Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1278/11 #1Usnesení ÚS ze dne 25.08.2011

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - VS Olomouc
SOUD - KS Ostrava
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
odmítnuto pro nedodržení lhůty
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/doručování
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedliv... více
Věcný rejstříklhůta/zmeškání
doručování/fikce doručení
EcliECLI:CZ:US:2011:2.US.1278.11.1
Datum podání02.05.2011
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 49, § 50, § 168 odst.2, § 43 odst.2, § 235a odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1278/11 ze dne 25. 8. 2011

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudkyň Ivany Janů a Dagmar Lastovecké mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení o ústavní stížnosti Ing. P. Ch., zastoupeného Mgr. Lubošem Bôrikem, LL.M., advokátem, se sídlem v Praze, směřující proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 2. 2011, č. j. 14 Cmo 248/2010-308, a rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 3. 2010, č. j. 15 Co 601/2007-279, a ze dne 11. 11. 2008, č. j. 15 Co 601/2007-202, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se obrátil na Ústavní soud s návrhem na zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť se jimi cítí poškozen na svých základních právech vycházejících z Listiny základních práv a svobod a Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.

Původní podání nesplňovalo ani základní požadavky kladené na něj zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"); stěžovatel konkrétně nedoložil, že je v řízení řádně zastoupen advokátem, neboť informace České advokátní komory o určení advokáta plnou moc nenahrazuje a k návrhu připojená plná moc nebyla uvedeným advokátem podepsána. Současně bylo evidentní, že stěžovatel podání sepsal sám, bez součinnosti advokáta, což smyslu povinného zastoupení v řízení před Ústavním soudem neodpovídá. Soudce zpravodaj proto stěžovatele vyzval (přípis ze dne 26. 5. 2011) k nápravě. Stanovil k tomu patnáctidenní lhůtu, kterou považoval za dostatečnou zejména s ohledem na fakt, že stěžovatel byl o nezbytných formálních náležitostech ústavní stížnosti včetně povinného zastoupení advokátem poučen v rámci mnoha desítek řízení, která již u Ústavního soudu vyvolal. V běhu této lhůty se na Ústavní soud obrátil advokát stěžovatele; potvrdil určení své osoby Českou advokátní komorou k poskytnutí právní služby stěžovateli a požádal o prodloužení lhůty k doplnění podání do 14. 7. 2011. Na výzvu reagoval i sám stěžovatel, který vedle nesouhlasného komentáře k upozornění, že zastupující advokát má ústavní stížnost také zpracovat a nejen podepsat plnou moc, o prodloužení stanovené lhůty požádal rovněž. Soudce zpravodaj i tentokrát vyhověl a lhůtu pro doplnění prodloužil o dalších 20 dnů, takže její konec připadl na 27. 7. 2011. Další stěžovatelově žádosti o prodloužení lhůty o 60 - 90 dnů již soudce zpravodaj vyhovět nemohl, neboť časový prostor pro zpracování a doplnění ústavní stížnosti, kterého se mu dostalo, byl již tak dosti velkorysý a další prodloužení by stěžovatele vůči ostatním stěžovatelům nepřiměřeně zvýhodňovalo. Zástupce stěžovatele pak podáním datovaným dnem 21. 7. 2011, označeným jako "Doplnění ústavní stížnosti", Ústavnímu soudu sdělil, že s ohledem na nefungující komunikaci se stěžovatelem požádal Českou advokátní komoru o zrušení určení. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud stěžovatele nechal ústně vyslechnout, což by mělo zajistit jeho dostatečnou procesní ochranu. Tomuto návrhu Ústavní soud nevyhověl, neboť dle jeho názoru je výslech stěžovatele pro rozhodnutí irelevantní. Pokud jde o vlastní návrh na zahájení řízení, rozhodl se Ústavní soud zabývat jeho obsahem i přesto, že výzva (výzvy) soudce zpravodaje nebyla splněna obvyklým způsobem. Základní zákonné náležitosti totiž vykazuje.

Napadeným usnesením č. j. 15 Co 601/2007-279 Krajský soud v Ostravě odmítl jako neprojednatelnou stěžovatelovu žalobu pro zmatečnost. Odvolání stěžovatele proti tomuto rozhodnutí Vrchní soud v Olomouci usnesením č. j. 14 Cmo 248/2010-308 - taktéž nyní napadeným - odmítl podle § 218a o. s. ř. jako opožděné. V odůvodnění konstatoval, že prvoinstanční rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno vhozením do domovní schránky dne 9. 3. 2010. Odvolací lhůta skončila dne 24. 3. 2010. Odvolání podal stěžovatel k poštovní přepravě dne 26. 3. 2010, tedy po marném uplynutí odvolací lhůty. Vrchní soud konstatoval, že situace, kdy bylo odvolání podáno opožděně a nebyla s ním spojena žádost o prominutí zmeškání lhůty, muselo být odmítnuto.

Stěžovatel považuje rozhodnutí vrchního soudu za vadné, neboť odvolání podal řádně a včas. Z dikce zákona podle jeho názoru plyne, že za doručení se považuje až desátý den po vhození do schránky. Akt doručení navíc v daném případě dne 9. 3. 2010 vůbec nemohl nastat, jelikož se stěžovatel z důvodu neobyvatelnosti (pro odpojení elektrického proudu a tedy nemožnosti svítit a topit) v bytě nemohl v zimním období zdržovat. Lhůtu proto také nemohl zmeškat. Krom toho stěžovatel označuje tvrzení vrchního soudu, že nepožádal o prominutí zmeškání lhůty, za lživé. Ve smyslu § 58 odst. 1 o. s. ř. vznesl žádost o prominutí eventuálně zmeškaných lhůt, kterou také v ústavní stížnosti cituje.

Ústavní soud o návrhu uvážil takto.

Pokud jde o rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě ze dne 11. 11. 2008, č. j. 15 Co 601/2007-202, to je sice zmiňováno v rubrice i petitu stěžovatelova návrhu, ovšem žádná bližší charakteristika k němu připojena není. Z napadeného usnesení vrchního soudu připojeného k ústavní stížnosti vyplývá, že jde o rozsudek vydaný ve sporu o zaplacení částky 7.657 Kč s příslušenstvím, který stěžovatel napadl zmateční žalobou, o níž bylo rozhodnuto dalšími nyní napadenými usneseními. Aniž by bylo potřeba cokoli blíže zkoumat, je nutno ústavní stížnost v této části odmítnout dle § 43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu, neboť stížní lhůta nejpozději během řízení o zmateční žalobě marně uplynula. Krom toho stěžovatel neuvádí jediný argument, proč a čím toto rozhodnutí nepřijatelně zasáhlo jeho základní práva, což věcný přezkum rozsudku rovněž znemožňuje.

Ve zbytku je ústavní stížnost zjevně neopodstatněná. V řízení před Ústavním soudem se za zjevně neopodstatněnou pokládá ústavní stížnost, jež postrádá ústavněprávní dimenzi. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí orgánu veřejné moci, jak je tomu v daném případě, je tomu tak obvykle tehdy, jestliže napadené rozhodnutí postrádá způsobilost, a to vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, porušit základní práva a svobody stěžovatele.

Tvrzení stěžovatele o zachování odvolací lhůty vychází z jeho chybné představy o právní úpravě doručování. Občanský soudní řád (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) doručování písemností rozděluje na doručování do vlastních rukou (§ 49) a doručování prosté (§ 50). Pro doručování písemností do vlastních rukou platí, že nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, písemnost uloží a adresátu zanechá vhodným způsobem písemnou výzvu, aby si písemnost vyzvedl. Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve lhůtě 10 dnů ode dne, kdy byla připravena k vyzvednutí, nastává fikce doručení - písemnost se posledním dnem této lhůty považuje za doručenou, i když se adresát o uložení nedozvěděl. Pro doručování všech ostatních písemností, tedy těch, které není potřeba doručovat do vlastních rukou, platí, že nezastihl-li doručující orgán adresáta písemnosti, vhodí ji do domovní nebo jiné adresátem užívané schránky. Písemnost se považuje za doručenou vhozením do schránky, datum vhození vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. Zde nastává fikce doručení již samotným vhozením do schránky, žádná další lhůta neběží. Stran volby způsobu doručení občanský soudní řád stanoví, že do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud. Pro usnesení tato povinnost obecně stanovena není (viz § 168 odst. 2 o. s. ř.) a není stanovena ani konkrétně pro usnesení vydaná podle ustanovení § 43 odst. 2 o. s. ř., podle něhož (ve spojení s § 235a odst. 2 o. s. ř.) krajský soud stěžovatelovu zmateční žalobu odmítl. Příslušné usnesení tedy stačilo stěžovateli doručit pouze prostým způsobem, jak také krajský soud učinil. Fikce doručení proto nastala již vhozením do schránky stěžovatele dne 9. 3. 2010. V ten okamžik byla ve sféře jeho vlivu. Poté již vše další, včetně například případné ztráty písemnosti z poštovní schránky, jde na vrub adresáta. Irelevantní je pak argumentace stěžovatele, že se v bytě v době doručování nemohl zdržovat z důvodu jeho neobyvatelnosti. Nastoupení fikce doručení totiž není podmíněno - lehce zneužitelnou - podmínkou, že se adresát písemnosti v místě doručení zdržuje. Vychází to ze zásady, že paternalistický přístup není na místě a každý si má naopak svá práva střežit především sám. Je věcí adresáta, a také jeho odpovědností vůči sobě samému, aby soudu sdělil adresu pro doručování, o níž ví, že si na ní bude moci písemnosti přebírat. Jinak musí být připraven nést důsledky svého přístupu.

Pokud jde o druhou námitku stěžovatele, podle níž je konstatování vrchního soudu, že s odvoláním nebyla spojena žádost o prominutí zmeškání lhůty, nepravdivé, ani ta nemohla přinést jiný výrok rozhodnutí o ústavní stížnosti. Stěžovatel na mnoha místech svých několika podání předložených v rámci tohoto řízení označuje uvedené konstatování za lež a nepravdu, nicméně zůstává v rovině tohoto prostého tvrzní, aniž by k tomu předložil důkaz. Mohl a měl k ústavní stížnosti připojit řádnou žádost o prominutí zmeškání odvolací lhůty, z níž by bylo patrno, že ji obecným soudům předložil. Takto zůstala jeho námitka v rovině nepodloženého tvrzení. Její bezpředmětnost však Ústavní soud dovozuje především z obsahu citace údajné žádosti, kterou stěžovatel zakomponoval do textu ústavní stížnosti. Zde sice uvádí okolnosti, které mu brání sestavovat podání, odesílat je soudu a vůbec cokoliv zařizovat, nicméně ani Ústavní soud se nedomnívá, že by to bylo možné hodnotit jako konkrétní úkon - žádost o prominutí zmeškání lhůty. Jen na okraj budiž poznamenáno, že je na stěžovateli, aby činil své procesní úkony vůči soudům jasně a srozumitelně a nezahlcoval je změtí nepřehledných podání, namnoze úplně zbytečných, u nichž lze teprve po náročném luštění odhalit, v čem se mezi sebou liší a co jimi vlastně stěžovatel hodlá sdělit.

Vzhledem k výše uvedenému byla ústavní stížnost ve zbývající části dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítnuta.

Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné (§ 43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).

V Brně dne 25. srpna 2011

Jiří Nykodým v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru