Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1278/18 #1Usnesení ÚS ze dne 17.04.2018

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Praha-západ
SOUD - KS Praha
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimáčková Kateřina
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
Věcný rejstříkSmlouva
právní úkon/neplatný
žaloba/na plnění
pokuta/smluvní
EcliECLI:CZ:US:2018:2.US.1278.18.1
Datum podání09.04.2018
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

89/2012 Sb., § 3030, § 6 odst.1, § 6 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1278/18 ze dne 17. 4. 2018

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Ludvíka Davida, soudkyně zpravodajky Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Jiřího Pudila, zastoupeného JUDr. Karlem Jelínkem, advokátem v Karlových Varech, Bělehradská 3A, proti rozsudku Okresního soudu Praha - západ ze dne 8. 1. 2016 č. j. 18 C 208/2014-119, rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2016 č. j. 21 Co 263/2016-153 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 1. 2018 č. j. 32 Cdo 3169/2017-190, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Svou ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení svého ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 a odst. 2 a článku 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Dále namítal porušení čl. 1 Listiny.

2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že napadeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil napadený rozsudek ze dne 8. 1. 2016 č. j. 18 C 208/2014-119, kterým Okresní soud Praha - západ uložil stěžovateli jako žalovanému zaplatit žalobkyni, společností PERSO International, s. r. o. (dále jen "žalobkyně") částku 104 378 Kč. Předmětem dovolacího řízení před Nejvyšším soudem byly žalobkyní uplatněné nároky na zaplacení měsíčních poplatků ve výši 71 100 Kč, smluvní pokuty ve výši 3 500 Kč za porušení povinnosti podle čl. 3.22 smlouvy o spolupráci a smluvní pokuty ve výši 29 778 Kč za prodlení s úhradou minimálních měsíčních poplatků za období květen 2010 až červenec 2011. Bez zřetele na to, že tyto nároky byly uplatněny jednou žalobou a soudy nižších stupňů o nich rozhodly jedním výrokem a jednou celkovou částkou, jde podle Nejvyššího soudu o samostatné nároky s odlišným skutkovým základem, proto se Nejvyšší soud zabýval jen částí nároků s tím, že nároky na zaplacení smluvních pokut ve výši 3 500 Kč a ve výši 29 778 Kč nepřesahují limitní částku 50 000 Kč a nejde o vztah ze spotřebitelské smlouvy ani o pracovněprávní nárok, je přípustnost dovolání ve vztahu k těmto nárokům vzhledem k ustanovení § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř. vyloučena. Nejvyšší soud proto dovolání v tomto rozsahu odmítl podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné. Stěžovatel spatřoval nesprávnost právního posouzení věci odvolacím soudem v závěru o platnosti smlouvy o spolupráci a ve svém dovolání uvedl, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena "otázka oprávněnosti nároku strany smlouvy, která ač má na první pohled své náležitosti, přesto je neurčitá, nesrozumitelná a především sleduje nepoctivý zájem, čímž se příčí dobrým mravům".

3. Podle obsáhlé argumentace stěžovatele v dovolání neurčitost a nesrozumitelnost smlouvy spočívá v tom, že není zřejmé, jaké konkrétní know-how, obchodní metody a systémy postupů měla žalobkyně stěžovateli podle smlouvy poskytnout, a rozpor s dobrými mravy spatřuje v podnikatelském záměru žalobkyně, protože jediným cílem uzavřené smlouvy bylo dosažení výdělku z povinných měsíčních příspěvků. Z uvedeného vyplývá, že stěžovatel jako dovolatel založil kritiku správnosti posouzení věci odvolacím soudem na odlišném hodnocení v řízení provedených důkazů. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu žalobkyně stěžovateli poskytla firemní logo, a to jak ve fyzické, tak i v elektronické podobě, přičemž je podle obecných soudů nepodstatné, že toto logo není zaregistrováno jako ochranná známka, dále možnost využívat firemní webové stránky, seznam dodavatelů, kteří smluvním partnerům poskytují dobré obchodní podmínky, určité vzorové dokumenty a postupy, které měly stěžovateli usnadnit rozjezd podnikání, a jednatel žalobkyně byl k dispozici smluvním partnerům (a tedy i stěžovateli) pro řešení jejich problémů v souvislosti s podnikáním pod hlavičkou žalobkyně. Know-how, které žalobkyně stěžovateli podle smlouvy o spolupráci měla poskytnout (a také poskytla), zahrnovalo podle skutkových zjištění odvolacího soudu jak obchodní metody a systémy postupů žalobkyně, tak i v podstatě celý obchodní model, který žalobkyně praktikuje. Podle napadeného rozhodnutí Nejvyššího soudu se při vymezení obsahu pojmu know-how odvolací soud nijak neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu. V rozsudku ze dne 10. 9. 2008 sp. zn. 29 Odo 426/2006, Nejvyšší soud popsal know-how jako souhrn specifických znalostí a zkušeností v jakékoliv oblasti výrobní, zemědělské, obchodní apod. umožňujících provést určitý konkrétní úkol rychle s nejmenším vynaložením energie a nákladů. Obsah pojmu know-how zjištěný odvolacím soudem tomuto popisu odpovídá. Učinil-li na základě shora uvedených skutkových zjištění odvolací soud závěr, podle kterého je smlouva o spolupráci (zejména předmět plnění žalobkyně) určitá, je podle Nejvyššího soudu tento závěr v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu vyjádřenou např. v rozsudku ze dne 27. 9. 2011 sp. zn. 32 Cdo 4863/2009. Podle skutkových zjištění odvolacího soudu stěžovatel přijímal od žalobkyně konkrétní plnění podle smlouvy, aniž si na cokoliv stěžoval a aniž cokoliv reklamoval. Smluvní strany proto neměly žádnou pochybnost o tom, jaká práva a povinnosti jim ze smlouvy vznikají.

4. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti namítá, že smlouva o spolupráci je absolutně neplatná, a to z důvodu její neurčitosti a nesrozumitelnosti a dále také z důvodu rozporu smlouvy s dobrými mravy, a proto obecné soudy nesprávně posoudily otázku platnosti smlouvy. Současně má stěžovatel za to, že žalobkyni ničeho nedluží, neboť se s plněním nedostal nikdy do prodlení a naopak to byla žalobkyně, kdo byl s plněním svých povinností v prodlení. K otázce poskytnutí know-how a práva z duševního vlastnictví stěžovatel navrhoval provedení znaleckého posudku, neboť je přesvědčen, že tuto otázku nemohou posoudit soudy pro nedostatek své kompetentnosti. Stěžovatel je toho názoru, že tím, že soudy dostatečně nezkoumaly konkrétnost smlouvy a jejích jednotlivých částí, tak nesprávně posoudily otázku platnosti smlouvy jako takové, což mělo za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Stěžovatel se domnívá, že napadená rozhodnutí působí, jakoby právo bylo nástrojem zlovůle a zištnosti, při tom však i zákonodárce používá pojmy spravedlnost, čest a úcta, proto měly obecné soudy dospět k závěru, že byl svázán zcela amorální smlouvou. Řízení u soudu prvního stupně bylo podle stěžovatele vedeno ve stínu toho, že odvolací soud již obdobnou věc řešil a přesto, že byla stěžovatelem nabídnuta zcela jiná skutková tvrzení a důkazy, formalisticky vyšel z rozhodnutí odvolacího soudu, jehož závěry bez dalšího přijmul za své. Dovolací soud se pak podle stěžovatele zaměřil především na formální důvody, proč se meritornímu posouzení všech námitek vyhnout. Stěžovatel vyjádřil ve své ústavní stížnosti názor, že žádný z rozhodujících soudů nebyl schopen posoudit, zda tvrzené know-how vůbec existovalo a bylo poskytnuto. Rozhodnutí obecných soudu byla formální a nepřihlédla k tomu, že lidé, kteří podepsali se žalobkyní smlouvy o spolupráci, jimi byli oklamáni. Pouze několika málo lidem se podařilo se v obchodu prosadit, je však otázkou, zda to bylo díky žalobkyni či spíše shodou příznivých okolností. Práce zajišťující člověku slušný příjem, a tedy i slušný život je naprosto základní lidskou potřebou, od které se odvíjí naplňování všech dalších životních plánů a tužeb. Není možné, aby se s tímto základním elementem lidského života, jeho důstojnosti, základu veškeré hmotné existence kupčilo tak, že se bude nabízet místo seriózní a placené činnosti v podstatě franšíza čehosi neurčitého, neexistujícího a za to bude člověk hledající práci uchvácen do jakési dluhové pasti, v níž místo příjmů je připraven o významnou částku za směšné školení a zavázán platit za nulovou protihodnotu. Formální akceptace takového byznysu soudem otevírá prostor dalším spekulantům s lidskou tísní a je podle stěžovatele v civilizovaném právním státu neakceptovatelná.

5. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle § 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.

7. V projednávané věci Ústavní soud konstatuje, že hodnocení skutkového stavu případu a interpretace podústavního práva jsou doménou obecných soudů. Stěžovatel pak nebyl ani v pozici zaměstnance žalobkyně, ani v pozici spotřebitele či v obdobném postavení, které by mu umožňovalo dospět k aplikaci ústavně zaručené ochrany slabší strany. Ve standardních případech je v soukromém právu nastolen princip autonomie vůle jednotlivce a respektu k uzavřeným smlouvám ("pacta sunt servanda").

8. Ústavní soud ve svých rozhodnutích opakovaně zdůraznil, že není oprávněn zasahovat do jurisdikce obecných soudů, neboť není vrcholným článkem jejich soustavy (čl. 80 a čl. 90 Ústavy). Dále zdůraznil subsidiární charakter ústavní stížnosti jako prostředku ochrany základních práv a svobod i princip minimalizace zásahů do pravomoci jiných orgánů veřejné moci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 177/01 ze dne 3. 6. 2003 (N 75/30 SbNU 203); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz]. Ústavní soud k zásahu do pravomoci obecných soudů přistoupí pouze v případě, že na podkladě individuální ústavní stížnosti zjistí zásah do základních práv a svobod jedince.

9. Ústavní soud posoudil argumenty stěžovatele i odůvodnění napadených rozhodnutí a shledal, že obecné soudy náležitě odůvodnily, proč dospěly k závěru o stěžovatelově závazku vůči žalobkyni. Celá polemika stěžovatele se závěry obecných soudů je založena na jeho nesouhlasu se zjištěním skutkového stavu a posouzením podústavního práva. Otázkou rozdrobení žalované částky na jednotlivé nároky pro účely posouzení přípustnosti dovolání se Ústavní soud nezabýval, neboť to stěžovatel výslovně nenamítal a případný odlišný závěr by neměl v posuzovaném případě žádné ústavněprávní důsledky. Ústavní soud tedy shledal, že závěry obecných soudů nejsou natolik nepřijatelné, že by zasahovaly do ústavně zaručených práv stěžovatele.

10. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. dubna 2018

Ludvík David, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru