Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 129/03Usnesení ÚS ze dne 08.04.2004

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajMusil Jan
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost - § 43/2/a)
Předmět řízení
základní práva a svobody/svoboda osobní
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
Obnova řízení
EcliECLI:CZ:US:2004:2.US.129.03
Datum podání04.03.2003
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Ostatní dotčené předpisy

141/1961 Sb., § 2 odst.6, § 278

2/1993 Sb., čl. 8 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 129/03 ze dne 8. 4. 2004

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl dne 8. dubna 2004 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy JUDr. Jiřího Muchy a soudců JUDr. Pavla Holländera a JUDr. Jana Musila ve věci ústavní stížnosti J. J., zastoupeného JUDr. R. H., advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. prosince 2002 č. j. 3 To 994/2002-23, a usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. listopadu 2002 sp. zn. 0 Nt 1202/2002, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Ve včas podané ústavní stížnosti, která i v ostatním splňuje náležitosti ústavní stížnosti ve smyslu zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon č. 182/1993 Sb."), napadá stěžovatel usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2002 č. j. 3 To 994/2002-23, kterým tento soud zamítl stížnost stěžovatele (dříve odsouzeného) proti usnesení soudu prvního stupně, jímž tento soud podle ustanovení § 283 písm. d) trestního řádu zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 59/98.

Stěžovatel tvrdí, že shora označenými rozhodnutími obou obecných soudů byla porušena jeho základní práva zakotvená v článku 8 odst. 2 a článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Podle názoru stěžovatele tato práva mu zaručují mimo jiné to, aby obvinění z trestného činu bylo projednáno soudem se znalostí všech rozhodných skutečností a důkazů posuzovaných ve vzájemné souvislosti. Stěžovatel připomíná, že výslech svědka R. K. v předcházejícím řízení proveden nebyl, z tohoto hlediska je proto jeho výpověď třeba posuzovat jako nové zjištění, a je tedy chybou, jestliže se obecné soudy při rozhodování o návrhu stěžovatele na obnovu řízení dostatečně nezabývaly otázkou, zda "nový" důkaz získaný výslechem jmenovaného svědka neodůvodňuje jiné rozhodnutí ve věci.

Pokud soudy ponechaly v platnosti odsuzující rozsudek, aniž kladně rozhodly o návrhu stěžovatele na povolení obnovy řízení, je prý nutné tento postup považovat za porušení jeho základního práva zakotveného v čl. 8 odst. 2 Listiny.

Ústavní soud z obsahu spisu zjistil:

Ve věci Okresního soudu v Ostravě sp. zn. 12 T 59/98 byl stěžovatel rozsudkem ze dne 14. 6. 2000 odsouzen pro trestný čin zpronevěry (podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona), kterého se stěžovatel dopustil tím, že dne 19. 7. 1997 v Ostravě-Kunčičkách jako zástupce firmy A. B. majitele P. S. na základě smlouvy o zprostředkování prodeje movité věci ze dne 19. 7. 1997 převzal od poškozeného nákladní vozidlo s tím, že v případě jeho prodeje ve lhůtě do třiceti dnů, předá poškozenému kromě částky ve výši 53.400,-Kč i doplatek ve výši 110.000,-Kč. Přesto, že k prodeji došlo ještě před uplynutím sjednané doby, a to v rozporu s původním ujednáním jen za částku 128.000,-Kč, rozdíl mezi již složenou částkou a prodejní cenou po odpočtu příslušné provize za realizovaný prodej poškozenému nevydal a ponechal si ji pro svoji potřebu, tím způsobil poškozenému škodu ve výši 69.480,-Kč.

Stěžovatel v návrhu na obnovu řízení podaném u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 0 Nt 1212/2002 navrhl vyslechnout jako svědka R. K., který měl být přítomen původnímu jednání s poškozeným a potvrdit, že z tohoto jednání mělo vyplynout, že šlo o uzavření smlouvy zástavní k nákladnímu vozidlu s možností jeho případného prodeje s postupným snižováním ceny. Vzhledem k tomu, že majitelem autobazaru byl P. S., který také následně sjednal prodej tohoto vozidla a obdržené peníze od kupce si ponechal, nešlo o rozpor s dohodou poškozeného, a tedy ani o trestný čin zpronevěry.

Okresní soud vyslechl navrhovaného svědka, který však nemohl potvrdit nic bližšího k tvrzení stěžovatele o tom, o jakou smlouvu uzavřenou mezi stěžovatelem a poškozeným šlo.

Tento poznatek okresní soud zkonfrontoval se smlouvou založenou v předmětném trestním spise a zdůraznil, že jde jednoznačně o smlouvu o zprostředkování prodeje tam blíže označeného vozidla v den podepsání smlouvy s tím, že v případě, že se vozidlo prodá do třiceti dnů ode dne uzavření této smlouvy, bude majiteli doplacen doplatek ve výši 110.000,-Kč. Okresní soud dále citoval obsah výše uvedené smlouvy a konstatoval, že ve stejném smyslu se vyjádřil k uzavřené smlouvě také poškozený, to vše proto vyvrací tvrzení stěžovatele o uzavření smlouvy zástavní.

Okresní soud v Ostravě usnesením ze dne 18. 11. 2002 sp. zn. 0 Nt 1202/2002 návrh stěžovatele na povolení obnovy v trestní věci vedené u téhož soudu pod sp. zn. 12 T 59/98 podle § 283 písm. d) trestního řádu zamítl.

V odůvodnění svého rozhodnutí okresní soud uvedl, že písemné podání stěžovatel odůvodnil tím, že jeho jednání s poškozeným byl přítomen R. K., který by mohl potvrdit, že obsahem ujednání bylo zřízení zástavního práva k vozidlu s možností jeho případného prodeje a s postupným snižováním jeho ceny. Následný prodej vozidla proto prý nebyl v rozporu s tímto ujednáním, a nedošlo tedy ke spáchání trestného činu.

Okresní soud dále konstatoval, že u veřejného zasedání stěžovatel svůj návrh doplnil poukazem na skutečnost, že k předmětnému vozidlu neměl dispoziční právo, neboť toto právo měl majitel autobazaru, který sepisoval kupní smlouvu a vozidlo na jejím základě prodával konkrétnímu kupci. Majitel autobazaru také od kupujícího přebíral peníze a věděl, že po dobu třiceti dnů mělo být předmětné vozidlo zastaveno s tím, že pokud si v této době prodávající pro vozidlo nepřijde, může být prodáno. Zřejmě však předpokládal, že si majitel vozidlo z důvodu finanční tísně nevyzvedne, a proto vozidlo před uplynutím stanovené lhůty prodal.

Svědek R. K. potvrdil, že zpovzdálí sledoval jednání stěžovatele s poškozeným, kterému stěžovatel za předmětné vozidlo vyplatil z prostředků autobazaru částku 50.000,-Kč. Svědek připustil, že byl u toho, když si kupec odvezl vozidlo z autobazaru a přitom jednal se stěžovatelem. Majitel autobazaru u tohoto jednání nebyl.

Stěžovatel k této svědecké výpovědi uvedl, že jednání s kupcem se účastnil majitel autobazaru společně s D. K., on sám smlouvu s kupcem nesepisoval, peníze nepřebíral.

Po provedeném dokazování dospěl okresní soud k závěru, že návrhu na povolení obnovy nelze vyhovět, a to z toho důvodu, že zodpovězení otázky, zda stěžovatel s poškozeným uzavřel smlouvu zástavní či smlouvu jinou, je otázkou právního posouzení předmětné smlouvy, takže z hlediska zákonných předpokladů povolení obnovy ji nelze považovat za novou skutečnost. Novou skutečností není ani fakt, že s kupcem při prodeji jednal majitel autobazaru a svědek K., který vypisoval účetní doklad na 125.000,-Kč, za které bylo vozidlo prodáno. Návrh na obnovu řízení proto zamítl, neboť nebyl splněn základní předpoklad tohoto institutu, a to existence skutečnosti nebo důkazu soudu dříve neznámého.

Z usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 17. 12. 2002 č. j. 3 To 994/2002-23, se zjišťuje, že tento soud, podle § 148 odst. 1 písm. c) trestního řádu, zamítl stížnost stěžovatele proti usnesení Okresního soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2002 sp. zn. 0 Nt 1202/2002, kterým soud prvního stupně podle § 238 písm. d) trestního řádu, zamítl návrh stěžovatele na povolení obnovy řízení v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 59/98.

Stížnostní soud stručně shrnul obsah napadeného usnesení a uvedl, že usnesení soudu prvního stupně napadl stěžovatel ihned po jeho vyhlášení stížností, kterou však do doby rozhodování soudu druhého stupně nijak neodůvodnil.

Krajský soud přezkoumal správnost a odůvodněnost napadeného usnesení, i postup řízení, které jeho vydání předcházelo a dospěl k závěru, že stížnost stěžovatele není důvodná.

S poukazem na znění ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu krajský soud dovodil, že nedošlo k tomu, že by vyšly najevo nové skutečnosti, které by mohly odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, než jak bylo dříve pravomocně rozhodnuto. S těmito závěry okresního soudu se zcela ztotožnil i krajský soud, který je shledal správnými a odůvodněnými.

Ústavní soud po zvážení námitek stěžovatele i obou napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že ústavní stížnost není opodstatněná.

Z obsahu ústavní stížnosti je sice zřejmé, že stěžovatel nesouhlasí především s pravomocným rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 14. 6. 2000 sp. zn. 12 T 59/98, kterým byl odsouzen za trestný čin zpronevěry (podle ustanovení § 248 odst. 1, 2 trestního zákona), který však v petitu ústavní stížnosti nenapadá. Z tohoto důvodu se Ústavní soud zabýval jen tvrzenými zásahy do ústavně garantovaných práv a svobod ve vztahu k výše označeným rozhodnutím obecných soudů, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele na obnovu řízení.

Stěžovatel v ústavní stížnosti dovozuje porušení svých ústavně garantovaných práv a svobod ze skutečnosti, že soud prvního stupně sice vyslechl jím navrženého svědka, ale jeho výpověď, byť v předcházejícím řízení tento svědek vyslechnut nebyl, nepovažoval za "novou skutečnost či důkaz", ve smyslu § 278 odst. 1 trestního řádu. Oba výše označené soudy se dále dostatečným způsobem nezabývaly otázkou, zdali tento "nový důkaz" ve spojitosti s důkazy provedenými v dřívějším řízení neodůvodňuje jiné rozhodnutí ve věci.

Ústavní soud v souvislosti s námitkami stěžovatele zdůrazňuje, že obnova řízení je, na rozdíl od stížnosti pro porušení zákona a dovolání, mimořádným opravným prostředkem, jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkovém zjištění. V řízení o obnově se nezjišťuje správnost původního rozhodnutí, nýbrž se posuzuje, zda dojde k předložení nových skutečností či důkazů, které by mohly změnit původní výroky napadeného rozhodnutí. Podle ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu se obnova řízení, které skončilo pravomocným rozsudkem povolí, "vyjdou-li najevo skutečnosti nebo důkazy soudu dříve neznámé, které by mohly samy o sobě nebo ve spojení se skutečnostmi a důkazy známými již dříve odůvodnit jiné rozhodnutí o vině nebo o přiznaném nároku poškozeného na náhradu škody, anebo vzhledem k nimž by původně uložený trest byl ve zřejmém nepoměru ke stupni nebezpečnosti činu pro společnost nebo k poměrům pachatele nebo uložený trest by byl ve zřejmém rozporu s účelem trestu". Obnova řízení ukončeného pravomocným rozsudkem tedy řeší výhradně vady ve skutkových zjištěních, které vznikly tím, že soudu v době jeho rozhodování nebyly známy skutečnosti nebo důkazy způsobilé změnit skutkový stav věci a teprve na tomto skutkovém základě ovlivnit jeho právní posouzení a následně i výrok o vině, náhradě škody či trestu. Nelze tedy v jakékoli "nové" skutečnosti nebo důkazu, soudu dříve neznámému, spatřovat bez dalšího důvod k obnově řízení, ale musí jít vždy i o splnění druhé podmínky ve smyslu ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu, tj. že tyto skutečnosti nebo důkazy mohou samy o sobě nebo ve spojení s jinými skutečnostmi a důkazy již dříve známými odůvodnit jiné rozhodnutí ve věci.

Nelze souhlasit s názorem stěžovatele, že v řízení o návrhu stěžovatele na obnovu pravomocně skončeného trestního řízení oba obecné soudy porušily podmínky spravedlivého procesu tím, že se dostatečným způsobem nezabývaly posouzením, zda výpověď svědka R. K. je takovým novým důkazem, který by sám nebo ve spojení se skutečnostmi nebo důkazy dříve známými mohl odůvodnit jiné rozhodnutí. Oba soudy dospěly shodně k závěru, že výslech svědka nepřinesl žádné nové zjištění ve vztahu k tvrzení stěžovatele o charakteru smlouvy uzavřené stěžovatelem s poškozeným, a námitku stěžovatele, že šlo ve své podstatě o smlouvu zástavní, vyvrací jak obsah samotné smlouvy, tak i vyjádření poškozeného.

Tento závěr je ostatně velmi jasným a srozumitelným způsobem vyjádřen i v závěru odůvodnění napadeného usnesení Krajského soudu v Ostravě, kde se uvádí, že " ....v dané věci, jak správně dovodil okresní soud, nedošlo k tomu, že by vyšly najevo nové skutečnosti, které by mohly, .... odůvodnit jiné rozhodnutí o vině, než jak bylo rozhodnuto".

Za této situace Ústavní soud považuje předmětná usnesení soudů obou stupňů za správná, odpovídající znění ustanovení § 278 odst. 1 trestního řádu.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti Ústavní soud nezjistil, že by rozsudkem Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Ostravě došlo k porušení stěžovatelem označených článků Listiny.

Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků proto ústavní stížnost odmítl, podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 8. dubna 2004

JUDr. Jiří Mucha v. r.

předseda senátu Ústavního soudu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru