Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1333/07 #1Usnesení ÚS ze dne 30.04.2008

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajBalík Stanislav
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /nezávislý a nestranný soud
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/právo vlastnit a po... více
Věcný rejstříksoudce/podjatost
vlastnické právo/ochrana
Věcná břemena
EcliECLI:CZ:US:2008:2.US.1333.07.1
Datum podání24.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 11 odst.1

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1, #1 čl. 1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 151p odst.3

99/1963 Sb., § 237 odst.1, § 14 odst.4


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1333/07 ze dne 30. 4. 2008

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké v právní věci stěžovatelky M. N., zastoupené JUDr. Vladislavem Petrů, advokátem se sídlem v Praze, Na Pískách 49, o ústavní stížnosti proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2007 č. j. 22 Cdo 1841/2006-179, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 1. 11. 2005 č. j. 11 Co 930/2004-142 a rozsudku Okresního soudu v Domažlicích ze dne 26. 10. 2004 č. j. 3 C 35/99-101, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas podanou ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 5. 2007 aiv ostatním splňovala všechny náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to s odkazem na údajné porušení jejích ústavně zaručených práv plynoucích z čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 10 Ústavy, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.

Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 35/99, z něhož zjistil následující:

Stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení věcného břemene přístupové cesty k tíži svého pozemku parcelní č. 69/1 v obci Strýčkovice, zřízeného ve prospěch žalovaných J. a E. K. (dále jen "žalovaní") rozsudkem Okresního soudu v Domažlicích ze dne 4. 12. 1973 sp. zn. 3 C 224/71, ve znění rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 2. 1974 sp. zn. 11 Co 23/74, neboť podle ní změnou poměrů v průběhu doby došlo k hrubému nepoměru mezi věcným břemenem a výhodou žalovaných. Podle názoru stěžovatelky mají žalovaní ke svým nemovitostem přístup z veřejného prostranství, služebný pozemek používají jako sklad materiálu a parkoviště pro automobil a na údržbu služebného pozemku řádně nepřispívají. Stěžovatelka v zájmu ochrany vlastnického práva svůj pozemek oplotila a využití služebnosti zajistila vstupní brankou.

Okresní soud v Domažlicích rozsudkem ze dne 21. 2. 2002 č. j. 3 C 35/99-34 žalobu stěžovatelky zamítl s odůvodněním, že v řízení nebyla prokázána od posledního rozhodnutí soudu taková změna poměrů, která by znamenala hrubý nepoměr mezi věcným břemenem a výhodou žalovaných ve smyslu ustanovení § 151p odst. 3 o. z. Dle okresního soudu byla daná situace stejná jako v roce 1983, kdy byl návrh stěžovatelky na zrušení věcného břemene již jednou zamítnut rozsudkem téhož soudu ze dne 27. 10. 1983 č. j. 4 C129/81-143, ve spojení s potvrzujícím rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 1984 č. j. 9 Co 608/83-162. K odvolaní stěžovatelky Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 25. 5. 2004 č. j. 11 Co 190/2002-72 rozsudek soudu prvého stupně zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení, neboť dospěl k závěru, že dosud nebyly zjištěny všechny skutečnosti významné pro posouzení změny poměrů, zejména zjištění a porovnání současného stavu ohledáním na místě samém.

Poté ve věci opět rozhodoval Okresní soud v Domažlicích a rozsudkem ze dne 26. 10. 2004 č. j. 3 C 35/99-101, žalobu zamítl. Okresní soud se po provedeném doplnění řízení v intencích předcházejícího zrušujícího usnesení odvolacího soudu znovu zabýval odůvodněností návrhu stěžovatelky a dospěl ke stejným závěrům jako ve svém předchozím rozhodnutí. Jak mimo jiné zjistil, stěžovatelka užívá svoji nemovitost k rekreačním účelům, zatímco žalovaní k trvalému bydlení. Předmětný pozemek stěžovatelka před deseti lety oplotila, žalovaní tak nemohou užívat pozemek k ukládání materiálu nebo parkování automobilů. Není ani důvodu, aby žalování finančně přispívali na údržbu tohoto pozemku, neboť ten je pouze zatravněn a žalovaní jej sami žádným způsobem nepoškodili. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolaní, o kterém rozhodl Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 1. 11. 2005 č. j. 11 Co 930/2004-142 tak, že rozhodnutí soudu prvého stupně potvrdil, když ve výroku uvedeného rozhodnutí pouze opravil správné datum vydání rozsudku Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 224/71, totiž 4. 12. 1973 (namísto 4. 2. 1973), kterým bylo věcné břemeno zřízeno. Odvolací soud posoudil skutková zjištění soudu prvého stupně po provedeném doplnění jako dostatečná a plně se ztotožnil i s jeho právními závěry. Pokud jde o námitku podjatosti soudce JUDr. Vladimíra Matějíčka, který ve věci vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 4 C 129/81 zaujal v rozsudku ze dne 22. 12. 1981 č. j. 4 c 129/81-21 (následně zrušeném usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 4. 1982 č. j. 8 Co 70/82-41) původně odlišné stanovisko k otázce zrušení téhož věcného břemene k přístupové cestě, pak odvolací soud dospěl k závěru, že touto námitkou se již zabýval ve svém předcházejícím rozhodnutí ze dne 25. 5. 2004 č. j. 11 Co 190/2002-72 a ani při opakovaném posouzení nemá pochyby o jeho nepodjatosti.

Stěžovatelka podala proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a uplatnila v něm dovolací důvody uvedené v ustanovení § 241 odst. 2 a) a b) o. s. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítl usnesením ze dne 3. 4. 2007 č. j. 22 Cdo 1841/2006-179 jako nepřípustné. Konstatoval, že ve věci nelze posuzovat přípustnost podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ale jen podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a to tedy jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Takovým rozhodnutím však rozhodnutí odvolacího soudu není, což dovolací soud odůvodnil poukazem na svá konkrétní rozhodnutí.

Stěžovatelka napadla posledně uvedená rozhodnutí soudů obou stupňů i soudu dovolacího projednávanou ústavní stížností. Domnívá se, že Nejvyšší soud pochybil, pokud neshledal její dovolání přípustným podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., ačkoli týž soudce Okresního soudu v Domažlicích JUDr. Vladimír Matějíček rozsudkem ze dne 22. 12. 1981 č. j. 4 C 129/91-21 předmětnou služebnost původně zrušil. Krajský soud v Plzni však jeho rozhodnutí změnil a služebnost povolil. Upozorňuje rovněž na rozsudek téhož okresního soudu sp. zn. 3 C 35/99, vydaný JUDr. Vladimírem Matějíčkem, kterým byla stěžovatelčina žaloba na zrušení stejné služebnosti zamítnuta. K tomu stěžovatelka podotýká, že je tedy na tom hůře než za komunistického režimu, přestože by vlastnické právo v současné době mělo mít úplně jiný obsah. Upozorňuje přitom na otázku, zda odklon od socialistického pojetí vlastnictví k pojetí současnému není změnou poměrů ve smyslu § 151p o. z. Stěžovatelka dále bez dalšího tvrdí, že judikatura Nejvyššího soudu, citovaná v napadeném rozhodnutí dovolacího soudu, je v rozporu s článkem 1 Dodatkového protokolu č. 1 Úmluvy. Domnívá se, že Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí zkreslil v neprospěch stěžovatelky situaci na místě samém, což dokládá svým podrobným popisem. Nesouhlasí ani s postupem dovolacího soudu, který se odmítl zabývat námitkou podjatosti JUDr. Vladimíra Matějíčka. Tento soudce dle stěžovatelky nikdy nezdůvodnil svůj obrat v rozhodnutí z roku 1981 a z roku 2004.

Ústavní stížnost není důvodná.

Ústavní soud se nejprve zabýval námitkami stěžovatelky stran pochybení Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti jejího dovolání. Stěžovatelka se domnívá, že její dovolání bylo přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., dle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soudu prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil. Ústavní soud má za to, že tuto námitku vyvrátil dostatečně již sám dovolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí, kde uvádí, že v dané věci soud prvního stupně opětovně žalobu zamítl, tedy nerozhodl jinak než v dřívějším rozsudku. K tomu Ústavní soud dodává, že úprava přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. mimo jiné předpokládá situaci, kdy nejen že soud prvního stupně pozdějším rozsudkem o věci rozhodl jinak než ve svém dřívějším rozsudku, ale také důvodem, proč tak rozhodl, byla jeho vázanost právním názorem odvolacího soudu obsaženým ve zrušujícím rozhodnutí. Uložil-li však odvolací soud ve zrušovacím rozhodnutí soudu prvního stupně provést ke zjištění skutkového stavu další dokazování, aniž by zaujal stanovisko k právnímu posouzení věci, nelze hovořit o tom, že by jeho právní názor byl určující pro pozdější rozhodnutí věci soudem prvního stupně. Tak je tomu i v projednávané věci, kdy odvolací soud usnesením ze dne 25. 5. 2004 č. j. 11 Co 190/2002-72 udělil pokyn k doplnění důkazního řízení, ale v posouzení věci soud prvního stupně nijak neomezil a ten po doplnění dokazování rozsudkem ze dne 21. 2. 2002 č. j. 3 C 35/99-34 rozhodl stejně jako ve svém rozsudku ze dne 26. 10. 2004 č. j. 3 C 35/99-101. Bezvýznamnou je v projednávané věci námitka stěžovatelky odvolávající se na rozsudek Okresního soudu v Domažlicích ze dne 22. 12. 1981 č. j. 4 C 129/91-21, neboť toto rozhodnutí bylo vydáno ve zcela samostatném pravomocně skončeném řízení, které nemůže být předmětem přezkumu v právě probíhajícím rovněž samostatném řízení.

V dané věci Nejvyšší soud posuzoval přípustnost dovolání stěžovatelky proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Ústavní soud na tomto místě musí poukázat na svou dosavadní rozhodovací praxi, v níž vyjádřil, že není oprávněn přezkoumávat úvahu dovolacího soudu, zda se jedná o rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. Takové rozhodnutí by mohlo být přezkoumáno pouze z hlediska odepření spravedlnosti, jestliže se zřetelem k jeho logickým a odůvodněným myšlenkovým konstrukcím šlo o projev svévole (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 1994 sp. zn. III. ÚS 40/93, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, nález č. 6, usnesení Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2003 sp. zn. III. ÚS 280/03, táž sbírka, sv. 31, a další). Takové pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal. Ústavní soud u usnesení, odmítajících tzv. nenároková dovolání, nepožaduje extenzivní výklad práva, ale pouze uvedení stručných důvodů, o které Nejvyšší soud své odmítavé rozhodnutí opřel, např. citací judikátů, které věc řeší, a pro jejichž změnu či odchýlení se od nich neshledal soud důvod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 11. 2. 2004 sp. zn. Pl. ÚS 1/03, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod č. 153/2004, sv. 32, nález č. 15). Těmto požadavkům napadené usnesení Nejvyššího soudu vyhovělo. Jak konstatoval dovolací soud s odkazem na svoji judikaturu, právně významný je jen ten hrubý nepoměr, který vznikl v důsledku změny poměrů. V dané věci však není nic, z čeho by bylo možno dovodit, že takový nepoměr (pokud je vůbec dán) vznikl v důsledku změny poměrů. Vzhledem k tomu, že odvolací soud vyřešil danou otázku v souladu s ustálenou soudní judikaturou, Nejvyšší soud neshledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu zásadně právně významným. Dovolací soud též v souladu se svojí ustálenou rozhodovací praxí vyložil, proč nelze efektivně uplatnit námitku podjatosti soudce v případě takto nepřípustného dovolání a proč k ní nemohl přihlédnout. Jeho postupu nelze z hlediska zákonnosti ani ústavnosti cokoli vytknout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005 sp. zn. IV. ÚS 128/05, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 37, nález č. 100, str. 355, nález Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007 sp. zn. I. ÚS 2030/07, dostupný z http://nalus.usoud.cz).

Pokud jde o nesouhlas stěžovatelky se samotným výkladem problematiky provedeným Nejvyšším soudem, k tomu je nutno uvést, že je to právě Nejvyšší soud, kterému ve smyslu ustanovení § 14 a násl. zákona o soudech a soudcích přísluší zajišťování zákonnosti rozhodování mimo jiné tím, že sleduje pravomocná rozhodnutí soudů a v zájmu jednotného rozhodování soudů zaujímá stanoviska, resp. tuto judikaturu sjednocuje v kontextu s posuzováním otázek zásadního právního významu. Nahrazovat tuto roli Nejvyššího soudu, tj. provádět a sjednocovat výklad tzv. obyčejných zákonů, Ústavnímu soudu nenáleží. Úkolem Ústavního soudu je "toliko" posuzovat tvrzené porušení ústavně zaručených základních práv a svobod (čl. 83 Ústavy).

V reakci na námitky stěžovatelky proto Ústavní soud nezvažoval, zda a do jaké míry je napadený výklad dané problematiky, "optimální", ale pouze, zda není interpretací natolik extrémní, a tudíž svévolnou, že by vybočovala z postulátů zakotvených v Listině. K závěru o extrémní interpretaci ovšem nedospěl. Napadená rozhodnutí obecných soudů jsou založena na racionálním a logicky zcela přesvědčivě vybudovaném argumentačním základě a Ústavní soud v tomto směru nemá důvod pochybovat o správnosti jejich závěrů, že nejsou splněny podmínky stanovené pro zrušení věcného břemene v ustanovení § 151p odst. 3 o. z., přičemž na jejich rozhodovací důvody pro stručnost odkazuje. Namítané porušení práva na ochranu majetku a vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny a čl. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě pak nemůže obstát, je-li zde stav, kdy k omezení vlastnického práva dochází za zákonem stanovených podmínek (srov. kupř. rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva ze dne 2. 8. 2001 ve věci Elia S. r. l. v. Itálie, stížnost č. 37710/97).

Ani v námitce týkající se podjatosti soudce JUDr. Vladimíra Matějíčka se nelze s argumentací stěžovatelky ztotožnit. Ústavní soud ve své judikatuře konstatoval, že k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo jejich zástupcům dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 105/01, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 23, str. 11). Stěžovatelka dovozuje podjatost JUDr. Vladimíra Matějíčka zejména z toho, že v otázce zrušení téhož věcného břemene zaujal v rozsudku ze dne 22. 12. 1981 č. j. 4 C 129/91-21 původně odlišné stanovisko a následný obrat v rozhodování nijak nezdůvodnil. Tuto námitku však vyloučil již zákonodárce, neboť v ustanovení § 14 odst. 4 o. s. ř. stanovil, že důvodem k vyloučení soudce (přísedícího) nejsou okolnosti, které spočívají v postupu soudce (přísedícího) v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech. Ústavní soud v tomto zákonném ustanovení neshledává protiústavnost. Stěžovatelka by musela tvrdit konkrétní okolnosti vzájemného vztahu soudce a stěžovatelky, z nichž by bylo možno objektivně dovodit pochybnosti o nepodjatosti. To však stěžovatelka neučinila.

Ústavní soud proto konstatuje, že postupem obecných soudů nedošlo k porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy, která garantují právo na soudní ochranu, nelze přirozeně vykládat tak, že by zahrnovala i právo na úspěch ve sporu. Okolnost, že se stěžovatelka se závěry obecných soudů neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.

Stěžovatelka uplatnila v ústavní stížnosti též požadavek na náhradu nákladů právního zastoupení advokátem. Podle ustanovení § 62 odst. 3 zákona o Ústavním soudu náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, pokud tento zákon nestanoví jinak. Podle odst. 4 uvedeného ustanovení může Ústavní soud v odůvodněných případech podle výsledků řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení. Pravidlem pro řízení před Ústavním soudem je tedy úhrada vlastních nákladů řízení samotnými účastníky a vedlejšími účastníky. Z konstrukce "obecné pravidlo - výjimka" vyplývá, že ustanovení o shora zmíněné výjimce nelze vykládat rozšiřujícím způsobem a lze je aplikovat jen v mimořádných případech, resp., jak uvádí konkrétně ustanovení § 62 odst. 4, v "odůvodněných" případech podle výsledků řízení. V projednávaném případě k takovému postupu, vzhledem k jeho výsledku, Ústavní soud neshledal důvod.

Z výše uvedených důvodů Ústavní soud postupoval podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. dubna 2008

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru