Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 130/17 #1Usnesení ÚS ze dne 18.04.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - NS
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkTrestní řízení
Trest
stížnost pro porušení zákona
soud/odročení jednání
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.130.17.1
Datum podání13.01.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 219, § 238, § 266

40/2009 Sb., § 43 odst.1, § 43 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 130/17 ze dne 18. 4. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. H., t. č. ve výkonu trestu, P. O. BOX 21, Kuřim, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Bártou, advokátem, AK se sídlem Kobližná 19, 602 00 Brno, proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 8. 2015 č. j. 1 To 62/2015-9946 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016 č. j. 6 Tdo 1303/2016-84, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Výše označený stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokáta a po vyčerpání všech procesních prostředků, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§ 75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů; dále jen "zákon o Ústavním soudu"), ústavní stížnost, v níž tvrdil, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o lidských právech a základních svobodách a porušen čl. 8 odst. 2, čl. 39 a čl. 40 odst. 5 Listiny. Navrhoval, aby Ústavní soud svým nálezem zrušil jak rozsudek Vrchního soudu v Olomouci, tak i usnesení Nejvyššího soudu.

2. Vrchní soud v Olomouci uložil stěžovateli rozsudkem ze dne 20. 8. 2015 č. j. 1 To 62/2015-9946 souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let. Stěžovatel byl pro výkon trestu zařazen do věznice s ostrahou. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu podnikání s předmětem zprostředkovatelská činnost, v trvání čtyř let. Současně Vrchní soud v Olomouci zrušil výrok o upuštění od uložení souhrnného trestu z rozsudku Okresního soudu v Uherském Hradišti ze dne 1. 9. 2008 sp. zn. 1 T 295/2005, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně, ze dne 29. 4. 2010 sp. zn. 6 To 568/2008, jakož i výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 24. 6. 2010 sp. zn. 2 T 252/2008, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 4 To 354/2010. Proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci podal stěžovatel dovolání, které bylo usnesením ze dne 13. 10. 2016 č. j. 6 Tdo 1303/2016-84 odmítnuto dle § 265i odst. 1 písm. b) z. č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád).

3. Stěžovatel v ústavní stížnosti (stejně jako v podaném dovolání) namítá, že Vrchní soud v Olomouci, jehož rozhodnutí napadá ústavní stížností, měl odročit jednání konané dne 20. 8. 2016 a vyčkat rozhodnutí o podnětu k podání stížnosti pro porušení zákona ve věci vedené pod sp. zn. 4 To 354/2010 u Krajského soudu v Brně. Rozsudkem tohoto soudu mu byl uložen souhrnný trest podle přísnějšího ustanovení, přestože rozsudky, ke kterým ukládal tento soud souhrnný trest, byly ke dni jeho rozhodování zrušeny. Pokud tedy Vrchní soud v Olomouci rozhodoval o uložení souhrnného trestu a odkazoval na vázanost § 43 odst. 2 trestního zákoníku a na předchozí uložený souhrnný nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání osmi let z rozsudku Krajského soudu v Brně sp. zn. 4 To 354/2010, nepostupoval v souladu se zákonem. Pokud by bylo vyhověno jeho podnětu ke stížnosti pro porušení zákona, mohl by mu být uložen Krajským soudem v Brně mírnější souhrnný trest, což by ovlivnilo i stížností napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Olomouci. V daném postupu spatřuje stěžovatel porušení práva na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy), porušení zákonnosti řízení (čl. 8 odst. 2 Listiny), uložení trestu nezákonným způsobem (čl. 39 Listiny) a porušení zásady ne bis in idem (čl. 40 odst. 5 Listiny).

4. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

5. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

6. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.

7. Výjimku představují situace, kdy interpretace podústavního práva, kterou soudy zvolily, založila porušení některého základního práva stěžovatele, anebo je výrazem flagrantního ignorování příslušné kogentní normy, případně koliduje s všeobecně (konsensuálně) akceptovaným chápáním dotčených právních institutů, event. představuje zjevné a neodůvodněné vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v soudní praxi respektován (čímž činí na jeho základě vydané rozhodnutí nepředvídatelným excesem), případně je-li dokonce výrazem interpretační svévole, jemuž chybí jakékoli smysluplné odůvodnění.

8. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Stěžovatel v ústavní stížnosti (stejně jako v dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci) de facto brojí proti rozhodnutí Krajského soudu v Brně ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 4 To 354/2010. Toto rozhodnutí však není ústavní stížností napadáno a nebylo ani předmětem přezkumu Nejvyšším soudem v dovolacím řízení, jehož rozhodnutí stěžovatel napadá. Stěžovatel v ústavní stížnosti dále namítal nesprávný postup Vrchního soudu v Olomouci, který neodročil jednání a nevyčkal rozhodnutí o podnětu stěžovatele k podání stížnosti pro porušení zákona. V takovém postupu Vrchního soudu v Olomouci však nelze spatřovat porušení práva na spravedlivý proces. V době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci byl rozsudek Městského soudu v Brně č. j. 2 T 252/2008-288 v právní moci. Nadto je nutné podotknout, že v době rozhodování Vrchního soudu v Olomouci byl podán pouze podnět k podání stížnosti pro porušení zákona. Ten byl navíc dne 13. 12. 2016 odložen. Stejně tak nelze spatřovat porušení ústavně zaručených práv stěžovatele v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele. Nejvyšší soud se vypořádal s námitkami stěžovatele uvedenými v dovolání, včetně odkazu na relevantní judikaturu, stejně tak řádně odůvodnil i svůj závěr spočívající v odmítnutí dovolání dle § 265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.

9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 18. dubna 2017

Jiří Zemánek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru