Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 133/03Usnesení ÚS ze dne 07.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMalenovský Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro nepříslušnost - § 43/1/d)
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /specifika trestního řízení
Věcný rejstříkzadržení obviněného/podezřelé osoby
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.133.03
Datum podání05.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí jiné

rozhodnutí jiné

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 158, § 2 odst.5

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2

283/1991 Sb., čl.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 133/03 ze dne 7. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v právní věci navrhovatelů 1) JUDr. F. H., CSc., 2) E. H., 3) K. H., 4) J. H., zastoupených advokátem JUDr. V. T., o ústavní stížnosti proti usnesení Inspekce ministra vnitra ČR, 15. odd. Zlín, ze dne 22. 4. 2002, čj. IN-20/15-TR-2002, usnesení Okresního státního zastupitelství Brno-venkov ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. 2 Zn 52/2002, sdělení Krajského státního zastupitelství Brno ze dne 13. 9. 2002, sp. zn. 4 KZn 1195/2002, a sdělení Krajského státního zastupitelství Brno ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 1 Spr 4/2003, takto:

Návrh se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatelé se návrhem na zahájení řízení o ústavní stížnosti ze dne 25. 2. 2003 a doplněným dne 1. 10. 2003, domáhali vydání nálezu, jímž Ústavní soud vysloví, "že k trestnímu oznámení podanému stěžovateli na postup policejních orgánů ČR k zadržení prvého stěžovatele a s ním i ostatních stěžovatelů na hraničním přechodu Starý Hrozenkov dne 10. 3. 2000 v 15.15 hod nebyla orgánem Okresního státního zastupitelství Brno-venkov a z důvodů podaných opravných prostředků ani orgánem Krajského státního zastupitelství Brno provedena nezbytná šetření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin, když uvedeným zadržením stěžovatelů bez zákonných důvodů došlo k zásahu do jejich ústavně zaručených práv a svobod ve smyslu článku 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a Mezinárodního paktu o občanských právech, část II. článek 2 odst. 3 tohoto paktu" (výrok I. navrhovaného petitu), dále vysloví, že "usneseními Inspekce ministra vnitra ČR a Okresního státního zastupitelství Brno-venkov, a dále sděleními Krajského státního zastupitelství Brno, označenými v záhlaví, byla porušena ochrana lidských práv podle části II. článku 2 odst. 3 Mezinárodního paktu o občanských právech" (výrok II. navrhovaného petitu), a přikáže, že "věcně příslušný Okresní státní zástupce Brno-venkov je povinen na základě trestního oznámení podaného stěžovateli na neznámého pachatele pro podezření ze spáchaného trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. c) trestního zákona pokračovat v řízení, vzít přitom v úvahu nové skutečnosti zjištěné z podkladů policejních orgánů Policie ČR Ústí nad Labem a teprve po celkovém prošetření skutečností a souvislostí učinit odpovídající opatření" (výrok III. navrhovaného nálezu).

Stěžovatelé v ústavní stížnosti obsáhle popisují okolnosti, za nichž byli zadrženi na hraničním přechodu Starý Hrozenkov a za nichž bylo následně prvnímu stěžovateli sděleno obvinění ze spáchání trestného činu. Stěžovatelé spatřovali v postupu příslušných policejních orgánů trestný čin. Podali proto dne 25. 1. 2002 trestní oznámení na neznámého pachatele pro trestný čin zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a) trestního zákona. Přes argumenty uvedené v trestním oznámení byla věc odložena a následná stížnost zamítnuta jako nedůvodná. Stěžovatelé nebyli úspěšní ani se svým podnětem k výkonu dohledu, který příslušné orgány odložily. Stěžovatelé se domnívají, že orgány činné v trestním řízení neučinily všechna potřebná šetření a opatření k odhalení skutečností nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin. Tím porušily jejich ústavně zaručené práva a svobody.

Z obsahu spisového materiálu Inspekce ministra vnitra, pracoviště Zlín, sp. zn. IN-20/15-TR-2002, Ústavní soud zjistil, že stěžovatelé podali dne 30. 1. 2002 u Okresního státního zastupitelství v Uherském Hradišti trestní oznámení na neznámého pachatele pro skutek, zakládající důvodné podezření z trestného činu zneužívání pravomoci veřejného činitele podle § 158 odst. 1 písm. a), odst. 2 písm. c) trestního zákona. Inspekce ministra vnitra, 15. oddělení ve Zlíně provedla šetření ve smyslu § 158 odst. 3 trestního řádu a poté usnesením ze dne 22. 4. 2002, čj. IN-20/15-TR-2002, věc odložila s tím, že nejde o podezření z trestného činu a není na místě věc vyřídit jinak. O stížnosti stěžovatelů rozhodovalo Okresní státní zastupitelství Brno-venkov, které ji svým usnesením ze dne 17. 5. 2002, čj. 2 Zn 52/2002-187, zamítlo jako nedůvodnou. Dne 4. 6. 2002 učinili stěžovatelé podnět k výkonu dohledu, v němž požádali o přezkoumání zákonnosti postupu Okresního státního zastupitelství Brno-venkov. Státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Brně stěžovatelům dne 13. 9. 2002, pod sp. zn. 4 KZn 1195/2002, oznámil, že v postupu okresního státního zastupitelství neshledal pochybení. Ke stížnosti stěžovatelů prověřil postup tohoto státního zastupitelství Krajský státní zástupce v Brně, který shledal toliko formální pochybení v tom, že stěžovatelé nebyli vyrozuměni o tom, že jde o konečné stanovisko a že následný opakovaný podnět bude bez dalšího odložen (srov. odpověď Krajského státního zástupce v Brně ze dne 27. 1. 2003, sp. zn. 1 Spr 4/2003).

Ústavní soud primárně posoudil, zda návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti splňuje všechny formální podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Položil si otázku, zda je k projednání ústavní stížnosti ve znění navrhovaného petitu, jímž je při svém rozhodování vázán, příslušný.

Stěžovatelé v ústavní stížnosti napadají postup příslušných orgánů policie a státního zastupitelství v souvislosti se svým zadržením a následně podaným trestním oznámením. V tomto postupu spatřují porušení svých ústavních práv. Navrhují, aby Ústavní soud uložil Okresnímu státnímu zastupitelství Brno-venkov povinnost pokračovat na základě trestního oznámení podaného stěžovateli v řízení, vzít v úvahu nové skutečnosti zjištěné z podkladů policejních orgánů a teprve po celkovém prošetření skutečností učinit odpovídající opatření.

Z uvedeného návrhového žádání (bod III. návrhu) Ústavní soud dovodil, že stěžovatelé spatřují ve vydání napadeného rozhodnutí státního zastupitelství jiný zásah orgánu veřejné moci ve smyslu ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno podle ustálené judikatury Ústavního soudu chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči ústavně zaručeným právům či svobodám, který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu a který nelze napravit jinak. V případě napadeného rozhodnutí policejního orgánu o odložení věci a navazujícího rozhodnutí státního zastupitelství o zamítnutí stížnosti stěžovatelů ovšem evidentně nejde o "jiný zásah" ve smyslu výše uvedeného, ale o zásah orgánu veřejné moci spočívající ve vydání rozhodnutí (srov. IV. ÚS 436/98, II. ÚS 41/01).

Ústavní soud je dle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Při výkonu svých kompetencí musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, zakotvený v článku 2 odst. 3 Ústavy a v článku 2 odst. 2 Listiny, podle něhož státní moc lze uplatňovat jen v případech a v mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který stanoví zákon. Kompetence Ústavního soudu jsou v případě ústavní stížnosti směřující proti rozhodnutí orgánu veřejné moci vymezeny v ustanovení § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení je Ústavní soud oprávněn v případě, že vyhoví ústavní stížnosti dle článku 87 odst. 1 písm. c) Ústavy, zrušit napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci. Z uvedených kompetencí Ústavního soudu nelze dovodit, aby rozhodl ve smyslu navrhovaného žádání (bod III. návrhu). Takto formulovaný petit citované dikci zákona neodpovídá a zjevně tak vybočuje z mezí daných ustanovením § 82 odst. 3 písm. b) zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud konstatuje, že není podle Ústavy a zákona o Ústavním soudu k takovému rozhodnutí oprávněn.

Stěžovatelé v navrhovaném petitu, a to v bodech I. a II., písm. c) a d) také navrhují, aby Ústavní soud konstatoval, že i příslušnými rozhodnutími o podnětu k výkonu dohledu (rozhodnutím Krajského státního zastupitelství v Brně ze dne 13. 9. 2002, sdělením Krajského státního zástupce v Brně ze dne 27. 1. 2003) byla porušena jejich ústavně zaručená práva. Nečiní ovšem současně i návrh ve smyslu ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Výrok, který stěžovatelé navrhují ve vztahu k uvedeným subjektům, může být vysloven jen v rozsudku Evropského soudu pro lidská práva, který jako mezinárodní orgán rozhoduje pouze na základě mezinárodního práva, jehož porušení může také konstatovat (nemůže však rušit rozhodnutí vnitrostátních orgánů, která součástí mezinárodního práva přirozeně nejsou). V důsledku toho mají jeho reparační pravomoci nutně toliko satisfakční povahu (spravedlivé zadostiučinění). Naproti tomu Ústavní soud se jako vnitrostátní orgán při svém rozhodování řídí právem vnitrostátním, resp. mezinárodním jen v části, jež byla do českého právního řádu inkorporována. Má účinné právní nástroje k tomu, aby mohl dosáhnout restituce vnitrostátních právních poměrů, které existovaly před porušením ústavně garantovaných práv a svobod stěžovatelů (srov. § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu). Ústavní soud však nemá oprávnění pouze konstatovat porušení ústavně garantovaného práva nebo svobody. Takové rozhodnutí samo o sobě by bez dalšího nebylo efektivní (srov. II. ÚS 301/03). S ohledem na výše uvedené nelze dovodit oprávnění Ústavního soudu, aby výrokem svého rozhodnutí toliko deklaroval porušení ústavně garantovaného práva či svobody, aniž by současně nepostupoval podle ustanovení § 82 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.

Z výše uvedených důvodů Ústavnímu soudu nezbylo, než návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti podle ustanovení § 43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu odmítnout jako návrh, k jehož projednání není příslušný.

Ústavnísoud nad rámec výše uvedeného považuje za vhodné uvést, že v ústavně konformním postupu policejního orgánu i orgánu rozhodujícího o stížnosti proti usnesení o odložení věci nelze spatřovat porušení ústavního práva stěžovatelů na osobní svobodu či porušení jiných ústavně zaručených práv. Otázka předpokladů stíhatelnosti trestných činů nepatří do oblasti základních práv a svobod, jež jsou podle článku 3 Ústavy součástí ústavního pořádku a jejichž ochrana spadá do kompetence Ústavního soudu. Ústava ani Listina neřeší detailní otázky trestního práva, nýbrž stanoví nesporné a základní principy státu a práva (srov. Pl. ÚS 19/93, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 1, str. 11 a násl.). Rovněž výkladem čl. 39 a čl. 40 odst. 1 Listiny lze dovodit charakteristický znak právního státu, podle něhož vymezení trestného činu, stíhání pachatele a jeho potrestání jsou věcí vztahu mezi státem a pachatelem trestného činu. Pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, a jaký trest, popř. jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele, lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu v dané věci uvedené zásady neporušuje a nezakládá v ústavní rovině ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy žádné základní právo stěžovatelů jako oznamovatelů trestné činnosti na takový druh "satisfakce" (srov. I. ÚS 84/99, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 14, str. 291). Orgány činné v trestním řízení proto odložením věci o podezření ze spáchání trestného činu neporušily žádné ústavně zaručené právo stěžovatelů, neboť Ústavou zaručené subjektivní právo fyzické nebo právnické osoby na to, aby jiná osoba byla trestně stíhána, neexistuje (srov. II. ÚS 103/01). Stěžovatelé zejména nemohou spojovat porušení svého práva na osobní svobodu s tím, že jiná osoba nebyla na podkladě jimi podaného trestního oznámení trestně stíhána.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není přípustné odvolání.

V Brně dne 7. dubna 2004JUDr. Jiří Malenovský

soudce zpravodaj

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru