním důvodem, pro který soudy shledaly důvodnost prodloužení vazby stěžovatele. Ten totiž spočíval v předchozím jednání stěžovatele, který se již v minulosti trestnímu řízení vyhýbal. Uvedenému ostatně svědčí též skutečnost, že jeho přítomnost na trestním řízení se podařilo zajistit až realizací evropského zatýkacího rozkazu. Opakovaná argumentace stěžovatele, kterou však Ústavní soud posuzoval již v řízení vedeném pod sp. zn. IV. ÚS 183/15, týkající se absence záměru skrývat se či vyhnout se trestnímu řízení v minulosti (či též současnosti) se tedy nejeví jako přesvědčivá. Za této situace tedy Ústavní soud nemíní přehodnocovat závěry obecných soudů stran důvodnosti útěkové vazby, neboť ty výslovně vysvětlily (byť poměrně stručně), ze kterých konkrétních skutečností vyplývá obava, že se obviněný bude chovat způsobem uvedeným v ustanovení § 67 písm. a) trestního řádu, a to za podmínek stanovených v dovětku tohoto ustanovení, a zároveň výslovně uvedly, proč je v daném případě vazba opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, včetně toho, že ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení nelze tohoto účelu dosáhnout jinak [srov. a contr. nález sp. zn. III. ÚS 612/06 ze dne 30. 11. 2006 (N 215/43 SbNU 393)]. Byly tak konkrétně naplněny podmínky stanovené Ústavním soudem v jeho předchozí judikatuře, dle nichž lze útěkovou vazbu použít pouze za účelem zamezení reálného rizika, že obviněný (či obžalovaný), uprchne, nebo se bude skrývat, aby se vyhnul trestnímu stíhání nebo trestu a argumenty použité soudy k odůvodnění tohoto reálného rizika, či důvodné obavy, musí mít jasnou vazbu k danému riziku (viz např. nález sp. zn. I. ÚS 1694/14 ze dne 28. 7. 2014). Zároveň soudy náležitě vysvětlily, proč je trvání vazby i nadále nezbytné, kdy Ústavní soud připomíná zásadu, dle níž důvodnost dalšího trvání vazby musí být obzvláště silně zvažována, neboť se podává, že postupem času se důvodnost trvajícího vazebního stíhání snižuje (vazba nemůže být fakticky institutem nahrazujícím trest odnětí svobody).

14. V neposlední řadě pak musí Ústavní soud odmítnout námitky stěžovatele týkající se nepřijetí jím nabídnutých záruk. Ústavní soud si je vědom toho, že i s ohledem na krajnost vazebního omezení osobní svobody musí obecné soudy vždy vážit, zda nabízené instituty nahrazující vazbu nejsou dostatečné pro naplnění sledovaného účelu a zda neexistují alternativní řešení, která by tak razantně nezasáhla do práva na osobní svobodu obviněného či obžalovaného a přesto by vedla ke stejnému cíli. Nutnost zvažování přijetí těchto "preventivních opatření", která by zajistila přítomnost osoby na hlavním líčení, a nezbytnost náležitého vypořádání se s těmito návrhy předestřenými vazebně stíhaným ve své judikatuře zdůraznil též Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 4. 10. 2005 ve věci Jarzynski proti Polsku, stížnost č. 15479/02, nebo rozsudek ze dne 13. 11. 2008 ve věci Fešar proti České republice, stížnost č. 76576/01). Uvedené se může zostřeněji projevit též při opakovaném rozhodování o dalším trvání vazby, neboť, jak již bylo řečeno, relevance i dostatečnost důvodů pro vazbu se v čase mění a pokud nepřistoupí další okolnosti, spíše slábne. Za této situace tedy může být záruka dostatečnou, i když při předchozím přezkumu ji soud za dostatečnou nepovažoval (viz např. rozhodnutí ze dne 22. 3. 2011 ve věci Georgiou proti Řecku, stížnost č. 8710/08). Přesto však nadále platí, že při posuzování otázky, zda je možné nahradit vazbu jiným opatřením ve smyslu ustanovení § 73 odst. 1 a § 73a odst. 1 trestního řádu, nelze opomenout hodnocení míry přesvědčivosti a spolehlivosti nabízeného opatření z hlediska možnosti dosáhnout jím stejného účelu jako vazbou. Uvedené nastalo v nyní posuzovaném případě, kdy obecné soudy nepovažovaly nabízené záruky za dostatečné. Z hlediska přezkumu Ústavního soudu je přitom klíčové, že tyto své závěry náležitě odůvodnily a vztáhly je ke konkrétním okolnostem vazebního stíhání stěžovatele. Takto se podává, že zvažovaly především předchozí aktivitu stěžovatele, který se před trestním stíháním skrýval ve Velké Británii a do České republiky byl vydán až na základě realizace evropského zatýkacího rozkazu, kdy ve spojení s hrozbou vysokého trestu, který by mohl být stěžovatelovi v případě uznání viny udělen, se jevil dohled probačního úředníka nedostatečným alternativním opatřením. Toto hodnocení dle Ústavního soudu nikterak nevybočuje z mezí ochrany základních práv a svobod daných ústavním pořádkem, neboť z rozhodnutí soudů plynou konkrétní důvody, které svědčily dalšímu pokračování vazby i jejímu nahrazení jinými, mírnějšími instituty. Jejich závěry tak nemá Ústavní soud důvod přehodnocovat, neboť takto by v nedůvodné míře zasahoval do pravomocí svěřených primárně obecným soudům.

15. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecného soudu totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.

16. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. května 2015

Radovan Suchánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru