Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 132/04Usnesení ÚS ze dne 15.06.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.132.04
Datum podání05.03.2004
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.5, § 2 odst.6, § 104b

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 132/04 ze dne 15. 6. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Lastovecké a soudců JUDr. Stanislava Balíka a JUDr. Jiřího Nykodýma, o ústavní stížnosti J. K., t. č. ve Věznici Plzeň-Bory, zastoupeného JUDr. J. L., advokátkou, se sídlem Borůvková 3, Plzeň, směřující proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 192/2003, a proti rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 19 T 195/2002, za účasti 1) Krajského soudu v Plzni, a 2) Okresního soudu v Sokolově, jako účastníků řízení, a 1) Č. p., s. p., 2) K. p., a. s., a 3) J. Z., jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Včas a řádně podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení rozsudku Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 3. 2003, sp. zn. 19 T 195/2002, a usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2003, sp. zn. 7 To 192/2003, a tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jeho základního práva podle článku 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

Stěžovatel tvrdí, že obecné soudy vybočily ze zásad spravedlivého procesu a nechaly se ovlivnit předsudkem o nenapravitelnosti stěžovatele. Namítá, že rekognice se svědky B. T. a J. R. byly provedeny v rozporu s ustanovením § 104b zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. ř."). V případě svědkyně T. byl stěžovatel mezi figuranty mnohem starší a klidnější, přičemž všichni figuranti byli rozdílní a měli rozdílné oblečení. V případě svědka R. byli figuranti různých typů a oblečení. Také namítá, že soudy nebyl proveden stěžovatelem navržený důkaz odběrem vzorku zeminy v místě jeho tvrzeného pobytu v době činu, a jeho porovnání se vzorkem zeminy, zajištěným na obuvi stěžovatele, aniž by odmítnutí tohoto návrhu důkazu bylo přiměřeně odůvodněno. Nebyly odstraněny rozpory ve výpovědích svědků, a to jak jednotlivých svědků, tak i svědků navzájem, respektive svědků a ostatních důkazů. Dokazování bylo vyloženo účelově ve prospěch obžaloby.

Krajský soud v Plzni, jako účastník řízení, ve svém vyjádření k ústavní stížnosti neuvedl nic, co by nebylo již v jeho usnesení, napadeném ústavní stížností. Okresní soud v Sokolově, jako účastník řízení, se k ústavní stížnosti nevyjádřil s tím, že předseda senátu, který ve věci rozhodoval, již u tohoto soudu nepůsobí. Krajské státní zastupitelství v Plzni a Okresní státní zastupitelství v Sokolově se postavení vedlejších účastníků řízení vzdala.

Z připojeného spisu Okresního soudu v Sokolově, sp. zn. 19 T 195/2002, Ústavní soud zjistil následující skutečnosti.

Proti stěžovateli bylo vedeno trestní stíhání pro spáchání celkem čtyř útoků trestného činu loupeže podle § 234 odst. 1 zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. z."), který měl spáchat jako zvlášť nebezpečný recidivista podle § 41 odst. 1 tr. z. Rozsudkem Okresního soudu v Sokolově ze dne 7. 3. 2003, č. j. 19 T 195/2002-702, byl stěžovatel uznán vinným ve smyslu obžaloby, a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků se zařazením do věznice se zvýšenou ostrahou. Proti tomuto rozsudku se odvolal státní zástupce i stěžovatel. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 6. 2003, č. j. 7 To 192/2003-777, byla odvolání stěžovatele a Okresního státního zástupce v Sokolově zamítnuta. Dovolání stěžovatele bylo odmítnuto usnesením Nejvyššího soudu ČR ze dne 17. 12. 2003, č. j. 6 Tdo 1443/2003-839.

Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

V daném případě bylo řízení provedeno zákonem předepsaným způsobem a byly zásadně zohledňovány i námitky a důkazní návrhy stěžovatele. Soud prvého stupně se v průběhu řízení vypořádal se všemi v řízení navrženými důkazy, které buďto provedl, nebo je zamítl. Všechny důkazy přitom byly provedeny v souladu s procesními předpisy. Vypořádal se s procesními pochybeními orgánů činných v přípravném řízení trestním a s rozpory ve výpovědích svědků, ať už mezi verzemi z přípravného řízení a z hlavního líčení, anebo mezi jednotlivými svědeckými výpověďmi navzájem. Přitom u každého jednotlivého útoku rozebral, na základě kterých skutečností považuje vinu stěžovatele za prokázanou, a vypořádal se s námitkami a obhajobou stěžovatele (obecně zejména str. 17 a 18 rozsudku).

Soud prvého stupně dal stěžovateli za pravdu, pokud namítal nesprávné provedení rekognice in natura se svědkyní T., v případě útoku na poště v Dolním Rychnově. Je nepřípustné, aby se osoby figurantů chovaly způsobem odlišným od stěžovatele, což je samo o sobě způsobilé zcela znehodnotit výsledek takového důkazu. V posuzovaném případě je však nutné zohlednit, že závěr soudu nebyl ani výlučně ani zásadně založen právě na uvedené procesně vadné rekognici. Navíc svědkyně T. v průběhu hlavního líčení bez ohledu na provedenou rekognici označovala stěžovatele za pachatele předmětného útoku, jak správně podotkl odvolací soud (str. 6 usnesení), a stěžovatele ohledně téhož útoku při rekognici rozpoznal svědek R..

Ostatní rekognice byly provedeny v souladu s procesními předpisy. Zákonný požadavek, aby poznávaná osoba byla ukázána mezi třemi dalšími osobami, které se výrazně neodlišují, neznamená, že by se ostatní figuranti neměli od poznávané osoby odlišovat vůbec. Takový náhled by byl i v praxi neuskutečnitelný a nezohledňoval by základní účel tohoto důkazního prostředku a procesních požadavků na něj kladených. Účelem tohoto důkazu je, aby svědci s určitou mírou pravděpodobnosti určili pachatele mezi osobami, které přibližně odpovídají popisu, který titíž svědci ohledně pachatele podali předem. Zásadním požadavkem tedy je, aby se ostatní figuranti od poznávané osoby výrazně neodlišovali zejména vzrůstem, obličejem a jeho úpravou (vousy, barva), vlasy (barvou, množstvím a délkou), oblečením, věkem, apod. Přitom rozhodně není ani možné ani nutné, aby všechny osobnostní znaky figurantů a poznávané osoby byly výrazně podobné. Tato kritéria v daném případě byla zachována, poněvadž rozdíly, jednak mezi stěžovatelem na jedné straně a figuranty na straně druhé, a jednak mezi figuranty navzájem, nejsou celkově výrazné.

O stěžovatelově důkazním návrhu na opatření poštovní poukázky, na jejímž základě měly být stěžovateli cca měsíc před přepadením pošty v Dolním Rychnově vydány peníze, bylo při hlavním líčení, konaném 28. 1. 2003, rozhodnuto tak, že byl zamítnut. Z protokolu o hlavním líčení vyplývá, že usnesení o zamítnutí tohoto důkazního návrhu bylo ústně odůvodněno. V odůvodnění rozsudku soudu prvého stupně však není zmíněno ani zamítnutí tohoto návrhu ani jeho odůvodnění. Stěžovatel i jeho tehdejší obhájce však o tomto důvodu byli bezprostředně po rozhodnutí informováni a soud prvého stupně tedy nepochybil, pokud se o této fázi řízení v odůvodnění rozsudku již nezmínil. Poněkud jiná situace je u téhož důkazu, který byl stěžovatelem navržen v rámci odvolání rozsudku, jak bude vyloženo dále.

Pokud jde o stěžovatelův důkazní návrh na porovnání vzorku zeminy v místech, kde se stěžovatel podle své výpovědi v době útoku na poštu v Dolním Rychnově zdržoval, se vzorkem zajištěným na obuvi poškozeného, byl poprvé uplatněn v "dodatku k odvolání proti rozsudku" soudu prvého stupně (mimo jiné spolu s opětovným návrhem na opatření shora zmíněné poštovní poukázky), který stěžovatel sepsal 3. 4. 2003. Soud prvého stupně se jím tedy nemohl zabývat. Ve veřejném zasedání o odvolání, konaném 3. 6. 2003, stěžovatel nejprve v rámci přednesu odvolání tento důkazní návrh zopakoval, následně prohlásil, že nemá návrhy na doplnění dokazování před odvolacím soudem, a v závěrečném návrhu uvedl, že trvá na předmětném důkazním návrhu pro případ, že bude věc vrácena soudu prvého stupně. Odvolací soud se poté ve svém usnesení vypořádal s jinými, v rámci odvolání přednesenými, důkazními návrhy, avšak s návrhem důkazu odběrem vzorku zeminy a opětovným návrhem zjištění poštovní poukázky, se nevypořádal.

Obecné soudy jsou vždy povinny vycházet při vedení řízení ze zákona a z okolností toho kterého řízení. V daném případě závěr o vině stěžovatele v tomto bodě spočívá na logicky uzavřeném okruhu přímých a nepřímých důkazů, proto ani případné provedení stěžovatelem navrhovaných důkazů nemohlo na závěru o vině stěžovatele nic změnit. Toho si byl zřejmě vědom i stěžovatel, neboť při veřejném zasedání o odvolání postupoval ohledně důkazních návrhů shora popsaným, vnitřně rozporným způsobem. Ústavní soud je povolán k tomu, aby poskytoval ochranu proti zásahům do ústavně zaručených práv stěžovatelů a nikoliv k tomu, aby bez vztahu ke konkrétním postupům a rozhodnutím orgánů veřejné moci rozhodoval o porušování jednoduchého práva, majícího nějakou souvislost s právy chráněnými ústavním pořádkem. Ne každé procesní pochybení je přitom zároveň zásahem do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a na obhajobu. Podle názoru Ústavního soudu je vždy třeba vážit případná procesní pochybení obecných soudů a dávat je do kontextu soudního řízení jako celku, a teprve v tomto celkovém kontextu případně dovozovat z procesních pochybení zásah do základních práv. Přestože odvolací soud pochybil při nakládání s důkazními návrhy stěžovatele, nejedná se z výše vyloženého pohledu v daném případě o zásah do ústavně zaručených základních práv stěžovatele.

Ústavní soud připomíná, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Ústavní soud tedy neposuzuje zákonnost vydaných rozhodnutí (pokud jimi není porušeno ústavně zaručené právo), neboť to přísluší obecným soudům. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda právní názory obecných soudů jsou ústavně konformní, nebo, zda naopak jejich uplatnění představuje zásah orgánu veřejné moci, kterým bylo porušeno některé z ústavně zaručených základních práv nebo svobod. Při zastávání tohoto konstantního stanoviska se Ústavní soud nemohl ztotožnit ani s námitkami stěžovatele, vztahujícími se k hodnocení provedených důkazů, respektive rozporů mezi nimi. Je spíše výjimkou než pravidlem, aby při složitějších případech vypovídali všichni svědci naprosto nebo výrazně shodně, a aby jejich výpovědi zcela korespondovaly s ostatními v řízení provedenými důkazy. Pokud by tomu tak v teoretické rovině být mělo, jevilo by se zbytečným, aby nároky na vedení řízení a osoby soudců obecných soudů byly takové, jaké v právním řádu České republiky jsou. Je především věcí soudů prvého stupně, aby zákonem předvídaným způsobem po provedení všech navržených a významných důkazů tyto důkazy zhodnotily, a to podle svého vnitřního přesvědčení, založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu. V posuzovaném případě Ústavní soud neshledal, že by z těchto ústavně významných zákonných požadavků soudy vybočily.

Protože Ústavní soud shledal ústavní stížnost zjevně neopodstatněnou, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ji odmítl, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb. o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 15. června 2004

JUDr. Dagmar Lastovecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru