Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1300/13 #1Usnesení ÚS ze dne 30.05.2013

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánMINISTERSTVO / MINISTR - vnitra - Česká republika
OBEC / OBECNÍ ÚŘAD / MAGISTRÁT - Praha 4
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro neoprávněnost navrhovatele
odmítnuto pro nepřípustnost
Předmět řízení
Věcný rejstřík
EcliECLI:CZ:US:2013:2.US.1300.13.1
Datum podání23.04.2013
Napadený akt

jiný zásah orgánu veřejné moci

jiný právní předpis; 594/2006 Sb.; nařízení vlády o přepisu znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy

zákon; 150/2002 Sb.; soudní řád správní; § 84/1

zákon; 182/1993 Sb.; o Ústavním soudu; § 72/5

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 82, § 84 odst.1

182/1993 Sb., § 72 odst.5

594/2006 Sb.


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1300/13 ze dne 30. 5. 2013

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Zdeňka Hübnera, zastoupeného JUDr. Markem Hastíkem, advokátem, se sídlem v Brně, proti jinému zásahu spočívajícímu ve vedení jeho osobních údajů, spojené s návrhem na zrušení nařízení vlády č. 594/2006 Sb., ustanovení § 84 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů, a ustanovení § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, s návrhem na projednání věci mimo pořadí a s návrhem na náhradu nákladů zastoupení, za účasti 1) České republiky - Ministerstva vnitra a 2) Úřadu městské části Praha 4, jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost a návrhy se odmítají.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností podanou elektronicky dne 23. dubna 2013 a osobně dne 24. dubna 2013 se stěžovatel domáhá, aby bylo vysloveno, že byla porušena jeho práva podle čl. 24 a čl. 27 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech, čl. 7 Úmluvy o právech dítěte, čl. 10 a čl. 25 odst. 2 písm. b) Listiny nákladních práv a svobod, tím, že jsou k jeho osobě evidovány v informačním systému evidence obyvatelstva jako otec Miloslav Hűbner a jako matka Zdenka Hűbnerová, roz. Bučková, a aby bylo účastníkovi řízení 1) zakázáno vést v údajích o stěžovateli v informačním systému evidence obyvatelstva položky otec a matka dle ručně psaného matričního zápisu o narození stěžovatele, nacházejícím se v knize narození vedené účastníkem řízení 2) ve svazku VI, ročník XXXX, strana 42, pod číslem řadovým XXXX, a přikazuje se mu, aby v informačním systému evidence obyvatelstva opravil údaje o stěžovateli na otec Miloslav Hübner, roz. Hübner, r. č. XXX a matka: Zdenka Hübnerová, roz. Bučková, r. č. XXX.

2. Stěžovatel rekapituluje, že jsou k jeho osobě evidovány v informačním systému evidence obyvatelstva jako rodiče osoby mající "maďarské" příjmení (s "ű") a ne "německé" příjmení (s "ü"). Dne 3. listopadu 2005 mu byl vydán občanský průkaz č. XXX, v němž měl oproti předchozímu stavu uveden tvar příjmení Hűbner. To zjistil až v souvislosti se sepisem souhlasného prohlášení ohledně dcery Anny, kdy mu správní orgán oznámil, že v informačním systému evidence obyvatelstva má stěžovatel evidován tvar příjmení Hűbner, což je uvedeno i ve strojově čitelné zóně občanského průkazu. Na základě různých postupů, které stěžovatel podrobně popisuje, mu byl dne 26. ledna 2011 vydán rodný list obsahující u něj příjmení Hübner. Příjmení jeho rodičů ovšem zůstalo v nezměněné podobě.

3. Domáhal se ochrany v řízení vedeném Městským soudem v Praze pod sp. zn. 6 A 119/2011 a následně Nejvyšším správním soudem pod sp. zn. 2 Aps 8/2012. Obecným soudům vytýká, že byť správní orgán pro svá tvrzení v otázce systémových příznaků ve výpisech jeho rodičů nepředložil důkazy, měly je obecné soudy za prokázané. Především je přesvědčen o tom, že obecné soudy nesprávně posoudily otázku, který den je dnem zásahu. Skutečnost, že nelze z výpisů o rodičích tento den zjistit, mu nelze přičítat k tíži a je třeba podle něj mít za to, že objektivní lhůta podle § 84 odst. 1 soudního řádu správního je naplněna a zároveň je tím splněna objektivní lhůta dle § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.

4. Stěžovatel brojí konkrétně proti tomu, že účastník řízení 1) vede údaje o jeho rodičích v informačním systému evidence obyvatelstva dle matričního zápisu o jeho narození v r. XXXX a přepisuje je dle nařízení vlády č. 594/2006 Sb., o přepisu znaků do podoby, ve které se zobrazují v informačních systémech veřejné správy, ve znění nařízení vlády č. 100/2007 Sb. Porušuje tím jeho nezadatelné a nezcizitelné lidské právo na jméno, coby příslušníka německé národnostní menšiny. Má za to, že dané údaje mají být vedeny dle § 22d zákona č. 133/2000 Sb., o evidenci obyvatel a rodných číslech a o změně některých zákonů ve znění pozdějších předpisů, dle jeho rodných listů z r. XXXX, XXXY a z 26. ledna XXYY. Považuje za projev nerovnosti, že o jiných osobách jsou snad vedeny údaje dle matričních dokladů a o jeho osobě nikoliv. Při neexistenci státního jazyka mají všichni, kterých se to týká, právo na uvádění svého příjmení dle německého pravopisu bez ohledu na národnost či náboženské vyznání. Tento předmět řízení je stěžovatelem dále obsáhle vyargumentován.

5. Stěžovatel se souběžně domáhá zrušení nařízení vlády č. 594/2006 Sb. s tím, že není možné, aby tato právní norma skoro nejnižší právní síly negovala či měnila základní lidské právo na jméno obsažené v právních normách vyšší právní síly. Zásah do písemné podoby příjmení představuje zásah do lidského práva na jméno. Poukazuje v té souvislosti i na závěry rozsudku Evropského soudu pro lidská práva ve věci Daróczy proti Maďarsku č. 44378/05 ze dne 1. října 2008, podle nějž je-li příjmení dlouhodobě užíváno v dobré víře tak požívá právní ochrany, což plně dopadá na předky stěžovatele. Pro tuto kolizi se základními právy nemá daný předpis v tuzemském právním řádu místo.

6. Stěžovatel se domáhá i zrušení ustanovení § 84 odst. 1 soudního řádu správního a ustanovení § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb. Právo na přístup k soudu je podle něj jimi nelogicky zužováno. Zákonodárce umožňuje dotčené osobě bránit svá veřejná subjektivní práva v systému správního soudnictví - správní žalobou o ochraně před nezákonným zásahem. Dle § 82 soudního řádu správního je k tomu objektivní lhůty dva roky od zásahu, ale objektivní lhůta pro podání ústavní stížnosti paradoxně činí jeden rok od zásahu a brání tak v přístupu k Ústavnímu soudu. Není možno, aby ve lhůtě šedesáti dní od okamžiku, kdy se dotčená osoba dozví o zásahu do svých práv, podávala správní žalobu a zároveň ústavní stížnost, když je každý povinen vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně svého práva. Stěžovatel, který splňuje obě objektivní lhůty a subjektivní lhůtu dle § 84 odst. 1 soudního řádu správního nemůže podat ústavní stížnost v subjektivní lhůtě dle § 72 odst. 5 zákona č. 182/1993 Sb., když je povinen vyčerpat všechny opravné prostředky správního soudnictví.

7. Daná věc přesahuje vztah mezi občanem a státem, když se dotýká problematiky národnostních a náboženských menšin, a proto stěžovatel podává návrh na přednostní projednání ústavní stížnosti z důvodu naléhavosti věci.

8. Stěžovatel danou situaci nezpůsobil a jen brání své příjmení a své předky. Stát ho tvrzením, že je manželským dítětem manželů Hűbnerových dehonestuje a naznačuje, že je "divným" dítětem "divných" rodičů. S ohledem na to a na vyživovací povinnosti ke svým dvěma nezletilým dcerám, za něž musel vynaložit peněžní prostředky na soudní řízení na ochranu jejich příjmení, podává se tento návrh na zaplacení všech nákladů na své zastoupení.

9. Ústavní soud se nejprve zabýval návrhem stěžovatele na projednání věci přednostně mimo pořadí. Podle § 39 zákona č. 182/1993 Sb., je takový postup možný v případě, že je věc naléhavá. Stěžovatel ve svém návrhu na tento postup neuvádí žádné okolnosti, z nichž by vyplývala naléhavost jeho věci. Proto byl tento návrh odmítnut jako zjevně neopodstatněný.

10. Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., v ustanovení § 43 přiznává v zájmu racionality a efektivity jeho řízení pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti, případně ze spisu obecného soudu. Tato relativně samostatná část řízení nemá kontradiktorní charakter.

11. Ústavní stížnost i podle svého obsahu směřuje proti tzv. jinému zásahu, a nesměřuje proti žádnému konkrétnímu rozhodnutí orgánu veřejné moci. Ústavní soud v minulosti vyložil, že pojem jiného zásahu orgánu veřejné moci nutno proto chápat tak, že zpravidla půjde o převážně jednorázový, protiprávní, a zároveň protiústavní útok těchto orgánů vůči základním ústavně zaručeným právům (svobodám), který v době útoku představuje trvalé ohrožení po právu existujícího stavu, přičemž takový útok sám není výrazem (výsledkem) řádné rozhodovací pravomoci těchto orgánů a jako takový se vymyká obvyklému přezkumnému či jinému řízení (sp. zn. III. ÚS 62/95, N 78/4 SbNU 243).

12. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že se před podáním ústavní stížnosti domáhal ochrany předmětné psané podoby příjmení svých rodičů ve veřejných informačních systémech cestou správní žaloby podle § 82 soudního řádu správní, tedy v řízení o ochraně před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu. Toto řízení bylo završeno usnesením Městského soudu v Praze č. j. 6 A 119/2011-123 ze dne 20. září 2012, resp. rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Aps 8/2012-16 ze dne 28. února 2013. Stěžovatel přitom netvrdí, že by řízení o tomto jeho návrhu nemohlo ze své podstaty vést k dosažení jím sledovaného cíle, tedy že by se nejednalo o efektivní prostředek nápravy. Ústavní soud sdílí toto implicitní přesvědčení stěžovatele.

13. Za této situace ovšem není přípustná ústavní stížnost, která směřuje proti vlastnímu tzv. jinému zásahu a nikoliv proti rozhodnutí, kterým bylo rozhodováno o zákonném procesním prostředku k ochraně práva, do něhož mělo být zasaženo tímto tzv. jiným zásahem. Tento procesní požadavek přitom není ani nový ani skrytý, aby jej řádně advokátně zastoupený stěžovatel nemohl splnit bez větších obtíží při potřebné míře pečlivosti a při respektování ustálené rozhodovací činnosti Ústavního soudu.

14. Jestliže byla samotná ústavní stížnost shledána nepřípustnou, musí se tento závěr promítnout i do návrhu na zrušení právních předpisů, resp. jejich částí. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení podústavních právních předpisů, resp. jejich jednotlivých ustanovení. Opačný výklad by vedl ke stavu, jímž by se aktivní legitimace k podání takového návrhu zcela nežádoucím způsobem přenášela i na ty, kteří jinak takové oprávnění nemají, neboť nejsou ve sféře vlastních zájmů bezprostředně dotčeni (sp. zn. III. ÚS 101/95, U 22/4 SbNU 351).

15. Ústavní soud tedy mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle § 43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., návrh na zrušení napadených právních předpisů byl odmítnut podle § 43 odst. 2 písm. b), ve spojení s § 43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb. Odmítnutím ústavní stížnosti byl konečně odmítnut i akcesorický návrh na náhradu nákladů zastoupení, podle § 83 odst. 1 a contrario zákona č. 182/1993 Sb.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 30. května 2013

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru