Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1313/15 #1Usnesení ÚS ze dne 09.06.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Praha
SOUD - KS Praha
Soudce zpravodajZemánek Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkNáklady řízení
pohledávka
insolvence/správce
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1313.15.1
Datum podání05.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

182/2006 Sb., § 202 odst.2, § 202 odst.1

99/1963 Sb., § 142


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1313/15 ze dne 9. 6. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Vojtěcha Šimíčka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jaroslava Drahovzala, zastoupeného Mgr. Jarmilou Grumlovou, advokátkou, se sídlem Politických vězňů 89, 280 02 Kolín 3, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. února 2015, č. j. 103 VSPH 586/2014-43, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Praze ze dne 13. srpna 2014, č. j. 33 ICm 3484/2012-33, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a pro porušení rovnosti účastníků řízení ve smyslu čl. 37 odst. 3 Listiny.

2. Krajský soud v Praze (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 13. srpna 2014, č. j. 33 ICm 3484/2012-33, v incidenčním sporu o určení popřené pohledávky vedeném v rámci insolvenčního řízení rozhodl výrokem I., že pohledávka žalobce (stěžovatele) za dlužníkem přihlášená do insolvenčního řízení je po právu. Výrokem II. stanovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Při rozhodování o náhradě nákladů řízení soud prvního stupně aplikoval § 202 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, podle něhož "ve sporu o pravost, výši nebo pořadí přihlášených pohledávek nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení proti insolvenčnímu správci". Soud prvního stupně se neztotožnil s návrhem žalobce, aby aplikoval § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, podle něhož "náklady řízení, které vznikly zaviněním insolvenčního správce nebo náhodou, která se mu přihodila, nese on sám a ostatním účastníkům je povinen je nahradit." Podle názoru soudu prvního stupně citované ustanovení dopadá na situace, kdy náklady ostatních účastníků vzniknou v důsledku zjevného zavinění insolvenčního správce, za což se však popření pohledávky, třebaže nebylo po právu, považovat nedá.

3. K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 20. února 2015, č. j. 103 VSPH 586/2014-43, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, když se zcela ztotožnil s jeho závěry. K tomu pouze doplnil, že na žalobce je třeba hledět jako na účastníka řízení, který sice měl z procesního hlediska ve sporu úspěch, avšak s ohledem na existenci § 202 odst. 1 insolvenčního zákona mu není možné právo na náhradu nákladů řízení přiznat.

II.

4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a principu rovnosti účastníků řízení. Zdůrazňuje, že insolvenční správce žalobcem přihlášenou pohledávku popřel, aniž by však svůj popěrný úkon blíže zdůvodnil aiv následném incidenčním sporu zůstal zcela pasivní. Aby mohlo být incidenční řízení zahájeno, musel stěžovatel uhradit soudní poplatek ve výši 5.000 Kč. Podle názoru stěžovatele nesplnil insolvenční správce svoji povinnost a řádně nepopřel pohledávku žalobce, čímž vyvolal a zavinil zcela zbytečné soudní řízení, jehož náklady ovšem musí nést v plném rozsahu stěžovatel. Stěžovatel vyslovuje přesvědčení, že došlo k naplnění podmínek pro aplikaci § 202 odst. 2 insolvenčního zákona a měla by mu být přiznána náhrada nákladů řízení. Rovněž namítá, že § 202 odst. 1 vytváří nerovnost mezi účastníky řízení ve vztahu k povinnosti hradit náklady řízení, jelikož v případě úspěchu insolvenčního správce se mu vůči neúspěšné protistraně náhrada nákladů přizná.

III.

5. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.

6. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatel brojí pouze proti výrokům o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před soudy je zásadně doménou těchto soudů a nelze je z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. prosince 2006 (všechna rozhodnutí jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz)].

7. Stěžovatel brojí proti z jeho pohledu nesprávné aplikaci § 202 odst. 1 insolvenčního zákona a domnívá se, že s ohledem na pasivitu insolvenčního správce při zdůvodnění popření pohledávky by se měl spíše aplikovat § 202 odst. 2 insolvenčního zákona. Jak již bylo nicméně naznačeno výše, podřazení konkrétních okolností pod příslušnou právní normu je v prvé řadě věcí soudů. Pakliže soudy dospěly k závěru, že v samotném popření stěžovatelem přihlášené pohledávky nelze spatřovat zavinění insolvenčního správce, lze takový závěr považovat za ústavně konformní. Otázkou samozřejmě zůstává, zda popěrný úkon již není projevem šikany ze strany insolvenčního správce, což by mohlo eventuálně vyvolat následky zamýšlené v § 202 odst. 2 insolvenčního zákona, avšak posouzení těchto skutečností je jednoznačně v rukou soudů, které o náhradě nákladů řízení rozhodují.

8. Co se týče otázky ústavnosti § 202 odst. 1 insolvenčního zákona, vyslovil se k ní Ústavní soud v usnesení ze dne 5. března 2013 sp. zn. I. ÚS 2739/12, v němž mj. uvedl, že "ustanovení § 202 odst. 1 insolvenčního řádu sice pro případ rozhodování o náhradě nákladů řízení ve výše uvedených incidenčních sporech [§ 159 odst. 1 písm. a) insolvenčního zákona] zakládá vůči dlužníkovi výjimku z obecné úpravy podle § 142 a násl. občanského soudního řádu, a tedy i ze zásady, že náklady řízení nese ten, jenž nebyl v řízení úspěšný; z této skutečnosti vyplývající nerovnost mezi postavením insolvenčního správce a ostatních účastníků řízení je však odůvodněna zájmem na dosažení účelu insolvenčního řízení, jímž je uspořádání majetkových vztahů dlužníka k osobám dotčeným jeho úpadkem nebo hrozícím úpadkem a co nejvyššího a zásadně poměrného uspokojení dlužníkových věřitelů [§ 1 písm. a) insolvenčního zákona]. Pokud by se uplatnila uvedená obecná úprava podle občanského soudního řádu, bylo by možné očekávat, že nedostatek finančních prostředků zahrnutých do majetkové podstaty by vedení těchto incidenčních sporů znemožňoval, resp. že insolvenční správce by nebyl motivován k tomu, aby popíral pohledávky, o jejichž pravosti má pochybnosti. V případě neúspěchu by navíc zatížil majetkovou podstatu dlužníka dalšími svými výdaji". Ani v této věci nemá Ústavní soud žádný důvod nahlížet na danou problematiku jinak.

9. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatele a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 9. června 2015

Radovan Suchánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru