Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1295/15 #1Usnesení ÚS ze dne 11.08.2015

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - NS
SOUD - KS Ústí nad Labem
Soudce zpravodajSuchánek Radovan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkodůvodnění
Platební rozkaz
EcliECLI:CZ:US:2015:2.US.1295.15.1
Datum podání04.05.2015
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 159a, § 103, § 173


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1295/15 ze dne 11. 8. 2015

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Radovana Suchánka (soudce zpravodaj) a soudců Jiřího Zemánka a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele JOKA Agentura spol. s r.o., IČ 25143956, se sídlem Střížkovská 8/9, 180 00 Praha 8, zastoupeného JUDr. Zdeňkem Juřinou, advokátem, se sídlem Krausova 605, 199 00 Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2015 č. j. 33 Cdo 3829/2014 - 121 a proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 21. 11. 2013 č. j. 17 Co 135/2012 - 97 za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 4. 5. 2015, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a vychází z § 72 a násl. zákona o Ústavním soudu, stěžovatel napadl v záhlaví uvedené usnesení Nejvyššího soudu a usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") a domáhal se jejich zrušení. K věci uvedl, že Nejvyšší soud odmítl stěžovatelem podané dovolání proti předcházejícímu usnesení krajského soudu, čímž mělo podle stěžovatele dojít k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Uvedená rozhodnutí a jejich odůvodnění jsou rozhodujícím soudům, jakož i stěžovateli, známá, pročež je netřeba zevrubněji rekapitulovat a lze je stručně shrnout s ohledem na argumentaci stěžovatele v ústavní stížnosti vyslovenou. Podle stěžovatele pochybil krajský soud, když jako odvolací soud zrušil napadeným usnesením rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem čj. 12 C 133/96-23 ze dne 10. 11. 1998, přičemž své rozhodnutí odůvodnil tím, že ve věci již bylo rozhodnuto platebními rozkazy, když krajský soud k dispozici dané platební rozkazy neměl a dokazování jimi neprovedl, čímž nebyla naplněna zásada konstatovaná judikaturou Nejvyššího soudu, že existence pravomocného rozhodnutí musí být doložena spisem, z něhož je prokázáno, že skončené řízení a v něm vydané pravomocné rozhodnutí netrpí vadami, které by měly za následek jeho neplatnost a neexistenci. Stěžovatel rovněž vyslovil pochybnosti o řádném doručení uvedených platebních rozkazů, když upozornil na neshodu některých dat týkajících se doručování, jež byly uvedeny v usnesení.

3. Protože byly podle názoru stěžovatele závěry krajského soudu nesprávné a odchylovaly se od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, podal stěžovatel dovolání, které však Nejvyšší soud věcně nepřezkoumal a napadeným usnesením je odmítl. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že Nejvyšší soud nesprávně posoudil jeho dovolání jako nepřípustné, přestože stěžovatel v dovolání uvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, vymezil dovolací důvod a popsal, v čem spočívá nesprávné právní posouzení překážky rei iudicatae a stejně tak konkretizoval, že se při jejím řešení odvolací soud odchýlil od své ustálené rozhodovací praxe.

4. Stěžovatel namítá, že tím, že obecné soudy přijaly výklad, rozcházející se s běžným výkladem věci pravomocně rozhodnuté a nadto Nejvyšší soud věcně neprojednal jeho dovolání, nepřípustně porušily jeho základní právo, jež je zaručeno ustanovením čl. 36 odst. 1 Listiny. Nadto podle stěžovatele shora napadená usnesení porušila § 14 odst. 1 a odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů.

5. Po přezkoumání listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem krajského soudu ani Nejvyššího soudu nedošlo.

6. Ústavní soud je podle ustanovení čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavních stížnostech proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též ustanovení § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ustálená judikatura Ústavního soudu ovšem opakovaně deklarovala princip subsidiarity ústavního přezkumu rozhodnutí orgánů veřejné moci. Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána pouze tehdy, jestliže došlo k flagrantní ignoranci kogentní normy anebo jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že by byl porušen ústavní pořádek, byla by dotčena jím chráněná práva nebo svobody nebo řízení nebylo vedeno v souladu s ústavními normami a principy, např. pokud by výklad práva vykazoval znaky svévole [srov. nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011 (N 172/63 SbNU 19), usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014], či v případě absence potřebného odůvodnění (srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 1/03 ze dne 11. 2. 2004, N 15/32 SbNU 131, 153/2004 Sb.; nález sp. zn. I. ÚS 1531/11 ze dne 5. 10. 2011).

7. Jako zvláště významné jest zdůraznit, neboť stěžovatel tuto okolnost zjevně přehlíží, že pouhá věcná správnost rozhodnutí obecných soudů kritériem ústavněprávního přezkumu není. Stěžovatel ovšem směřuje svoji kritiku do řízení soudního, v němž byla ústavní stížností napadená rozhodnutí vydána, a právě takovou "věcnou nesprávnost" namítá. Proto primárně může jít jen o posouzení, zda se toto řízení svými procesními postupy a uplatněnými právními názory, jakož i celkovým výsledkem sporu, odbývalo v ústavněprávních mezích, jmenovitě zda nevybočilo ze zásad tzv. spravedlivého procesu ve smyslu ustanovení čl. 36 odst. 1 Listiny, který zaručuje právo každého domáhat se svého práva stanoveným postupem u nezávislého a nestranného soudu.

8. V hmotněprávní části čl. 36 odst. 1 Listiny, tj. v rovině právního posouzení věci, jsou v kontextu ústavněprávního přezkumu významné (nejde-li o instanční přezkum, jak bylo řečeno výše) až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů právního výkladu, jenž je v nauce a v právní praxi respektován, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, a představuje tak interpretační libovůli.

9. Je zjevné, že tyto podmínky zásahu Ústavního soudu v dané věci splněny nejsou. Obecné soudy aplikovaly relevantní právo, jeho interpretace nevykazuje seznatelné nedostatky, dosažený výsledek sporu je adekvátně odůvodněn a lze jej rozumně zastávat. Zjevným ústavněprávně relevantním deficitem ani formalismem tedy netrpí. Stěžovateli se dostalo náležitého postavení účastníka řízení, proti rozhodnutí soudů měl k dispozici opravné prostředky, jichž využil, včetně mimořádného opravného prostředku, jímž je dovolání. Nikterak se přitom nenaznačuje, že se mu nedostalo možnosti využít zákonem stanovených procesních práv vyjadřovat se k věci či k provedeným důkazům, případně navrhovat důkazy vlastní atd., resp. že by jeho procesní postavení postrádalo znaky postavení ve vztahu k druhé procesní straně rovného.

10. Nadto Ústavní soud konstatuje, že vady v psaní, počtech a datech, jež lze v rámci technicko-organizačních oprav snadno napravit a které z hlediska dat doručení platebních rozkazů byly v rozhodnutí odvolacího soudu přítomny, nemohou být samy o sobě důvodem neplatnosti rozhodnutí, pokud tyto chyby nejsou základním východiskem a hlavní příčinou takového rozhodnutí. Stejně tak Ústavní soud konstatuje, že mu nepřísluší posuzovat zákonnost postupu soustavy soudů. Ústavní soud je totiž při své rozhodovací činnosti vázán pouze ústavním pořádkem a zákonem o Ústavním soudu (čl. 88 odst. 2 Ústavy). Jestliže tedy argumentoval stěžovatel v ústavní stížnosti tím, zda byly platební rozkazy v prvním stupni nalézacího řízení doručeny řádně, jednalo se o otázku, kterou napadl v odvolacím řízení a s níž se odvolací soud vypořádal, byť pro stěžovatele nepříznivě, když zrušil původní rozsudek Okresního soudu v Ústí nad Labem z důvodu překážky věci rozhodnuté, tj. existence pravomocných platebních rozkazů. Právní moc platebních rozkazů tím potvrdil, tzn. že v rámci své diskreční pravomoci mimo jiné musel zvážit stěžovatelem relativizovanou otázku jejich platného doručení. To ostatně potvrdil i Nejvyšší soud, když konstatoval, že samotné hodnocení důkazů soudem opírající se o zásadu volného hodnocení důkazů zakotvenou v § 132 občanského soudního řádu nelze úspěšně napadnout dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 téhož zákona.

11. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. srpna 2015

Radovan Suchánek v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru