Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1334/14 #1Usnesení ÚS ze dne 30.10.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Exekuce
škoda/odpovědnost za škodu
exekutor
excindační řízení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1334.14.1
Datum podání10.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 32, § 68

40/1964 Sb., § 415

99/1963 Sb., § 266 odst.2, § 267


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1334/14 ze dne 30. 10. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Radovana Suchánka a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky GE Money Auto, s. r. o., IČ: 601 12 743, se sídlem Vyskočilova 1422/1a, Praha 4, zastoupené JUDr. Miroslavem Nyplem, advokátem, se sídlem Dukelská 15, Hradec Králové, proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 25 Cdo 11/2013-149, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Včasnou ústavní stížností, která splňuje náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka napadá v záhlaví uvedené rozhodnutí, jímž mělo dojít k porušení jejích základních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti popisuje průběh řízení před obecnými soudy, jehož se účastnila jako žalobkyně.

Žalobou ze dne 24. 1. 2006 se stěžovatelka po žalovaném JUDr. Janu Grosamovi, soudním exekutorovi Exekutorského úřadu Sokolov, se sídlem U Divadla 341, domáhala náhrady škody ve výši 196 000 Kč. Škoda měla vzniknout zahrnutím osobního automobilu žalobkyně do soupisu movitých věcí následně zpeněžených v rámci exekuce vedené proti povinnému Miroslavu Frajkowskému. Stěžovatelka sice u Okresního soudu v Karviné podala vylučovací žalobu, žalovaný však předmětný vůz i přesto zpeněžil.

Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále také "soud prvního stupně") ze dne 16. 9. 2008, č. j. 9 C 182/2006-60, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit stěžovatelce částku 131 400 Kč s příslušenstvím, ve zbývající části byla žaloba zamítnuta. Soud prvního stupně v odůvodnění rozhodnutí uvedl, že žalovaný jako soudní exekutor svým jednáním porušil prevenční povinnost, neboť ač byl stěžovatelkou informován o existenci práva, které vylučuje výkon rozhodnutí, přistoupil k dražbě.

Na základě rozsudku Městského soudu v Praze (dále také "odvolací soud") ze dne 23. 5. 2012, č. j. 62 Co 127/2009-122, byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že se žaloba zamítá. Odvolací soud byl při rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího soudu vysloveným v jeho rozsudku ze dne 21. 12. 2011, č. j. 25 Cdo 901/2010-110, že k zahrnutí osobního vozidla do soupisu movitých věcí došlo v souladu se zákonem č. 120/2001 Sb., exekuční řáde, ve znění k 1. 10. 2004. Podle Nejvyššího soudu nebylo povinností soudního exekutora zabývat se při provádění soupisu na místě samém námitkami třetích osob. Jeho jednání proto nelze označit za odporující zákonu, přičemž namístě není ani aplikace § 415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění k 1. 10. 2004, neboť postup podle tohoto ustanovení se týkal pouze situací, v nichž absentovala právní úprava vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzovala.

Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním. V něm odvolacímu soudu vytkla, že se vůbec nezabýval otázkou porušení ústavně garantovaného práva vlastnit majetek, k němuž došlo ze strany žalovaného. Současně uvedla, že absence právní úpravy postupu soudního exekutora v případech, kdy třetí osoba uplatnila své právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí zpeněžením věcí pojatých do soupisu, odůvodňovala aplikaci § 415 občanského zákoníku.

Rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2014, č. j. 25 Cdo 11/2013-149, bylo dovolání stěžovatelky zamítnuto. Nejvyšší soud v odůvodnění uvedl, že o porušení generální prevence zakotvené v § 415 občanského zákoníku lze uvažovat pouze v případě neexistence konkrétní právní úpravy vztahující se na jednání, jehož protiprávnost se posuzuje. V nyní souzené věci je však namístě aplikace § 32 exekučního řádu ve znění do 31. 12. 2012, tedy že exekutor odpovídá za škodu způsobenou v souvislosti s činností podle tohoto zákona. Jeho odpovědnost je podle Nejvyššího soudu dána pouze tehdy, pokud při výkonu exekuční činnosti postupoval v rozporu s předpisy upravujícími jeho činnost. Nejvyšší soud uznal, že dřívější právní úprava neumožňovala exekutorovi rozhodovat o námitkách třetích osob, nicméně zařazením tzv. návrhu na vyškrtnutí věci ze soupisu do § 68 exekučního řádu, k němuž došlo k 1. 11. 2009, došlo pouze k rozšíření rozhodovacích pravomocí exekutora ve věcech, o nichž mohl do 31. 10. 2009 rozhodovat jen soud. Jestliže původní právní úprava ukládala exekutorovi především zabezpečení rychlého a efektivního průběhu exekuce, mohl v exekuci nepokračovat pouze tehdy, byla-li exekuce soudem odložena nebo zastavena. Žádná z těchto situací však v souzené věci nenastala. Závěrem Nejvyšší soud uvedl, že podle původní právní úpravy podání vylučovací žaloby nepředstavovalo překážku provedení exekuce.

II.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti uvádí, že nesouhlasí s napadeným rozhodnutím obecného soudu. Má za to, že tímto rozhodnutím bylo dosaženo stavu porušení jejích základních práv, zejména práva na ochranu vlastnictví.

Stěžovatelka v prvé řadě uvádí, že soudní exekutor je osobou státem pověřenou k výkonu veřejné moci, a je proto povinen postupovat v řízení tak, aby nebyla dotčena práva jiných osob, resp. aby v řízení byla zachována základní práva a svobody garantované ústavním pořádkem. V nyní souzené věci mělo být dotčeno vlastnické právo třetí osoby. Stěžovatelka se rovněž vyjádřila k odpovědnosti soudního exekutora, kdy odkazuje zejména na usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 51/05 (U 4/52 SbNU 773). Z něj vyplývá, že "případná újma, způsobená chybným postupem exekutora, může být v mnoha případech ireverzibilní, neboť náhrada škody formou uvedení v předešlý stav (naturální restituce) je pro škody vzniklé v exekučním řízení vyloučena (viz ust. § 57 exekučního řádu), a lze se tedy domáhat jen finančního odškodnění." Mezi typické možné přehmaty řadí např. prodej movitých věcí navzdory tomu, že byla podána vylučovací žaloba, aniž by se vyčkalo na rozhodnutí soudu. Stěžovatelka dále odkazuje na nálezy Ústavního soudu vydané ve věcech sp. zn. I. ÚS 752/04 a III. ÚS 292/07. Závěrem uvádí, že Nejvyšší soud se nezabýval otázkou porušení jejího základního práva vlastnit majetek a že nesouhlasí se závěrem o nemožnosti aplikace § 415 občanského zákoníku.

S ohledem na uvedené stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud napadené rozhodnutí zrušil.

III.

Po seznámení s obsahem ústavní stížnosti, s napadeným rozhodnutím obecného soudu a s předloženým spisem dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky dále jen "Ústava"). Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a nenáleží mu ani výkon dohledu nad jejich rozhodovací činností. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních předpisů a jejich aplikace jsou záležitostí obecných soudů [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 9. 1996, sp. zn. II. ÚS 81/95 (U 22/6 SbNU 575). Ústavní soud může do jejich činnosti zasáhnout pouze tehdy, pokud právní závěry obecných soudů jsou v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění nevyplývají, nebo pokud porušení některé z norem "podústavního" práva v důsledku svévole (např. nerespektováním kogentní normy), anebo v důsledku interpretace, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. uplatněním přepjatého formalismu při aplikaci práva), zakládá porušení základního práva nebo svobody [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].

Podstata ústavní stížnosti spočívá ve zpochybňování závěrů učiněných Nejvyšším soudem, zejména co se týče posouzení odpovědnosti soudního exekutora za škodu způsobenou výkonem exekuční činnosti, resp. možnosti aplikace § 415 občanského zákoníku ve znění do 31. 12. 2013.

K základním otázkám výkonu exekuční činnosti se Ústavní soud v minulosti již mnohokrát vyjádřil, zejména ve výše uvedeném usnesení ze dne 3. 3. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 51/05. Z tohoto nálezu vyplývá jak kritika právní úpravy, konkrétně exekučního řádu ve znění účinném ke dni vydání nálezu, tak i výčet základních možností obrany před exekucí, která dopadá nejen na povinného, ale rovněž na třetí osoby.

Z dřívějších rozhodnutí Ústavního soudu [(srov. např. nález ve věci sp. zn. I. ÚS 752/04) N 175/47 SbNU 337] jednoznačně vyplývá, že soudní exekutor, ale rovněž obecné soudy, jsou při výkonu exekučních titulů povinni respektovat základní práva a svobody účastníků a třetích osob. Mezi ně se bezpochyby řadí také ochrana vlastnického práva třetí osoby, jejíž věc byla pojata do soupisu movitých věcí zpeněžovaných pro vymožení pohledávek oprávněného vůči povinnému. Na druhou stranu je však nutno mít na paměti, že povinnost respektovat základní práva a svobody se váže také k účastníkům exekučního řízení, tedy rovněž k oprávněnému. Jeho základním právem je mimo jiné právo na spravedlivý proces, z nějž vyplývá požadavek na vyřízení věci, v tomto případě výkon rozhodnutí, v co nejrychlejší době. Právní úprava je tak postavena před otázku, jakým způsobem má být co nejefektivněji poskytnuta ochrana právu oprávněného na co nejrychlejším uspokojení pohledávky a současně právu třetí osoby na ochraně svého vlastnického práva. Na území České republiky je proto právní úprava konstruována na domněnce vlastnictví povinného. Zjednodušeně řečeno platí, že pro účely exekučního řízení se vlastnické právo povinného předpokládá, přičemž třetím osobám mají být poskytnuty efektivní prostředky ochrany jejich práv. V současné době se mezi tyto prostředky řadí zejména vylučovací žaloba zakotvená v § 267 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), a návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu zakotvený v § 68 exekučního řádu. Ten byl však do české právní úpravy zařazen až k 1. 11. 2009, tedy po zařazení stěžovatelčina automobilu do soupisu zpeněžovaných věcí. Stěžovatelka proto byla oprávněna podat pouze vylučovací žalobu. Její podání, a to ani podle současné právní úpravy, však není vždy spojeno s bezprostředním odkladem exekuce. V současné době má obdobné účinky pouze vylučovací žaloba podaná v případě exekuce vedené podle exekučního řádu a týkající se pouze movité věci a rovněž vylučovací žaloba podaná v případě postižení věci nemovité. Podle právní úpravy účinné ke dni podání stěžovatelčiny vylučovací žaloby však uvedené pravidlo neplatilo. Byla-li stěžovatelka povinna účinně hájit své vlastnické právo k věci zařazené do soupisu, mělo se tak dít zejména podáním vylučovací žaloby. Je nutno však upozornit na skutečnost, že o této žalobě rozhoduje civilní soud v samostatném nalézacím řízení, které je na probíhajícím exekučním řízení nezávislé. Soudní exekutor se tak podle právní úpravy o podání vylučovací žaloby vůbec nemusel dozvědět, neboť není účastníkem vylučovacího sporu, stejně tak nebylo v jeho možnostech rozhodnout o odkladu exekuce. Takto mohl podle původní úpravy rozhodnout pouze exekuční soud, a to buď na výslovný návrh stěžovatelky, anebo též bez návrhu (srov. § 266 odst. 2 o. s. ř.).

V nyní souzené věci nelze spatřovat žádné pochybení soudního exekutora, jež by bylo způsobilé založit jeho odpovědnost za škodu způsobenou exekuční činností. Stejně tak nelze dospět k závěru, že by v souzené věci měl být aplikován § 415 občanského zákoníku ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ústavní soud souhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že aplikace § 415 občanského zákoníku byla namístě pouze tehdy, absentovala-li konkrétní právní úprava jednání, jehož protiprávnost se měla posoudit. Lze naopak konstatovat, že k pochybení mohlo dojít jak na straně samotné stěžovatelky, tak i exekučního soudu, neboť jako jediní mohli iniciovat nebo dokonce rozhodnout o odkladu exekuce.

Nad rámec uvedeného Ústavní soud dodává, že ochrana je třetím osobám poskytována i v případech, kdy již došlo ke zpeněžení jejich věcí, a to dokonce i tehdy, neuplatnila-li třetí osoba před prodejem věci vylučovací žalobu či návrh na vyškrtnutí věci ze soupisu. Tato ochrana však nesouvisí s odpovědností exekutora, příp. státu za škodu způsobenou nesprávným postupem, nýbrž se vztahuje k povinnosti vydat bezdůvodné obohacení. Návrh na poskytnutí této ochrany se mnohdy nesprávně označuje jako tzv. žaloba z lepšího práva, ve skutečnosti jde však o žalobu na vydání bezdůvodného obohacení, neboť třetí osoba de facto plnila dluh za jiného. V tomto případě má třetí osoba možnost domáhat se vydání výtěžku ze zpeněžení věci dosaženého v dražbě, a to po oprávněném, příp. jiné osobě, jíž byly část výtěžku nebo výtěžek celý vydány.

S ohledem na výše uvedené Ústavní soud uvádí, že rozhodnutím Nejvyššího soudu nebylo zasaženo do žádného práva či svobody stěžovatelky. Jestliže obecný soud nepřisvědčil tvrzením stěžovatelky, zmíněné otázky posoudil odlišně od jejího přesvědčení a svá právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, jde o právní závěry nezávislého soudu, do jehož rozhodovací činnosti je ingerence Ústavního soudu nepřípustná, ledaže by jí došlo k porušení základních práv.

Ústavní soud dále připomíná, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhy zjevně neopodstatněné. Zákon tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, že dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud informace zjištěné uvedeným způsobem vedou Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta.

IV.

Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. října 2014

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru