Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1291/11 #1Usnesení ÚS ze dne 27.07.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - NSS
SOUD - KS Plzeň
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
základní práva a svobody/právo vlastnit a pokojně užívat majetek/ukládání daní a poplatků
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ú... více
Věcný rejstříkdaň/daňová povinnost
pozemek
daň/osvobození
Restituce
retroaktivita/nepravá
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1291.11.1
Datum podání03.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 11 odst.5, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 104 odst.4

229/1991 Sb., § 11 odst.2

586/1992 Sb., § 4 odst.1 písm.g


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1291/11 ze dne 27. 7. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké o ústavní stížnosti Z. Š., zastoupené Mgr. et Mgr.Václavem Sládkem, advokátem, se sídlem Janáčkovo nábřeží 39/51, 150 00 Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2011, č. j. 2 Afs 21/2010-118, a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2009, č. j. 57 Ca 40/2009-62, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ústavní stížností, která byla dána k poštovní přepravě dne 2. 5. 2011, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že napadenými rozhodnutími bylo zasaženo do jejích základních práv zakotvených v čl. 11 odst. 1 a 5, a v čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a dále že došlo k porušení čl. 2 odst. 2 Listiny a čl. 4 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").

V řízení před obecnými soudy byla projednávána žaloba stěžovatelky směřující proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni ze dne 14. 4. 2009, č. j. 3234/09-1100-400729, kterým bylo zamítnuto její odvolání proti platebnímu výměru Finančního úřadu v Mariánských Lázních ze dne 14. 10. 2008, č. j. 48514/08/125970/1869. Stěžovatelka k 30. 6. 2008 podala u správce daně daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňované období roku 2007, ve kterém spolu s manželem Ing. M. Š. uplatnila společné zdanění manželů. Správce daně podle daňového řádu zahájil výzvou ze dne 24. 7. 2008 vytýkací řízení, neboť podle jeho názoru nebyl doložen nárok na nezdanitelnou část základu daně u manžela stěžovatelky. Správce daně poté projednal se stěžovatelkou výsledek vytýkacího řízení, na základě kterého do příjmů stěžovatelky a jejího manžela za rozhodné období zahrnul příjem ve výši 752 000 Kč, a z této částky jí doměřil daň. Stěžovatelka s výsledkem vytýkacího řízení nesouhlasila a svůj nesouhlas vyjádřila do protokolu o ústním jednání ze dne 9. 10. 2008. Správce daně následně vyměřil stěžovatelce daň za zdaňované období roku 2007 zcela ve shodě se závěry zprávy o výsledcích vytýkacího řízení. Proti uvedenému platebnímu výměru podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodl Finanční úřad v Plzni tak, že odvolání zamítl.

Proti rozhodnutí Finančního úřadu v Plzni podala stěžovatelka žalobu, kterou Krajský soud v Plzni ústavní stížností napadeným rozsudkem zamítl. Stěžovatelka v žalobě podrobně popsala průběh daňového řízení a uvedla, že došlo k porušení jejích procesních práv. Dále namítala, že částku 752 000 Kč obdržel její manžel jako doplatek kupní ceny za pozemky až v roce 2007. Podle jejího názoru by dani z příjmu mělo být podrobeno již nabytí nemovitosti, ke kterému došlo již v roce 1999, ale to se nestalo. Hlavně však tvrdila, že šlo o příjem z restituovaného majetku, který je od daně z příjmu osvobozen.

Krajský soud s touto argumentací nesouhlasil. Odmítl tvrzení, že postupem daňových orgánů došlo k zásahu do procesních práv stěžovatelky. Zejména zdůraznil, že i kdyby byly pravdivé výtky stěžovatelky, že se správce daně nevypořádal s jejími námitkami, stejně by nemohly být důvodem pro zrušení napadeného rozhodnutí. Odkázal přitom na judikaturu Nejvyššího správního soudu, podle níž daňové řízení není budováno na principu nemožnosti odstranění procesní vady. Proto, pokud - jak sama stěžovatelka připouští - byly jí namítané vady odstraněny odvolacím orgánem, stává se taková námitka bezpředmětnou. K další námitce stěžovatelky uvedl, že úplatný převod nebo přechod majetku je zdaněn daní z převodu nemovitostí a nikoliv daní z příjmu. Pokud jde o námitku osvobození od daně z příjmu, její manžel nebyl přímým restituentem, ale pozemky nabyl na základě postoupení pohledávky od restituenta. Na takovýto způsob nabytí se osvobození od daně z příjmu nevztahuje, a to ani na základě pokynu Ministerstva financí D-108, kterým se stanoví postup pro účtování o postoupených pohledávkách. Krajský soud dále uvedl, že na daný případ nedopadají ani závěry vyplývající z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007, kterých se stěžovatelka dovolávala.

Proti rozsudku Krajského soudu v Plzni podala stěžovatelka kasační stížnost, o kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 17. 2. 2011, č. j. 2 Afs 21/2010-118, zamítl. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že kasační stížnost je fakticky pouhým přepisem správní žaloby a pouze doplnění kasační stížnosti doručené krajskému soudu dne 8. 2. 2010 obsahuje novou stížnostní námitku retroaktivního výkladu zákona. K této námitce Nejvyšší správní soud uvedl, že je s ohledem na ustanovení § 104 odst. 4 soudního řádu správního nepřípustná, protože se opírá o důvody, které stěžovatelka neuvedla v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohla. Jinak se Nejvyšší správní soud ztotožnil se stanoviskem Krajského soudu v Plzni.

Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně vytýká Nejvyššímu správnímu soudu, že se odmítl zabývat námitkou zákazu retroaktivity zákona, a polemizuje s právní argumentací, kterou tento svůj postup odůvodnil. Podle jejího názoru s tím souvisí i otázka neprovedení důkazů, konkrétně smlouvou o převodu pozemků, uzavřenou dne 6. 4. 1999, ze které mělo být patrné, kdy došlo k vydání pozemků, a tedy i příjmu. Namítá, že daň byla vyměřena v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, konkrétně rozsudkem sp. zn. 28 Cdo 436/2007 ze dne 30. 11. 2007 a nálezem Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 319/05. Prostřednictvím svého manžela totiž doložila, že sledoval účel zákona o půdě a také jej naplnil, a proto měl postavení oprávněné osoby a měl být od daně z příjmu osvobozen. Opakuje svoji argumentaci, že k navýšení majetku došlo již vydáním pozemků, takže daňová povinnost jí vznikla již v tomto roce. Pokud nedošlo k vyměření daně v zákonem stanovené lhůtě, je nepřípustné, aby správce daně obcházel zákon vyměřením daně z příjmu ještě při následném prodeji. Stěžovatelka dovozuje, že jednáním obou uvedených soudů došlo k porušení ústavně garantovaných práv, jak je uvedeno shora a navrhla, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí obecných soudů zrušil.

Ústavní soud předesílá, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon"), rozeznává v § 43 odst. 2 písm. a), jako zvláštní kategorii návrhů, návrhy zjevně neopodstatněné. Tímto ustanovením dává Ústavnímu soudu, v zájmu racionality a efektivity jeho řízení, pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu před tím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. V této fázi řízení je zpravidla možno rozhodnout bez dalšího jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Jen pro pořádek je třeba upozornit, že jde v této fázi o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nedostává charakter kontradiktorního řízení.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojenými přílohami z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny. Dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z odůvodnění ústavní stížnosti je zřejmé, že stěžovatelka opakuje námitky předkládané v řízení před soudy. Pokud se tedy stěžovatelka (jen s obecným poukazem na porušení ústavně zaručených práv) ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěru Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jejímu názoru a v ústavní stížnosti přitom uvádí tytéž argumenty, se kterými se obecné soudy vypořádaly, staví Ústavní soud do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Stěžovatelka hlavní důraz v ústavní stížnosti klade na údajné porušení zákazu retroaktivity a tvrdí, že soudy aplikovaly ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zák. č. 586/1992 Sb., o dani z příjmů, ve znění platném až od 1. 1. 2001, zatímco k postoupení pohledávky restituentem došlo a následná koupě pozemku za tyto pohledávky se uskutečnila ještě za platnosti předchozího znění tohoto ustanovení.

K tomu je třeba na prvním místě uvést, že je správný závěr Nejvyššího soudu, pokud se odmítl věcně touto námitkou zabývat s odůvodněním, že nebyla stěžovatelkou uplatněna v žalobě a poprvé se objevila až v řízení o kasační stížnosti, neboť tomu brání ustanovení § 104 odst. 4) soudního řádu správního. Navíc se ani o pravou retroaktivitu nemohlo jednat, neboť daňová povinnost nastala až v roce 2007. Dále je třeba zdůraznit, že změna ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmů provedená zákonem č. 492/2000 Sb. se týkala především rozšíření případů osvobození od daně z příjmu o případy vypořádání mezi podílovými spoluvlastníky restituovaného majetku rozdělením nemovitosti podle velikosti jejích podílů nebo jestliže byly byty nebo nebytové prostory vymezeny jako jednotky podle zvláštního právního předpisu, což na projednávaný případ vůbec nedopadá. V původním textu citovaného ustanovení, který dopadá na případ stěžovatelky, došlo jen k technické změně, když slova "přijaté náhrady podle zvláštních" byla nahrazena slovy "náhrady přijaté v souvislosti s nápravou některých majetkových křivd podle zvláštních právních". Tato úprava nemění původní smysl uvedeného ustanovení.

Zcela nepřiléhavá je i argumentace stěžovatelky rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007. V tomto rozsudku vyšel Nejvyšší soud z nálezu pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. 6/05, který zrušil tzv. restituční tečku jen ve vztahu k původním oprávněným osobám, nikoli k postupníkům, kteří si museli být vědomi - s ohledem na rizikovost svých podnikatelských aktivit, určitých rizik, spojených s vymáháním práva na náhradní pozemky. V prvé řadě měl na mysli osoby, které pozemky získávaly z důvodů spekulačních, zpravidla mimo potřeby zemědělské výroby. Nejvyšší soud z této kategorie vyčlenil postupníky, u nichž by se zánik práva na náhradní pozemek jevil jako neúměrná újma, zejména pokud pozemky potřebují pro svou činnost zemědělskou, a finanční úhrada pro ně znamená újmu nepoměrnou ztrátě majetku, spočívajícího v nároku na náhradní pozemek. Šlo tedy o nalezení spravedlivé rovnováhy mezi obecným zájmem na ukončení procesu restitucí a požadavkem na ochranu základních práv jednotlivce. Toto rozhodnutí proto nemá žádnou vazbu na ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o dani z příjmů. Ústavní soud se k této problematice vyjádřil v řadě svých rozhodnutí, např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1773/07 takto: "Za nemovitosti vydávané podle zvláštního předpisu ve smyslu citovaného ustanovení je nutno považovat nemovitosti vydávané oprávněným osobám na základě právní skutečnosti, jejímž smyslem bylo odstranění způsobených majetkových křivd, a nikoliv nemovitosti, vydané z již odvozeného titulu. Osvobozeny jsou proto příjmy představující náhradu za majetek v minulosti odebraný, a příjem dosažený prodejem takového majetku, tedy odčinění majetkových křivd, jež v minulosti utrpěl restituent nebo jeho právní předchůdci. Osvobození se proto nemůže týkat osob, jimž nebyly pozemky převedeny na základě restitučního nároku. Smyslem a účelem uvedené právní úpravy byla možnost rozšířit alternativy uspokojení nároků restituentů zavedením možnosti postupovat restituční nároky, nikoliv ale přenášet na osoby třetí daňové výhody plynoucí z účelu zákona, jímž bylo zmírnění následků některých majetkových křivd, k nimž došlo vůči vlastníkům zemědělského a lesního majetku v období let 1948 až 1989 (preambule zákona o půdě), tedy ani na postupníky". Na tomto názoru Ústavní soud setrvává.

K další námitce stěžovatelky, že zdanitelný příjem vznikl již samotným vydáním pozemků, je třeba v první řadě uvést, že v daném případě nešlo o vydání pozemků, ale o jejich převod za postoupené pohledávky restituenta, který je prodal za dohodnutou cenu. Používání termínu "vydání pozemku" je zavádějící. Pokud jde o tvrzení stěžovatelky, že zdanitelný příjem vznikl již samotným, řečeno jejími slovy "vydáním pozemků", zde se Ústavní soud plně ztotožňuje s názory obecných soudů, podle nichž úplatný převod nebo přechod majetku je zdaněn daní z převodu nemovitostí a nikoliv daní z příjmu. Zákon o dani z příjmu přesně definuje, co se příjmem ve smyslu tohoto zákona rozumí a mimo jiné mezi příjmy zahrnuje i příjmy z převodu vlastní nemovitosti. Argumentaci stěžovatelky lze opět označit za nepřiléhavou.

Ústavní soud tedy neshledal, že by došlo k porušení základních práv a svobod stěžovatelky a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou, podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 27. července 2011

Jiří Nykodým, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru