Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1331/11 #1Usnesení ÚS ze dne 05.10.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
SOUD - OS Praha 2
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo ... více
Věcný rejstříkškoda/náhrada
Náklady řízení
odškodnění
trestní stíhání
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1331.11.1
Datum podání09.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.3, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 160 odst.1

82/1998 Sb., § 31 odst.3

99/1963 Sb., § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1331/11 ze dne 5. 10. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti stěžovatele N. K. T., právně zastoupeného Mgr. Radimem Strnadem, advokátem se sídlem Příkop 8, Brno, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 1. 2011 sp. zn. 18 Co 492/2010 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 20. 4. 2010 sp. zn. 42 C 254/2009, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 9. 5. 2011 se stěžovatel domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí obecných soudů, a to pro porušení čl. 36 odst. 1, 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V ústavní stížnosti stěžovatel uvedl, že dne 12. 11. 2004 bylo zahájeno jeho trestní stíhání dle § 160 odst. 1 tr. řádu. Městský soud v Brně vydal dne 18. 4. 2005 pod č. j .5 T 103/2005 trestní příkaz, proti němuž byl stěžovatelem prostřednictvím jeho obhájce podán odpor. Dne 25. 4. 2006 se konalo u Městského soudu v Brně hlavní líčení a byl vyhlášen rozsudek, na jehož základě byl stěžovatel ve smyslu § 226 písm. a) tr. řádu zproštěn obžaloby. Na základě odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele se dne 15. 11. 2006 konalo u Krajského soudu v Brně veřejné zasedání a krajský soud rozsudkem ze dne 15. 11. 2006 pod č. j . 3 To 497/2006 zrušil rozsudek městského soudu ve zprošťující části a nově rozhodl tak, že stěžovatele zprostil obžaloby dle § 226 písm. b) tr. řádu. Stěžovateli tak vznikla škoda, jež spočívá v nákladech vynaložených na právní zastoupení. Pro výpočet výše škody vycházel stěžovatel z vyhlášky z 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) a po Ministerstvu spravedlnosti se pak domáhal postupem dle zák. č. 82/1998 Sb. náhrady škody.

Ministerstvo spravedlnosti nárok stěžovatele neuznalo, neboť nepředložil doklad, jehož prostřednictvím by byl prokázán vznik škody. Stěžovatel podal následně k Obvodnímu soudu pro Prahu 2 žalobu, v níž se domáhal, aby soud uznal Ministerstvo spravedlnosti povinným zaplatit mu částku odpovídající vzniklé škodě. Dne 7. 10. 2009 stěžovatel svoji žalobu doplnil (vyjádřením k vyjádření žalované). V žalobě zejména namítal, že pojem škody, zejména otázka okamžiku vzniku skutečné škody není zákonem výslovně řešena. Škoda je v právní teorii definována jako zmenšení atp. majetkové sféry poškozeného. Ačkoliv jde především o zmenšení aktiv lze za škodu legitimně považovat i nárůst pasiv. Ke vzniku škody tedy dochází již v okamžiku nárůstu pasiv, který je určen okamžikem vzniku závazku. V tomto konkrétním případě jde o vznik závazku k úhradě služeb za právní zastoupení. Rozhodným tak není okamžik, kdy stěžovatel skutečně zaplatí právnímu zástupci, ale již okamžik, kdy stěžovateli vznikne závazek službu právního zastoupení obhájci platit.

Stěžovatel má za to, že soudu I. stupně předestřel významné námitky, s nimiž byl povinen se vypořádat a postupem dle § 157 odst. 2 o. s. ř. uvést své úvahy, na základě kterých k námitkám nepřihlédnul. Soud I. stupně ve výše uvedeném rozsudku pouze uvedl, že se ztotožnil s výkladem žalované, k námitkám stěžovatele se nijak nevyjádřil.

Stěžovatel rozsudek soudu I. stupně napadl odvoláním, neboť jej považuje za nepřezkoumatelný, když se na žádném místě nevypořádal s námitkami stěžovatele.

Soud II. stupně uznal rozsudek soudu I. stupně správným s tím, že k námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku soudu I. stupně uvedl, že: "Skutečnost, že výslovně nepolemizoval (soud l stupně) s obsahem vyjádření žalobce ze dne 7. 10. 2009, nezakládá nesprávnost jeho rozhodnutí, a to ani ve formě nepřezkoumatelnosti ve smyslu ust. § 157 odst. 2 o. s. ř. "

Po přezkoumání obou ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Jestliže ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.

V dané věci soud I. stupně uzavřel, že došlo k vydání nezákonného rozhodnutí, kterým bylo usnesení o zahájení trestního stíhání ze dne 12. 11. 2004 a které bylo následně pro nezákonnost zrušeno zprošťujícím rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2006. Existence nezákonného rozhodnutí by založila právo žalobce na náhradu škody, která mu vznikla vynaložením nákladů na obhajobu v tomto trestním řízení. Předpokladem odpovědnosti státu za škodu je kromě nezákonného rozhodnutí též vznik škody a příčinná souvislost mezi nezákonným rozhodnutím a vznikem škody. Všechny tyto předpoklady musí být splněny současně, avšak v tomto případě nebyl splněn jeden z předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody žalobci. Žalobce tvrdil, že mu vznikla škoda v souvislosti se shora popsaným trestním stíháním, spočívající v nákladech na obhajobu, náklady na obhajobu však dosud právnímu zástupci nezaplatil.

Soud se ztotožnil s argumentací žalované, tedy že žaloba je předčasná, neboť žalobci zatím nevznikla škoda, když náklady za obhajobu v částce 19.800,- Kč dosud právnímu zástupci nezaplatil. Jazykovým výkladem shora citovaného ustanovení § 31 odst. 3 zákona 82/1998 Sb. lze dovodit, že nárok na náhradu škody, spočívající v nákladech řízení, může být odškodněn pouze v případě, že náhrada nákladů nebyla v původním řízení poškozenému přiznána podle procesních předpisů a dále, že náklady řízení, jejichž náhrady se poškozený podle zákona č. 82/1998 Sb. domáhá, již skutečně vynaložil, tedy že v jeho majetkové sféře došlo zaplacením těchto nákladů k majetkové újmě (viz rozsudek Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 1487/2001 ze dne 31. 3. 2003). Z důvodu, že není naplněn jeden ze shora uvedených předpokladů odpovědnosti státu za škodu, a to vznik škody žalobci, soud žalobu zamítl, aniž se zabýval výší a důvodnosti nákladů účtovaných právním zástupcem žalobce za obhajobu v předmětném trestním řízení.

Odvolací soud v napadeném rozsudku odmítl argumentaci stěžovatele a uvedl, že za skutečnou škodu se považuje majetková újma vyjádřitelná penězi, která spočívá ve zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, zmenšení, ve snížení či v jiném znehodnocení již existujícího majetku poškozeného, jakož i ve vynaložení nákladů na odstranění tohoto znehodnocení. Žalobci dosud žádná taková majetková újma nevznikla. Naopak v okamžiku plnění státu by na jeho straně došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení, neboť je pojmové vyloučené, aby obdrženou částku ve stejném okamžiku použil na úhradu tvrzeného závazku. Navíc není vyloučeno, že by k úhradě závazku nemuselo, ať již z jakéhokoliv důvodu, vůbec dojít.

Ústavní soud v obou napadených rozhodnutích nespatřuje žádný zásah do ústavně zaručených práv stěžovatele, naopak jejich odůvodnění považuje za logická, významu věci dostačující rozsahem a odpovídající chápání škody v hmotně právních předpisech.

Vzhledem k tomu, že Ústavní soud důsledně respektuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů, v souzené věci - z ústavně právního hlediska - neshledal důvod právní závěry obecných soudů jakkoli zpochybňovat.

Ústavní soud tedy neshledal v napadených rozhodnutích tvrzené porušení základních práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 5. října 2011

Jiří Nykodým

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru