Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1319/11 #1Usnesení ÚS ze dne 19.05.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - OS Teplice
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkDokazování
mzda
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1319.11.1
Datum podání06.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1319/11 ze dne 19. 5. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti obchodní společnosti Stavebniny Černý, s. r. o., se sídlem K Vápence 461, Teplice, zastoupené Mgr. Jaroslavem Dvořákem, advokátem Advokátní kanceláře Dvořák a partneři, s. r. o., se sídlem v Kladně, proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích č. j. 9 C 696/2009-55 ze dne 2. února 2011, za účasti Okresního soudu v Teplicích, jako účastníka řízení, a J. T., jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 5. května 2011 se stěžovatelka domáhá zrušení shora označeného rozsudku. Tím jí bylo uloženo zaplatit vedlejší účastnici řízení 6.492 Kč s příslušenstvím z titulu nevyplacené části mzdy, resp. neoprávněně provedené srážky mzdy, a co do uplatněné částky 1.000 Kč byla žaloba zamítnuta. Stěžovatelka tvrdí, že tímto rozsudkem bylo zasaženo do jejích práv podle čl. 2 odst. 3, čl. 90 a čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky, a podle čl. 1, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.

2. Stěžovatelka konkrétně namítá, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jaké důkazy soud provedl a jaké nikoli, není v něm uvedeno, které skutečnosti má za prokázané a které nikoliv, absentuje informace o tom, o které důkazy opřel svá skutková zjištění a jakými úvahami se při hodnocení důkazů řídil, jakož i zdůvodnění, proč se nezabýval dalšími pro věc rozhodnými tvrzeními stěžovatelky, a proč neprovedl další stěžovatelkou navrhované důkazy. Soud se rovněž nevypořádal se všemi skutečnostmi zjištěnými z provedených důkazů ani neuvedl, že by z provedených důkazů žádné relevantní skutečnosti nezjistil.

3. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

4. Dále Ústavní soud zdůrazňuje, že není běžným dalším stupněm v systému všeobecného soudnictví (sp. zn. I. ÚS 68/93, N 17/1 SbNU 123). Proto skutečnost, že obecné soudy vyslovily názor, s nímž se někdo neztotožňuje, nezakládá sama o sobě důvod k ústavní stížnosti (sp. zn. II. ÚS 294/95, N 63/5 SbNU 481). V minulosti proto Ústavní soud vymezil, že nesprávná aplikace podústavního práva obecnými soudy má za následek porušení základních práv a svobod zásadně pouze v případech konkurence norem podústavního práva, konkurence jejich výkladových alternativ, a konečně v případech svévolné aplikace podústavního práva (sp. zn. III. ÚS 671/02, N 10/29 SbNU 69), resp. v případech důkazů opomenutých, důkazů získaných, a tudíž posléze i použitých v rozporu s procesními předpisy, a konečně v případech hodnocení důkazů bez jakéhokoliv akceptovatelného racionálního logického základu. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze nejextrémnější excesy (sp. zn. IV. ÚS 570/03, N 91/33 SbNU 377). O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.

5. Z odůvodnění napadeného rozsudku zcela jasně vyplývá, že jako základ skutkových zjištění vzal obecný soud mzdové lístky vystavené stěžovatelkou na jméno vedlejší účastnice řízení, a zamítl návrhy na doplnění dokazování výslechem jednatele stěžovatelky, vedlejší účastnice řízení a P. Z. s tím, že údaje získané ze shora uvedených podkladů zcela postačují pro rozhodnutí. Dále z rozsudku zcela jasně vyplývá, že vzal za prokázáno, že stěžovatelka měla v předmětných dvou měsících nárok na mzdu v určité výši, a dále v jednom z nich jí byla přiznána prémie, přičemž současně byla v obou měsících sražena ze mzdy částka s označením "péče o zboží". Tyto srážky neshledal obecný soud souladnými s § 327 zákoníku práce, a proto žalobě ve výše uvedeném rozsahu vyhověl. Zcela jasně tedy z rozsudku vyplývá, že nebyla shledána opodstatněnou procesní obrana stěžovatelky, podle níž se nejednalo o srážky, ale toliko o nevyplacení nenárokové části mzdy.

6. Z výše uvedeného je zřejmé, že obecný soud postupoval zcela v souladu se svými pravomocemi jak při vedení dokazování (omezením jeho rozsahu), tak při jeho hodnocení, a dále i při aplikaci právní normy na zjištěný skutkový stav. Postup obecného soudu je jasný, srozumitelný, logický předvídatelný, má oporu v žalobou uplatněném nároku, v provedeném dokazování i v právním řádu, a proto lze napadený rozsudek shledat ústavně souladným. Námitky stěžovatelky obsažené v ústavní stížnosti jsou tak jen polemikou se závěry obecného soudu, která není sama o sobě způsobilá posunout věc do ústavněprávní roviny, jak bylo vyloženo výše.

7. Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky. Proto byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako zjevně neopodstatněná, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. května 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru