Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1278/10 #1Usnesení ÚS ze dne 26.05.2010

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Brno
Soudce zpravodajLastovecká Dagmar
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /soudní rozhodnutí/náležité odůvodnění
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /opomenuté důk... více
Věcný rejstříkZnalecký posudek
dítě
styk rodičů s nezletilými dětmi
rodiče
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1278.10.1
Datum podání03.05.2010
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

94/1963 Sb., § 27, § 26 odst.4

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1278/10 ze dne 26. 5. 2010

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma o ústavní stížnosti J. K., zastoupeného JUDr. Jarmilou Marákovou advokátkou Advokátní kanceláře v Kroměříži, Velké nám. 112/61, proti rozsudku Krajského soudu v Brně, pobočky ve Zlíně ze dne 27. 1. 2010 č.j. 59 Co 410/2009-192, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 2 odst. 2, čl. 3 odst. 1, čl. 4 odst. 3. čl. 32 odst. 4 a čl. 36 odst. l Listiny základních práv a svobod (dále jen Listina) a čl. 90 Ústavy, jakož i čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku, kterým byl změněn rozsudek Okresního soudu v Kroměříži ze dne 29. 4. 2009 č.j. 13 - 0 Nc 1115/2008-123 tak, že nezletilý O. K. se na dobu před i po rozvodu svěřuje do výchovy matky a otci byla stanovena povinnost přispívat na jeho výživu.

Stěžovatel nesouhlasí se závěry odvolacího soudu, který na rozdíl od soudu prvého stupně shledal lepší výchovné prostředí pro syna na straně matky. Namítá, že odvolací soud své rozhodnutí řádně neodůvodnil a vyšel z obecného a zažitého modelu, že dítě má přirozenější vazbu k matce. Soud dostatečně nepřihlédnul k závěrům - dodatku ke znaleckému posudku a stanoviskům opatrovníka nezletilého, který doporučil střídavou péči.

Stěžovatel považuje za správné rozhodnutí soudu prvého stupně, neboť je přesvědčen, že je lépe výchovně způsobilý a na jeho straně jsou lepší podmínky pro výchovu syna. Zdůrazňuje, že po tomto rozhodnutí neomezoval styk nezletilého s matkou, a proto po dohodě i nadále probíhala střídavá péče jako před rozhodnutím soudu, neboť měl za to, že je v zájmu nezletilého, aby měl stejnou možnost trávit čas s oběma rodiči. Syn byl ve střídavé péči od září 2008 až do konce února 2009, přičemž rodiče byli schopni se v zásadních věcech ohledně dítěte dohodnout. Střídání syna probíhalo bez výraznějších výkyvů a orgán sociálně právní ochrany dětí setrval po celou dobu řízení v názoru, že pro syna je nejoptimálnější střídává péče. V současné době dochází k omezování jeho rodičovských práv, protože v důsledku soudního rozhodnutí má matka syna ve výchově během 14 denního cyklu 11 dní a on jenom tři dny a dvě a půl hodiny. Syn je ve věku 5 let a potřebuje oba rodiče, avšak matka v situaci, kdy bylo rozhodnuto v její prospěch, synovi již neumožňuje široký styk s otcem tak, jak probíhal dosud.

Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s připojeným spisem okresního soudu z hlediska kompetencí daných mu Ústavou ČR, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.

Z námitek uvedených v ústavní stížnosti je totiž zřejmé, že stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení závěrů odvolacího soudu způsobem, který by měl nasvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru, přičemž v ústavní stížnosti uvádí tytéž argumenty, se kterými se již obecný soud vypořádal. Ústavní soud tak staví právě do role další odvolací instance, která mu, jak bylo uvedeno, nepřísluší.

Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno velmi podrobné a důkladné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav, který opravňoval obecné soudy k přijetí rozhodnutí ve věci. V řízení byly vypracovány znalecké posudky (rodičů, nezletilého a jeho nevlastní sestry), z nichž vyplynulo, že oba rodiče jsou vyzrálé osobnosti, oba jsou plně po všech stránkách schopni zajistit výchovu a rozvoj osobnosti nezletilého. Nezletilý má velmi dobrý vztah k oběma rodičům, chce žít v přítomnosti obou rodičů a nevyjádřil se, u kterého z rodičů by raději bydlel. Dobrý vztah má i k prarodičům z obou stran a k nevlastní sestře (16 let), kterou má otec ve střídavé péči. Opatrovník ve svém stanovisku doporučil, aby byla úprava výchovy a výživy k nezletilému realizována prostřednictvím střídavé péče.

Dle odvolacího soudu, který po provedeném řízení změnil rozsudek soudu prvého stupně, pominul soud prvého stupně závěry znaleckého posudku, z nějž vyplývá, že pro dítě nízkého věku je, v případě nutnosti rozhodnout o jeho svěření jednomu z rodičů, vhodnější matka, a to i s přihlédnutím k tomu, že zastává správné výchovné postoje oproti otci, který se na dítě příliš citově upíná. Matka se proto jeví větší přirozenou autoritou. Za stavu, kdy se rodiče nemohou dohodnout na modelu střídavé péče (navíc k současné vzdálenosti bydliště rodičů to ani není reálné), se odvolací soud přiklonil k závěru, že je vhodnější nezletilého svěřit do péče matky. Ústavní soud vzhledem k argumentaci ústavní stížnosti dodává, že neosvědčení praktikované střídavé péče vyplývá i z výpovědí obou rodičů, kteří ji shodně, především s ohledem na věk dítěte a nastalé problémy při předávání dítěte a jeho obtížnému přizpůsobování se častým změnám, nepovažují za vhodnou (čl. 119 a čl. 120 spisu).

Ústavní soud se neztotožňuje s názorem stěžovatele, že odvolací soud své závěry dostatečně neodůvodnil a nepřihlédl k dodatku znaleckého posudku a stanoviskům opatrovníka. Z odůvodnění rozhodnutí je zřejmé, jaké důvody soud vedly ke změně prostupňového rozhodnutí, že se dodatkem k znaleckému posudku zabýval a právě jeho závěry o vhodnosti svěření dítěte do péče jednoho z rodičů zohlednil. Z dodatku znaleckého posudku přitom jednoznačně nevyplývá, kterému z rodičů by měla být při svěření syna do výchovy dána přednost, ale vyplývá z něj způsobilost obou rodičů k výchově a je popsáno chování (ve vztahu k synovi) typické pro každého z rodičů. Při rozhodování obecného soudu o svěření dítěte do péče jednoho z rodičů není rozhodujícím kritériem ani názor opatrovníka, ale tento názor je pouze zvažován s ohledem na další zjištěné okolnosti. V dané věci přitom bylo zjištěno, že praktikovaná půlroční střídavá péče pro nezletilého nebyla zcela vyhovující a vyšla najevo potřeba stabilního prostředí. Model střídavé výchovy není ani dost dobře možný s ohledem na vzdálenost bydliště rodičů (jako perspektivní se nejeví i s ohledem na blízkou školní docházku nezletilého).

Ze spisu je zřejmé, že ve věci byly provedeny všechny v úvahu přicházející důkazy a ani stěžovatel další provádění důkazů nenavrhl. Jeho námitkami se odvolací soud náležitě a v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu zabýval a svůj postup řádně odůvodnil, tzn. že uvedl, které skutečnosti má za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování řídil a které předpisy aplikoval. Závěru přijatému senátem odvolacího soudu, který byl zaujat v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, proto nelze z ústavního hlediska nic vytknout.

Ústavní soud dodává, že si je vědom problematičnosti projednávané věci, v níž bylo před obecnými soudy rozhodováno o svěření do péče velmi malého dítěte za situace, kdy u obou rodičů jsou dány rovnocenné předpoklady pro výchovu syna jak z hlediska osobnosti obou rodičů, tak jejich výchovné způsobilosti a zajištění zcela vyhovujícího rodinného zázemí. Nicméně řešení právě takovéto problematiky spadá výhradně do pravomoci obecných soudů a Ústavní soud není další odvolací soudem, který by mohl věc znovu přezkoumávat a přehodnocovat ze svého subjektivního hlediska. Jakkoliv lze chápat postoje rodiče, který nebyl v řízení úspěšný, nezbývá než konstatovat, že je především věcí rodičů, aby po vzájemné dohodě umožnili dítěti co nejširší kontakt s oběma rodiči, neboť soud nemůže svým obecným výrokem zajistit bezproblémové fungování vzájemných rodinných vztahů. Ostatně otec má nadále, a to i s ohledem na postupující věk dítěte, možnost požádat o rozšíření styku s nezletilým synem, včetně širšího, či častějšího styku o víkendech. V této souvislosti může poukázat na to, že jedním z důvodů vzniklé rodinné situace, za současného stavu nenasvědčující střídavé péči, je i postoj matky, která změnila své počáteční rozhodnutí při uzavírání manželství o společném bydlišti manželů v místě otce a až po narození dítěte (a následném rozvodu) se rozhodla se pro život v jiném městě. (Určení styku nezletilého s otcem nebylo předmětem řízení, z nějž vzešlo ústavní stížností napadené rozhodnutí).

Ústavní soud neshledal porušení ústavně zaručených práv, jichž se stěžovatel dovolává a ověřil, že odvolací soud rozhodoval v souladu s principy hlavy páté Listiny, přičemž sama skutečnost, že se stěžovatel neztotožňuje se závěry soudu, nemůže zakládat odůvodněnost ústavní stížnosti, proto nezbylo než návrh dle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítnout, jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 26. května 2010

Dagmar Lastovecká

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru