Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1320/15 #1Usnesení ÚS ze dne 23.02.2016

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NS
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
dovolání/přípustnost
EcliECLI:CZ:US:2016:2.US.1320.15.1
Datum podání05.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

404/2012 Sb.

99/1963 Sb., § 237, § 241a, § 157 odst.2, § 142


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1320/15 ze dne 23. 2. 2016

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti Lucie Sekyrové, zastoupené JUDr. Václavem Vyhlídkou, advokátem se sídlem v Jindřichově Hradci, Pravdova 1113/II, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. března 2015 č. j. 32 Cdo 3259/2014-748, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a společnosti ČSOB Pojišťovna, a.s., člen holdingu ČSOB se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, jako vedlejšího účastníka, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Stěžovatelka žádá o zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu, na jehož základě bylo odmítnuto její dovolání; stěžovatelka se totiž domnívá, že dovolací soud svým postupem porušil ustanovení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, a současně tím nedostál své povinnosti uvedené v ustanovení čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

2. Nejvyšší soud odmítl stěžovatelčino dovolání, neboť dospěl k závěru, že neobsahuje řádné vymezení žádného ze čtyř předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení § 237 občanského soudního řádu. Stěžovatelka považuje tento závěr Nejvyššího soudu za přepjatě formalistický, neboť dle jejího názoru z obsahu dovolání je zřejmé, že v něm stěžovatelka dostatečně vymezila právní otázku, jež měla být Nejvyšším soudem posouzena i rozhodovací praxi, od níž se odvolací soud odklonil, a to včetně identifikace spisových značek judikátů dovolacího soudu. Stěžovatelka proto považuje napadené usnesení Nejvyššího soudu za rozhodnutí překvapivé a rovněž za rozhodnutí porušující její legitimní očekávání, že se jejím mimořádným opravným prostředkem bude dovolací soud meritorně zabývat.

3. Ústavnímu soudu byla Ústavou svěřena role orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy). V rovině ústavních stížností fyzických a právnických osob směřujících svá podání proti rozhodnutím obecných soudů není proto možno chápat Ústavní soud jakožto nejvyšší instanci obecného soudnictví; Ústavní soud je nadán kasační pravomocí toliko v případě, že v soudním řízení předcházejícím podání ústavní stížnosti došlo k porušení některého základního práva či svobody stěžovatele [čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy]. Úkolem Ústavního soudu není zjišťovat věcnou správnost rozhodovací činnosti obecných soudů, nýbrž pouze kontrolovat (a kasačním rozhodnutím případně vynucovat) ústavně konformní průběh a výsledek předcházejícího soudního řízení. Nepřipadá-li tedy v dané věci do úvahy možná indikace porušení základních práv nebo svobod, a to již prima facie, musí Ústavní soud ústavní stížnost odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.

4. Podle ustanovení § 43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění účinném od 1. 1. 2013, musí být usnesení o odmítnutí ústavní stížnosti stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá.

5. V posuzované věci Ústavní soud přikročil k aplikaci ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jež mu umožňuje v zájmu racionality a efektivity řízení o ústavní stížnosti odmítnout podání, u kterého je bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání zřejmé, že mu - z níže uvedených důvodů - nelze vyhovět.

6. Nejvyšší soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného usnesení mj. uvedl: "Dovozuje-li dovolatelka přípustnost dovolání z ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř., které platilo do 31. prosince 2012 [a dále uvádí, že dovolání podává z důvodů podle § 241 odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř.], patrně přehlédla, že vzhledem k datu vydání rozsudku odvolacího soudu se uplatní pro dovolací řízení - v souladu s bodem 7. článku II přechodných ustanovení části první zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a s bodem 2. článku II. přechodných ustanovení části první zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony - občanský soudní řád ve znění účinném od 1. ledna 2013 do 31. prosince 2013."

7. Proti citované části odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu stěžovatelka v ústavní stížnosti žádnou věcnou oponenturu nepředkládá, pouze v obecné rovině tvrdí (aniž by ovšem toto své tvrzení jakkoli prokazovala), že přípustnost dovolání vymezila řádně. V případě mimořádného opravného prostředku v podobě dovolání přitom platí, že je přípustný pouze za předpokladu, že jsou splněna zákonná kritéria jeho přípustnosti, přičemž právě tato zákonná kritéria se novelou občanského soudního řádu, provedenou zákonem č. 404/2012 Sb., podstatným způsobem změnila. Pokud tedy stěžovatelka postupovala podle v dané věci (již) neaplikované právní úpravy dovolání, zjevně své procesní povinnosti nedostála, pročež není možné v postupu dovolacího soudu spatřovat ústavněprávní deficity, jež by odůvodňovaly kasačního zásah Ústavního soudu.

8. Pro úplnost je možné dodat, že ani z ústavní stížnosti není zřejmé, které konkrétní právní závěry rozhodnutí odvolacího soudu, se kterými konkrétními právními závěry stěžovatelkou odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2012 sp. zn. 25 Cdo 1981/2011 mají být údajně v rozporu, tedy ani z ústavní stížnosti nevyplývá, v čem konkrétně měl odvolací soud vybočit ze stávající judikatury dovolacího soudu. Ústavní stížnost tak i z tohoto hlediska neobsahuje žádné relevantní důvody, jež by byly s to zpochybnit správnost (a tím méně pak ústavnost) postupu dovolacího soudu, na jehož základě bylo stěžovatelčino dovolání - z procesních důvodů - odmítnuto; obdobný závěr je pak možné učinit rovněž ve vztahu k té části ústavní stížnosti, ve které stěžovatelka dovozuje přípustnost dovolání v souvislosti s nákladovým výrokem odvolacího soudu.

9. Ústavní soud z uvedených důvodů stěžovatelčin návrh mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. února 2016

Josef Fiala v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru