Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1314/07 #1Usnesení ÚS ze dne 27.09.2007

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
právo na soudní a jinou právní ochranu /specif... více
Věcný rejstříkopravný prostředek - mimořádný
advokát/ustanovený
Obnova řízení
Poznámkave věci rozhodováno kasačním nálezem IV. ÚS 374/04 ze dne 18.10.2006
EcliECLI:CZ:US:2007:2.US.1314.07.1
Datum podání23.05.2007
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 40 odst.3, čl. 37 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 278, § 65


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1314/07 ze dne 27. 9. 2007

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti R. E., zastoupeného Mgr. Janem Lipavským, advokátem, se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 4 Tz 161/2006, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1) Nejvyššího státního zastupitelství, a 2) ministra spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností podanou k poštovní přepravě dne 21. května 2007 se stěžovatel domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 4 Tz 161/2006, kterým byla zamítnuta stížnost pro porušení zákona. Tvrdí, že jím došlo k porušení jeho základních práv podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2, a čl. 40 Listiny základních práv a svobod, a podle čl. 6 odst. 1 a 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

V posuzované věci byl stěžovatel rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 21. prosince 1998, sp. zn. 31 T 46/98, uznán vinným ze spáchání mimo jiné trestného činu podílnictví podle § 251 odst. 1 písm. a) trestního zákona, jehož se měl dopustit tím, že "v přesně nezjištěné době od 15:30 hodin dne 27. listopadu 1997 do 28. listopadu 1998" dopomohl odvézt spoluobžalovanému J. Š. určité věci z objektu TJ Spoje v Praze 3 do zastavárny, a za to a další trestné činy mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání čtyř let se zařazením do věznice s ostrahou, a byla mu uložena povinnost nahradit škodu. Odvolání stěžovatele bylo zamítnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 20. května 1999, sp. zn. 8 To 231/99. Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 28. listopadu 2003, sp. zn. Nt 505/2003, byl zamítnut návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení, přičemž usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. ledna 2004, sp. zn. 61 To 19/2004, byla pro opožděnost zamítnuta jeho stížnost. V jeho prospěch poté podal ministr spravedlnosti stížnost pro porušení zákona. Ta byla zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004, sp. zn. 4 Tz 107/2004, které bylo následně k ústavní stížnosti stěžovatele zrušeno nálezem Ústavního soudu ze dne 18. října 2006, sp. zn. IV. ÚS 374/04. I v následném řízení pak byla stížnost zamítnuta usnesením Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2007, sp. zn. 4 Tz 161/2006.

Stěžovatel v ústavní stížnosti konkrétně namítá, že nemohl reálně využít svého práva na právní pomoc, neboť neměl řádně ustanoveného obhájce. Nejvyšší soud sice před rozhodnutím kontaktoval JUDr. Viliama Kováčika, který však stěžovatele zastupoval pouze v řízení o ústavní stížnosti, o čemž uvedený advokát Nejvyšší soud a stěžovatele informoval. Dále byl Nejvyšším soudem obesílán JUDr. Jan Svoboda, který však stěžovatele zastupoval pouze v řízení, které bylo završeno usnesením Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2004. O tom, že následné řízení o stížnosti pro porušení zákona bylo řízením zcela novým, svědčí podle stěžovatele i fakt, že bylo vedeno Nejvyšším soudem pod novou spisovou značkou, a že byl JUDr. Kováčik Nejvyšším soudem vyzván, aby se vyjádřil ke stížnosti pro porušení zákona, a konečně i to, že jej JUDr. Svoboda v tomto směru informoval přípisem ze dne 24. září 2004. Poukazuje na to, že v důsledku informace JUDr. Kováčika sám kontaktoval Nejvyšší soud s tím, že JUDr. Kováčik od něj skutečně není legitimován k zastupování v dané věci, a předpokládal nové ustanovení obhájce. Poukazuje i na to, že jej JUDr. Svoboda v této věci nikdy nekontaktoval. S ohledem na posledně uvedenou skutečnost a na to, jak formální bylo zastupování ze strany tohoto advokáta v předchozím řízení o stížnosti pro porušení zákona, měl by proti tomuto advokátovi námitky pro ztrátu důvěry.

Samotnému rozhodnutí Nejvyššího soudu vytýká, že dovodilo nový skutkový stav, tedy že ke spáchání trestného činu došlo v jinou dobu, který nerespektuje obsah provedených důkazů a je pouhou spekulací. Poukazuje na to, že cca 3 hodiny předtím, než mělo nejdříve ke spáchání vytýkaného skutku dojít, byl zadržen policejním orgánem a dodán do výkonu trestu, a proto nemohl být současně na místě činu v době, kdy se měl skutek stát. Nesouhlasí se závěrem Nejvyššího soudu, že uvedená skutečnost byla známa i v době rozhodování o věci samé, a proto se nejedná o skutečnost novou, neboť uvedená skutečnost sice soudu známa být měla, ale není zřejmé, zda byla. Pokud však známa byla, pak bylo původní rozhodnutí o věci samé svévolné. Nesouhlasí ani se závěrem, že tato skutečnost by neměla vliv na výrok o vině a trestu.

V doplnění ústavní stížnosti stěžovatel dále uvedl, že požádal o nahlédnutí do spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 161/2006, což mu nebylo umožněno, a tím bylo zmařeno uplatnění jedné ze složek práva na obhajobu.

Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost. Poukázal na odůvodnění svého rozhodnutí, na aktivity JUDr. Jana Svobody v řízení o stížnosti pro porušení zákona a na to, že JUDr. Viliam Kováčik byl osloven jen pro případ, že by si jej stěžovatel zvolil na plnou moc, což se však nestalo.

Ústavní soud připomíná, že ke kasačnímu rozhodnutí ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 374/04 jej vedla "pouze" skutečnost, že postavení ustaveného obhájce bylo toliko formální, bez reálné možnosti ovlivnit probíhající soudní řízení. Příkladmo bylo přitom uvedeno, že má-li se ustanovený obhájce řádně zhostit svého úkolu, musí nastudovat dotčený soudní spis, seznámit se s příslušnou judikaturou a také by měl kontaktovat klienta za účelem obeznámení se s jeho stanoviskem k případu, a proto musí doba mezi ustavením obhájce a jednáním soudu zohledňovat všechny výše uvedené skutečnosti, což se však v předmětném případě nestalo, a obhájce byl fakticky zcela vyloučen ze soudního řízení. Z toho plyne, že Ústavní soud v minulosti nijak nezpochybnil proces, který vedl k ustanovení obhájce stěžovateli, ale kriticky se postavil pouze k té fázi řízení, která na ustanovení obhájce navazovala.

Dále je nutno uvést, že kasační rozhodnutí zásadně nemá ten efekt, že by anulovalo celé dosavadní řízení nižší instance, tedy např. k okamžiku jeho zahájení, jak se mylně domnívá stěžovatel. Efektem kasačního rozhodnutí je totiž vždy jen vrácení věci do stavu před rozhodnutím nižší instance a nemožnost postupovat v řízení nesprávným způsobem, ať už se tím míní např. použití procesně nepoužitelného důkazu či jiný procesní postup. Tak tomu ostatně je i v nyní posuzovaném případě, kdy se po kasačním rozhodnutí vrátila věc Nejvyššímu soudu do stádia před rozhodnutím, přičemž v něm zůstaly zachovány všechny dosavadní procesní úkony, které nebyly shledány protiústavní. Na tom nemůže nic změnit skutečnost, že má v souladu s interními předpisy řízení následující po kasačním rozhodnutí novou spisovou značku, ani to, že ustanovený obhájce po doručení původního rozhodnutí Nejvyššího soudu stěžovatele (formálně zcela správně) informoval o ukončení svého zastoupení. Materiálně jde totiž stále o totéž jednou zahájené a doposud neskončené řízení o stížnosti pro porušení zákona.

V tomto řízení byla stěžovateli dopisem ze dne 28. července 2004 doručena stížnost pro porušení zákona a zároveň byl stěžovatel vyzván k volbě obhájce. Na to reagoval stěžovatel dopisem ze dne 2. srpna 2004 tak, že si obhájce nezvolí, a žádá o jeho ustanovení. V závislosti na to byl stěžovateli dne 31. srpna 2004 ustanoven obhájcem JUDr. Jan Svoboda. Účinnost tohoto ustanovení se ze shora vyložených důvodů "obnovila" po kasačním nálezu, sp. zn. IV. ÚS 374/04, kdy byl tedy nadále ustanoveným obhájcem stěžovatele JUDr. Jan Svoboda. Na tom nemůže nic měnit skutečnost, že Nejvyšší soud vyzval k vyjádření ke stížnosti pro porušení zákona vedle JUDr. Jana Svobody i JUDr. Viliama Kováčika, který stěžovatele zastupoval pouze v řízení o ústavní stížnosti, neboť tato procesní vada neměla na ústavně požadovanou kvalitu řízení žádný vliv. JUDr. Jan Svoboda, zastoupen svojí koncipientkou, pak jako ustanovený obhájce stěžovatele dne 7. února 2007 nahlédl do spisu Obvodního soudu pro Prahu 4, sp. zn. 31 T 46/98, a následně dne 15. února 2007 podal vyjádření, kterým po dvoustránkové argumentaci navrhl vyhovění stížnosti pro porušení zákona. V řízení následujícím po nálezu Ústavního soudu byl tedy v souladu s procesními předpisy umožněn obhajobě stěžovatele dostatečný prostor pro její efektivní činnost.

Podle čl. 9 odst. 1 usnesení představenstva České advokátní komory č. 1/1997 VČak., kterým se stanoví pravidla profesionální etiky a pravidla soutěže advokátů České republiky, platí, že advokát je povinen klienta řádně informovat jak vyřizování jeho věci postupuje a poskytovat mu včas vysvětlení a podklady, potřebné pro uvážení dalších příkazů. Pokud se tedy zakládalo na pravdě tvrzení stěžovatele, že jej JUDr. Jan Svoboda nikdy nekontaktoval, a proto stěžovatel nevěděl o tom, že jej obhajuje v řízení pokračujícím po nálezu Ústavního soudu, pak se nemohlo jednat o pochybení advokáta řešitelné v režimu zákona o advokacii. Nejedná se o pochybení soudu, který nyní uvedenému obhájci umožnil provést obhajobu stěžovatele a ze shora uvedeného postupu tohoto obhájce mohl předpokládat, že je obhajoba stěžovatele prováděna řádně. Není úkolem soudu zkoumat, zda mezi obžalovaným a jemu ustanoveným obhájcem probíhá komunikace, případně v jaké četnosti a kvalitě. Proto je námitka stěžovatele, že jej v souladu s procesními předpisy nezastupoval obhájce, zjevně neopodstatněná.

V usnesení sp. zn. I. ÚS 54/05 (in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 38. U. 17. str. 535) Ústavní soud uvedl, že ustanovení § 65 trestního řádu upravující právo obviněného nahlížet do spisu blíže nespecifikuje, do jakých "spisů" má obviněný a jeho obhájce právo nahlížet. Při konkretizaci těchto "spisů" je třeba vycházet ze smyslu ustanovení § 65 trestního řádu, kterým je zajistit, aby obviněnému a jeho obhájci byly poskytnuty informace potřebné v daném stadiu trestního řízení k přípravě jeho obhajoby. To v praxi znamená, že obviněnému a taktéž jeho obhájci musí být umožněno nahlédnutí do všech částí písemných materiálů (trestní spis včetně dokladů, listin, doličných věcí, apod. obsažených v jeho přílohách), které se stanou součástí spisu, který po skončení vyšetřování bude obviněný mít možnost prostudovat (§ 166 odst. 1 trestního řádu), a který bude podkladem k vypracování obžaloby a s obžalobou předložen soudu, případně bude sloužit k jinému meritornímu rozhodnutí státního zástupce v přípravném řízení. Naopak dané právo se nevztahuje na nahlížení do materiálů, které jsou pouhými vnitřními pomůckami a pracovními materiály orgánů činných v trestním řízení. V uvedeném usnesení se tak Ústavní soud přihlásil k názoru teorie v této věci (Šámal, P. a kol.: Trestní řád. Komentář. 1. díl. 5. vydání. Praha: C. H. Beck, 2005. str. 432). Na tomto názoru nemá Ústavní soud důvod nic měnit ani v nyní posuzovaném případě, neboť materiálnímu pojetí práva na obhajobu chybí racionální důvod proto, aby do něj bylo zahrnuto nahlížet i do těch "produktů" soudů, či jiných orgánů činných v trestním řízení, které nejsou použitelné pro vedení řízení a rozhodnutí o věci samé. Vyjádření ustanoveného obhájce rovněž nalezlo své místo v odůvodnění rozhodnutí. Proto i námitka stěžovatele, že mu nebylo umožněno nahlédnout do spisu Nejvyššího soudu, sp. zn. 4 Tz 161/2006, postrádá jakoukoliv relevanci.

K námitkám směřujícím proti vlastnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu lze předně uvést, že Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví a není tedy jeho úkolem zabývat se případným porušením práv, vyplývajícím z podústavních předpisů, pokud tím současně nedochází k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Přitom platí, že ústavně zaručená základní práva a svobody nelze vykládat v jejich ryze formálním pojetí bez jakékoliv souvislosti s jejich materiální stránkou. Zásadně tudíž není možné přehodnocovat právní závěry obecných soudů jen proto, že Ústavní soud má na posouzení věci jiný názor, neboť tím by nepřípustně zakročoval do pravomoci obecných soudů vyplývající z čl. 90 Ústavy České republiky.

V nyní posuzovaném případě se Nejvyšší soud důsledně zabýval jak otázkou, zda stěžovatelem namítaná a prokazovaná skutečnost o tom, že se nemohl na místě činu nacházet v době, kdy měl být trestný čin spáchán, a to s přihlédnutím k povaze řízení o návrhu na povolení obnovy řízení, tj. zejména zda se jedná o skutečnost novou, a tak i tím, zda se jedná o skutečnost, která by sama nebo ve spojení s dalšími v řízení provedenými důkazy mohla mít vliv na rozhodnutí. Nejvyšší soud vyšel z toho, že okolnosti zatčení stěžovatele policejním orgánem a jeho následné dodání do výkonu trestu odnětí svobody vyplývaly jak z výpovědi stěžovatele v hlavním líčení dne 30. října 1998, tak ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 7, sp. zn. 2 T 82/95, který byl v hlavním líčení proveden jako důkaz. Z toho důvodu dospěl k závěru, že protokol policejního orgánu o zatčení stěžovatele dne 27. listopadu 1997 ve 12:30 a jeho následném dodání do výkonu trestu v nočních hodinách téhož dne neobsahuje informaci soudu dříve neznámou, ačkoliv na ni obecné soudy v původním řízení nijak nereagovaly.

Dále Nejvyšší soud vyšel z výpovědi svědka Nebesáře, policisty, který dne 27. listopadu 1997 kontroloval osádku vozidla tvořenou stěžovatelem a spoluobžalovaným Jaroslavem Šikou před určitým bazarem, přičemž byly v uvedeném vozidle nalezeny předměty, pocházející z vloupání do areálu TJ Spoje v Praze. Tento svědek ve své výpovědi výslovně zpochybnil dobu spáchání skutku uvedenou v obžalobě. Dále Nejvyšší soud vyšel z výpovědi stěžovatele v přípravném řízení, podle níž se nedopustil žádného vloupání do areálu TJ Spoje v Praze, ale jen jednoho rána vyhověl žádosti J. Š., aby mu odvezl určité věci, které odnesl z nějakých nezajištěných prostor, z nichž sekačku prodal v bazaru na doklady Ra. V., přičemž byl po vyjití z bazaru zadržen policisty. Konečně vyšel Nejvyšší soud z ustáleného názoru, že totožnost skutku je zachována, pokud je zachována totožnost jednání nebo následku, na což nemají vliv okolnosti, které skutek individualizují z hlediska času a místa jeho spáchání, formy zavinění, rozsahu následku a motivace. Na základě toho dospěl Nejvyšší soud k závěru, že stěžovatelem namítaná skutečnost nemůže vést k jinému rozhodnutí o vině či trestu, a proto nejsou splněny podmínky pro obnovu řízení.

Nejvyšší soud se tedy důsledně zabýval danou stížností pro porušení zákona a v jejím rámci i námitkami stěžovatele, které jsou naposledy uplatněny v ústavní stížnosti. Jeho rozhodnutí lze tedy považovat za ústavně souladné, neboť evidentně dostálo všem požadavkům kladeným na rozhodnutí učiněné ve fair procesu. K tomu lze jen dodat, že ústavně zaručená procesní práva nepředstavují záruku úspěchu v řízení, nýbrž jen záruku, aby se obecné soudy návrhem řádně zabývaly (srov. sp. zn. Pl. ÚS 36/93 in Sbírka nálezů a usnesení. Sv. 1. N. 24. str. 175; č. 132/1994 Sb.).

Ústavní soud tedy neshledal, že by v daném případě byla porušena ústavně zaručená základní práva a svobody stěžovatele, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. září 2007

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru