Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1325/20 #1Usnesení ÚS ze dne 23.06.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
SOUD - OS Zlín
Soudce zpravodajUhlíř David
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní/vazba /zajišťovací útěková vazba
Věcný rejstříkodůvodnění
vazba/prodloužení
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1325.20.1
Datum podání07.05.2020
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 8, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 134 odst.2, § 67 písm.a


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1325/20 ze dne 23. 6. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce Ludvíka Davida a soudce zpravodaje Davida Uhlíře o ústavní stížnosti J. D., zastoupeného Mgr. Jiřím Ostravským, advokátem se sídlem Lešetín VI/671, Zlín, proti usnesení Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 2. dubna 2020, č. j. 6 To 142/2020-58, a usnesení Okresního soudu v Zlíně ze dne 27. února 2020, č. j. 0 Nt 2505/2020-32, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označená usnesení obecných soudů. Podle názoru stěžovatele jejich vydáním soudy porušily jeho ústavně zaručená práva uvedená v čl. 8 odst. 1, odst. 2 a odst. 5 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti a předložených podkladů vyplývá, že stěžovatel je stíhán pro zvlášť závažný zločin loupeže podle § 173 odst. 1 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu, jehož se měl dopustit dne 9. 12. 2019.

3. Soud prvního stupně napadeným usnesením zamítl stěžovatelovu žádost o propuštění na svobodu, rozhodl, že jej ponechává ve vazbě, neboť vazební důvod podle § 67 písm. a) trestního řádu nadále trvá. Soud nepřijal záruky důvěryhodných osob ani slib stěžovatele. Zamítl i návrh na nahrazení účelu vazby dohledem probačního úředníka.

4. Stížnost stěžovatele proti uvedenému usnesení stížnostní soud napadeným usnesením zamítl jako nedůvodnou.

5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že vazební důvod útěkové vazby soudy odůvodnily pouze hrozbou vysokého trestu. Takové odůvodnění však s odkazem na judikaturu Ústavního soudu není dostačující. Podle názoru stěžovatele navíc uložení trestu odnětí svobody v délce kolem osmi let nepřipadá v úvahu. Za stávající právní kvalifikace stěžovateli hrozí trest v rozmezí 5 až 12 let. Domnívá se však, že skutek bude překvalifikován. Poukazuje rovněž na fakt, že nedošlo k dokonání trestného činu, že dosud nebyl soudně trestán, k trestné činnosti se doznal a s orgány činnými v trestním řízení spolupracuje a další podle jeho názoru polehčující okolnosti. Připomíná, že má velmi silné vazby na svou rodinu i místo bydliště, kde si zajistil práci. Podle názoru stěžovatele se obecné soudy řádně nevypořádaly s trváním procesní nezbytnosti pro jeho další držení ve vazbě a nedostatečně odůvodnily, proč nepovažovaly použití prostředků nahrazujících vazbu za dostatečné.

6. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.

7. Ústavní soud v minulosti opakovaně konstatoval, že vazba představuje zajišťovací institut sloužící k dosažení účelu trestního řízení, přičemž rozhodování o vazbě nelze chápat jako rozhodování o vině či nevině obviněného. Je tedy přirozené, že je vedeno vždy v rovině pouhé pravděpodobnosti (a nikoliv jistoty) ohledně důsledků, jež mohou nastat, nebude-li obviněný držen ve vazbě. Vazbu je však ve smyslu § 68 odst. 1 trestního řádu nutno náležitě odůvodnit konkrétními skutečnostmi, jež naplňují její zákonné důvody (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 2. 2020 sp. zn. II. ÚS 3662/19).

8. Posuzování, zda je vazba nezbytným opatřením k dosažení účelu trestního řízení a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jiným způsobem ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků orgány činnými v trestním řízení, je věcí především obecných soudů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 10. 2019, sp. zn. II. ÚS 2583/19). Zásah Ústavního soudu do činnosti obecných soudů v tzv. vazebních věcech je možný jen tehdy, není-li rozhodnutí obecného soudu o vazbě podloženo zákonným důvodem, nebo jsou-li tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu s kautelami plynoucími z ústavního pořádku [viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 12. 2005, sp. zn. IV. ÚS 689/05 (N 225/39 SbNU 379)].

9. Základní podmínkou zbavení osobní svobody je důvodné podezření ze spáchání trestného činu založené na existenci skutečností nebo důkazů způsobilých přesvědčit objektivního pozorovatele, že osoba mohla spáchat trestný čin. Z povahy věci však vyplývá, že stupeň podezření nemusí být tak vysoký, jaký se vyžaduje pro odsouzení. Každé rozhodování o vazbě je vedeno vždy v rovině pravděpodobnosti - nikoli jistoty - jde-li o důsledky, které mohou nastat, nebude-li obviněný stíhán vazebně, i další vývoj řízení (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 11. 2019, sp. zn. II. ÚS 3301/19).

10. V nyní posuzované věci stěžovatel svými uplatněnými námitkami zpochybňuje důvodnost rozhodnutí o zamítnutí jeho žádosti o propuštění z vazby a jejich prostřednictvím Ústavní soud žádá, aby napadená rozhodnutí podrobil detailnímu věcnému přezkumu. K takovému zásahu Ústavního soudu však není důvod, neboť obecné soudy (byť poněkud stručněji) vysvětlily, proč shledaly ponechání stěžovatele ve vazbě z důvodů uvedených v § 67 písm. a) trestního řádu v úvodní fázi jeho trestního stíhání nezbytným, přičemž své závěry založily na konkrétních skutečnostech.

11. Jde-li o důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu, obecné soudy dospěly k závěru, že u stěžovatele je dána důvodná obava, že by uprchl nebo se skrýval na neznámém místě, neboť je důvodně podezřelý ze spáchání vysoce škodlivé násilné trestné činnosti, za kterou mu v případě jejího prokázání hrozí vysoký trest odnětí svobody v rozmezí 5 až 12 let. Důvodné podezření ze spáchání trestné činnosti orgány činné v trestním řízení zakládají na výpovědi poškozeného, protokolu o ohledání místa činu, protokolu o prověrce na místě, výpovědích dalších dvou svědků a částečném doznání stěžovatele.

12. Z odůvodnění napadených usnesení tak vyplývá, že soudy obou stupňů řešily, zda dosud zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání a z něhož byl obviněn, byl spáchán stěžovatelem, a zda má všechny znaky skutkové podstaty zvlášť závažného zločinu loupeže podle § 173 odst. 1, odst. 2 písm. b) trestního zákoníku ve stadiu pokusu. Poukázaly přitom na konkrétní důkazní prostředky uvedené v usnesení o zahájení trestního stíhání, které toto důvodné podezření u stěžovatele v daném stadiu trestního řízení zakládají. Okolnost, že se stěžovatel s jejich závěry neztotožňuje, není sama o sobě důvodem k tomu, aby je Ústavní soud přehodnocoval. Pro vazbu útěkovou dle § 67 písm. a) trestního řádu platí, že ohrožení vysokou trestní sazbou musí být dáno k okamžiku rozhodnutí, nelze je předjímat do budoucna např. kvůli možnému překvalifikování skutku [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 117/2000 ze dne 13. 7. 2000 (N 111/19 SbNU 79)].

13. Ústavní soud tak nemůže přisvědčit námitce stěžovatele, že není dán důvod vazby podle § 67 písm. a) trestního řádu. Z napadených usnesení je zřejmé, o které skutečnosti se opírá závěr, že by se stěžovatel mohl chovat způsobem, který odůvodňuje vzetí do tzv. útěkové vazby. Minimálně okolnost, že stěžovatel je ohrožen uložením trestu odnětí svobody až na dvanáct let, postačuje k závěru, že výše trestu zcela jistě představuje dostatečnou motivaci pro stěžovatele, aby se pokusil uprchnout nebo se skrýval před tímto nepříznivým následkem svého jednání. Při rozhodování o dalším trvání vazby je třeba vzít v úvahu konkrétní délku vazby vzhledem ke specifikům konkrétního trestního řízení [srov. např. [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517)]. Vzhledem k fázi vyšetřování Ústavní soud dospěl k závěru, že není zatím namístě aplikovat tzv. doktrínu zesílených vazebních důvodů. S odkazem na svou předchozí judikaturu, z níž mj. vyplývá, že k naplnění zákonného důvodu dalšího trvání vazby a tím i k ústavněprávně souladnému odůvodnění může stačit v závislosti na individuálních okolnostech konkrétního případu i určitá objektivní konstelace, která zahrnuje nejen osobu obviněného, ale i další okolnosti případu, mj. charakter trestné činnosti či hrozící vysoký trest (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 2. 2012, sp. zn. II. ÚS 876/12, usnesení ze dne 14. 1. 2020, sp. zn. I. ÚS 3668/19).

14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. června 2020

Kateřina Šimáčková v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru