Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1331/14 #1Usnesení ÚS ze dne 21.05.2014

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /právo být slyšen, ... více
Věcný rejstříkvazba/důvody
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2014:2.US.1331.14.1
Datum podání09.04.2014
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8 odst.2, čl. 8 odst.5, čl. 38 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 67 písm.a, § 67 písm.c, § 73d odst.3


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1331/14 ze dne 21. 5. 2014

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Stanislava Balíka a soudců Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka, ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Romana Vybírala, zastoupeného JUDr. Tomášem Vymazalem, advokátem, se sídlem Wellnerova 1322/3C, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. 11 Tvo 2/2014-58, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Ústavní stížností, doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 4. 2014, stěžovatel napadl usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 1. 2014, č. j. 11 Tvo 2/2014-58 (dále jen "usnesení Nejvyššího soudu"), kterým byla odmítnuta jeho stížnost proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 9. 12. 2013, sp. zn. 4 To 69/2013, kterým bylo podle § 72 odst. 1, 3, 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (dále jen "trestní řád"), rozhodnuto o jeho ponechání (a ponechání dalšího spoluobviněného) ve vazbě z důvodů podle § 67 písm. a), c) trestního řádu.

Stěžovatel v prvé řadě rozporuje dostatečnost vazebních důvodů. Pokud jde o vazbu útěkovou, domnívá se, že pouhá hrozba vysokého trestu nemůže jako důvod dalšího prodloužení vazby, zejména pak pokud vazba trvala již po dlouhou dobu (v jeho případě tři a půl roku), obstát. Upozorňuje také, že v České republice má rodinné zázemí, a že někteří jiní obvinění v dané trestní věci stíhání vazebně nejsou. Co se týče vazby předstižné, stěžovatel je přesvědčen, že obava z opakování shodné či podobné trestné činnosti je příliš hypotetická.

Pochybení stěžovatel shledává také v tom, že o prodloužení vazby bylo rozhodováno v neveřejném zasedání bez jeho osobního slyšení. Nepopírá sice, že byl ve věznici dotázán, zda nechce být slyšen, a že na tuto nabídku nereagoval kladně. To však učinil, aniž by si věc pořádně promyslel a poradil se o ní se svým obhájcem, kdy mu k tomu nebyl poskytnut čas, neboť po něm chtěli, aby se vyjádřil okamžitě. Stěžovatel upozorňuje, že být slyšen je jeho právem, jak vyplývá i z nálezů Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3630/10 a Pl. ÚS 45/04.

Z uvedených důvodů je stěžovatel přesvědčen, že bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na osobní svobodu dle čl. 8 odst. 1 a 5 a právo na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), právo na rovnost účastníků dle čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 96 odst. 1 Ústavy, právo na obhajobu dle čl. 40 odst. 3 a čl. 6 odst. 3 Listiny, právo na dodržení zásady presumpce neviny dle čl. 40 odst. 2 Listiny a právo zakotvené v čl. 1 Listiny stanovující, že lidé jsou si rovni v důstojnosti a v právech. Navrhuje, aby Ústavní soud ústavní stížností napadené rozhodnutí zrušil.

II.

Zákon č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), rozeznává podle svého § 43 odst. 2 písm. a) jako zvláštní kategorii návrhů návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pokud takto Ústavní soud dojde k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bude bez dalšího odmítnuta. V této fázi jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter řízení kontradiktorního.

III.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud považuje za nutné připomenout ze své ustálené judikatury, že jeho úkolem je jen ochrana ústavnosti a nikoliv běžné zákonnosti (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva a zasáhnout do rozhodovací činnosti obecných soudů může jen tehdy, shledá-li současně porušení základního práva či svobody (§ 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Ve své ustálené rozhodovací praxi Ústavní soud opakovaně vyjadřuje princip sebeomezení, který v případě posuzování ústavnosti omezení osobní svobody vazebně stíhaných umožňuje zásah Ústavního soudu pouze tehdy, když jsou závěry obecných soudů v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 161/04 in http://www.usoud.cz).

Ústavnímu soudu nepřísluší pozice další instance v systému obecného soudnictví. Sama skutečnost, že obecný soud vyslovil právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti. Výklad konkrétních skutečností odůvodňujících vazbu ve smyslu § 67 trestního řádu je především věcí obecných soudů. Ty musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda zjištěné okolnosti nasvědčují tomu, že byl spáchán skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání, zda má znaky trestného činu, zda jsou zřejmé důvody k podezření, že daný trestný čin spáchal obviněný, zda existuje důvodná obava, že se obviněný zachová způsobem uvedeným v § 67 trestního řádu a zda účelu vazby není možno dosáhnout jinak. Rozhodování o vazbě přitom přirozeně nelze pojímat jako rozhodování o vině a trestu obviněného.

Stěžovatel považuje odůvodnění napadeného usnesení za nedostatečné, avšak Ústavní soud se k tomuto jeho hodnocení nepřipojuje, neboť v předmětném rozhodnutí je odkazováno na zcela konkrétní skutečnosti, na kterých je výrok v něm obsažený založen. K poukazu stěžovatele na dosavadní délku vazby lze pak zdůraznit, že obecně sice platí, že se důvody vazby plynutím času oslabují, nicméně ve stěžovatelově případě hrozba vysokého trestu zjevně výrazně zesílila tím, že v předmětném trestním řízení již byl nepravomocně shledán vinným a odsouzen k 10 letům a 6 měsícům odnětí svobody.

K problematice osobního slyšení Ústavní soud úvodem poznamenává, že s účinností od 1. 1. 2012 došlo ke komplexní změně právní úpravy rozhodování o vazbě a proto dřívější judikatura, představovaná i nálezy sp. zn. II. ÚS 3630/10 a Pl. ÚS 45/04, na které stěžovatel odkazuje, je již jen omezeně použitelná, byť z pohledu požadavků ústavnosti pochopitelně nadále platí obecný princip, že vazebně stíhanému je nutno poskytnout možnost předložit svoji argumentaci k důvodům vazby, a to v určitých případech i formou osobního slyšení, zejména pak tehdy, pokud o to požádá a pokud označí nějaká fakta, která by nebylo možno jinak, než provedením osobního slyšení, objasnit (srovnej i např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1184/08).

Dle současné právní úpravy v § 73d odst. 3 trestního řádu soud musí o ponechání ve vazbě rozhodnout "ve vazebním zasedání, jestliže o to obviněný výslovně požádá, nebo soud a v přípravném řízení soudce považuje osobní slyšení obviněného za potřebné pro účely rozhodnutí o vazbě. Vazební zasedání však není třeba konat, i když o jeho konání obviněný výslovně požádal, jestliže

a) obviněný se jej následně odmítl zúčastnit,

b) obviněný byl slyšen k vazbě v posledních šesti týdnech, neuvedl žádné nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě nebo jím uváděné okolnosti zjevně nemohou vést ke změně rozhodnutí o vazbě,

c) zdravotní stav obviněného neumožňuje jeho výslech, nebo

d) obviněný se propouští z vazby."

Klíčovou otázkou tedy je, zda stěžovatel o konání vazebního zasedání výslovně, v určitém časovém předstihu před vydáním příslušného rozhodnutí, požádal. To však, jak sám v ústavní stížnosti přiznává, neučinil, byť na tuto možnost byl i výslovně upozorněn.

Pokud stěžovatel namítá, že neměl dostatečný prostor vše uvážit, jedná se o argumentaci zcela nepřiléhavou. Ústavní soud totiž ustáleně judikuje, že je věcí obviněného požádat o konání vazebního zasedání, aniž by soud byl povinen jej o tomto právu poučit či jinak informovat o tom, že bude rozhodováno o dalším trvání vazby (srovnej usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2215/12, IV. ÚS 3228/12). Ústavní soud vychází z toho, že vazebně stíhaným nic nebrání, aby prostřednictvím svého advokáta o konání vazebního zasedání požádali podle ustanovení § 73d odst. 3 trestního řádu, zejména mají-li zato, že lze uvést nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě; stěží lze akceptovat argumentaci, že by advokát, jako osoba práva znalá, měl být ve všech případech o procesním právu svého klienta soudem poučován, a to zejména za situace, kdy je mu bez jakýchkoliv pochybností známo, že o dalším trvání vazby bude (a musí) vazební soud v zákonné lhůtě rozhodovat. Jinak řečeno, je přímo povinností advokáta v rámci obhajoby jím poskytované, včas požádat o konání vazebního zasedání, domníval-li se on nebo jeho klient, že lze uvést nové okolnosti podstatné pro rozhodnutí o vazbě; pokud tak neučiní, nelze nevyužití daného procesního prostředku přičítat obecným soudům (shodně usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2778/13).

Neprovedení osobního slyšení stěžovatele v projednávané věci tak nepředstavuje porušení jeho práv.

Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud musel považovat ústavní stížnost z ústavněprávního hlediska za zjevně neopodstatněnou a podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ji mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení usnesením odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 21. května 2014

Stanislav Balík

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru