Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1276/09 #1Nález ÚS ze dne 11.03.2010K aplikaci ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007, na exekuční řízení zahájená v době účinnosti tohoto ustanovení

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - PO
Dotčený orgánSOUD - MS Praha
Soudce zpravodajNykodým Jiří
Typ výrokuvyhověno
Předmět řízení
základní ústavní principy/demokratický právní stát/princip ochrany legitimního očekávání
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ús... více
Věcný rejstříkExekuce
Náklady řízení
exekutor
retroaktivita/nepravá
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 49/56 SbNU 535
EcliECLI:CZ:US:2010:2.US.1276.09.1
Datum vyhlášení07.04.2010
Datum podání15.05.2009
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 4 odst.4

Ostatní dotčené předpisy

120/2001 Sb., § 89, § 129

347/2007 Sb.

99/1963 Sb., § 268 odst.1 písm.e


přidejte vlastní popisek

Analytická právní věta


Ústavně konformní interpretace ustanovení § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti a o změně dalších zákonů (exekuční řád), ve znění novely zákona č. 347/2007 Sb. účinné od 1. ledna 2008, vyžaduje, aby obecné soudy v případě, že exekuční řízení bylo zahájeno před datem účinnosti uvedené novely, postupovaly při rozhodování o náhradě nákladů exekuce podle exekučního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2007; opačný postup soudů je v rozporu s čl. 11 odst. 1 a 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

Návrh a řízení před Ústavním soudem

Na návrh stěžovatelky T-Mobile Czech Republic a. s. zrušil II. senát Ústavního soudu usnesení Městského soudu v Praze č. j. 62 Co 509/2008-18 ze dne 24. 3. 2009 pro rozpor s čl. 36 odst. 1 Listiny.

Narativní část

Napadeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byla stěžovatelce coby oprávněné a společně s povinným v exekuci uložena povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce po jejím zastavení. Stěžovatelka nesouhlasila s názorem městského soudu ohledně aplikace ustanovení § 89 exekučního řádu a tvrdila, že oba soudy jej aplikovaly retroaktivně, když na řízení zahájené před novelou exekučního řádu, provedenou zákonem č. 347/2007 Sb. s účinností od 1. 1. 2008, aplikovaly znění tohoto ustanovení platné a účinné v době vydání rozhodnutí, tj. po 1. 1. 2008. Podle stěžovatelky nárok exekutora na úhradu nákladů exekuce vzniká již v okamžiku, kdy exekutor vynaložil jednotlivé výdaje, a proto je o něm třeba rozhodovat podle právní úpravy účinné v době, kdy vznikl. Stěžovatelka tvrdila, že retroaktivita v případě zákona č. 347/2007 Sb. nevyplývá ani z jeho textu, ani z důvodové zprávy či jiného pramene. Postupem obecných soudů bylo dle stěžovatelky dotčeno její legitimní očekávání ohledně nákladů exekuce a k porušení jejího práva na spravedlivý proces.

Odůvodnění nálezu Ústavního soudu

Ústavní soud s odkazem na svou dřívější judikaturu uvedl, že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je třeba přijmout takový výklad, který šetří smysl a podstatu základního práva (v daném případě práva na legitimní očekávání). Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny, je proto ve svém důsledku výkladem retroaktivním.

V dané věci Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis. Podle Ústavního soudu není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného a zároveň na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce, nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Ústavní soud připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou.

Ústavní soud dále konstatoval, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

Podle Ústavního soudu došlo postupem městského soudu k porušení stěžovatelčina práva na spravedlivý proces, zakotveného v článku 36 odst. 1 Listiny, a proto jeho rozhodnutí zrušil.

Soudcem zpravodajem v dané věci byl Jiří Nykodým. Žádný soudce neuplatnil odlišné stanovisko.

II.ÚS 1276/09 ze dne 11. 3. 2010

N 49/56 SbNU 535

K aplikaci ustanovení § 89 exekučního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2007, na exekuční řízení zahájená v době účinnosti tohoto ustanovení

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Nález

Ústavního soudu - II. senátu složeného z předsedkyně senátu Dagmar Lastovecké a soudců Stanislava Balíka a Jiřího Nykodýma - ze dne 11. března 2010 sp. zn. II. ÚS 1276/09 ve věci ústavní stížnosti T-Mobile Czech Republic, a. s., se sídlem Tomíčkova 2144/1, 149 00 Praha, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2009 č. j. 62 Co 509/2008-18, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o povinnosti stěžovatelky (oprávněné) i povinné zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, za účasti Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.

Výrok

I. Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 24. března 2009 č. j. 62 Co 509/2008-18 bylo porušeno právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.

II. Toto rozhodnutí se proto ruší.

Odůvodnění:

I.

1. Řádně a včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí.

2. Obvodní soud pro Prahu 10 usnesením ze den 23. září 2008 č. j. 49 Nc 3220/2006-11 zastavil exekuci a oběma účastníkům (jak oprávněné - stěžovatelce, tak i povinné) uložil povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi náklady exekuce. O nákladech mezi oběma účastníky rozhodl tak, že žádný z nich nemá právo na jejich náhradu.

3. K odvolání oprávněného Městský soud v Praze usnesením ze dne 24. března 2009 č. j. 62 Co 509/2008-18 potvrdil usnesení soudu prvního stupně ve výroku o nákladech exekuce. Svoje rozhodnutí odůvodnil zněním § 89 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, účinným od 1. ledna 2008 (po novele učiněné zákonem č. 347/2007 Sb.), podle něhož v případě zastavení exekuce pro nemajetnost povinného hradí paušálně určené či účelně vynaložené výdaje exekutorovi oprávněný. Podle názoru odvolacího soudu bylo nutné dovodit, že u rozhodnutí soudu prvního stupně, které bylo vydáno po 1. lednu 2008, je třeba postupovat podle exekučního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2008.

II.

4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítala porušení práva na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny). Zásadní pochybení Městského soudu v Praze spatřuje stěžovatelka v nepřípustné retroaktivní aplikaci zákona č. 347/2007 Sb., jímž byl novelizován exekuční řád. V daném případě bylo exekuční řízení zahájeno v roce 2006, tj. za účinnosti původní právní úpravy týkající se úhrady nákladů exekučního řízení (tedy před účinností zákona č. 347/2007 Sb.), avšak obecné soudy rozhodovaly o návrhu na zastavení exekuce za nové právní úpravy, kterou aplikovaly retroaktivně, aniž by k tomu měly důvod. K tomu stěžovatelka uvádí, že nárok exekutora na odměnu, případně na náhradu jeho výdajů, je nárokem hmotněprávním a vzniká již v okamžiku, kdy byla exekuce nařízena, resp. kdy byly jednotlivé výdaje exekutora vynaloženy. Jelikož se jedná o hmotněprávní nárok, je třeba o něm rozhodovat podle právní úpravy účinné v době, kdy vznikl. Podle právní úpravy účinné v době vzniku nároku by měl však exekutorův nárok směřovat primárně vůči povinnému a teprve výjimečně proti oprávněnému. Stěžovatelka dovozuje, že přípustná nepravá retroaktivita (nová právní úprava s účinky ex nunc měnící práva a povinnosti tvořící obsah již vzniklých právních vztahů) musí být výslovně zakotvena v právním předpise. Za situace, kdy tato problematika upravena není, je nutné vycházet z toho, že právní úpravu retroaktivně aplikovat nelze. V případě zákona č. 347/2007 Sb. retroaktivita nevyplývá ani z textu zákona ani z důvodové zprávy, resp. z jiného pramene. Na podporu svého tvrzení o charakteru nároku exekutora poukazuje stěžovatelka např. na nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 37/04 ze dne 30. 6. 2005 (N 135/37 SbNU 705), Pl. ÚS 25/04 ze dne 25. 1. 2005 (N 14/36 SbNU 155; 134/2005 Sb.) či I. ÚS 344/04 ze dne 15. 12. 2004 (N 191/35 SbNU 497). Stěžovatelka dále uvádí, že postupem obecných soudů bylo dotčeno její legitimní očekávání týkající se výsledku exekučního řízení ve vztahu k jeho nákladům. Mohla mít legitimní očekávání ohledně toho, že bude povinna hradit náklady exekučního řízení jen tehdy, pokud by zastavení exekuce sama zavinila (o tento případ se však nejedná). Výklad podaný obecnými soudy neponechal stěžovatelce jako oprávněné žádnou možnost, jak se nepříznivým důsledkům retroaktivní aplikace vyhnout. Stěžovatelka nepovažuje za protiústavní samotnou novelu exekučního řádu, ale způsob, jakým je tato novela aplikována.

III.

5. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve vyjádření k ústavní stížnosti plně odkázal na napadené usnesení a důvody v něm obsažené. Současně se vzdal účasti na ústním jednání u Ústavního soudu.

6. Stěžovatelka se v přípise ze dne 8. března 2010 rovněž vzdala účasti na ústním jednání u Ústavního soudu.

IV.

7. Ústavní soud dospěl k závěru, že ústavní stížnost splňuje všechny náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, (dále jen "zákon o Ústavním soudu") včetně řádného zastoupení stěžovatelky doloženého speciální plnou mocí a je i důvodná.

8. Ústavní soud předesílá, že se obsahově i právně shodnou problematiku již zabýval, a to ve svém nálezu ze dne 5. května 2009 sp. zn. IV. ÚS 314/09 (N 110/53 SbNU 375), v nálezu ze dne 29. července 2009 sp. zn. I. ÚS 1851/09 (N 172/54 SbNU 181) nebo v nálezu ze dne 16. září 2009 sp. zn. II. ÚS 1303/09 (N 204/54 SbNU 531), kdy zrušil napadená rozhodnutí obecných soudů poté, co konstatoval porušení základního práva stěžovatele na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny. Závěry učiněné v uvedených nálezech lze plně aplikovat i na projednávanou věc. Ústavní soud nemá důvod se od nich odchylovat, v podrobnostech na ně odkazuje včetně obiter dicti nálezu sp. zn. IV. ÚS 314/09 a shodně jako v tomto nálezu uvádí následující:

9. V nálezu sp. zn. Pl. ÚS 38/06 ze dne 6. 2. 2007 (N 23/44 SbNU 279; 84/2007 Sb.) Ústavní soud konstatoval, že v případě absence explicitních intertemporálních ustanovení, tj. za situace, kdy zákonodárce mlčí jak k otázce, zda je nárok podle předchozí úpravy zachován, tak k aplikovatelnosti nové úpravy, je dle Ústavního soudu třeba přijmout takový výklad [nálezy sp. zn. II. ÚS 444/03 ze dne 30. 6. 2005 (N 134/37 SbNU 697), II. ÚS 37/04 (viz výše), I. ÚS 287/04 ze dne 22. 11. 2004 (N 174/35 SbNU 331), I. ÚS 344/04 (viz výše), IV. ÚS 178/04 ze dne 26. 1. 2005 (N 18/36 SbNU 237)], který "šetří smysl a podstatu základního práva, v daném případě práva na legitimní očekávání. Opačný aplikační či interpretační postup znamená porušení čl. 4 odst. 4 Listiny", je proto "ve svém důsledku výkladem retroaktivním". V dané věci pak Ústavní soud otázku intertemporality posoudil použitím metody analogie legis.

10. Dle § 129 exekučního řádu se výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností tohoto zákona uskuteční podle dosud platných právních předpisů. Vycházeje z přístupu obdobného, jenž Ústavní soud aplikoval ve věci sp. zn. Pl. ÚS 38/06, a vycházeje dále z úvahy, dle níž není dán rozumný důvod pro odlišení účelů sledovaných exekučním řádem a jeho novelou provedenou zákonem č. 347/2007 Sb., je nutno pro posouzení intertemporality založené předmětnou novelou analogicky vycházet z maximy vyjádřené v § 129 exekučního řádu a výkon rozhodnutí uskutečňovaný na základě usnesení soudu o nařízení výkonu rozhodnutí vydaného před účinností zákona č. 347/2007 Sb. posoudit dle exekučního řádu ve znění platném a účinném do 31. prosince 2007.

11. Ustanovení § 89 exekučního řádu ve znění platném do 31. prosince 2007, tj. v době přijetí předmětných rozhodnutí, stanovilo následující: "Dojde-li k zastavení exekuce, můžesoud uložit oprávněnému, aby nahradil náklady exekuce.".

12. Ústavněprávní interpretací uvedené dikce § 89 exekučního řádu se Ústavnísoud zabýval v řadě svých rozhodnutí. V nálezu sp. zn. III. ÚS 1226/08 ze dne 9. 10. 2008 (N 170/51 SbNU 85) tuto judikaturu zevrubně rekapituluje, přičemž akcentuje zejména tezi, dle níž není porušením čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny, jestliže obecný soud při rozhodování o nákladech exekuce v případě, že je exekuce zastavena pro nedostatek majetku na straně povinného, přičemž na straně oprávněného nelze shledat procesní zavinění za zastavení exekuce (při respektování požadavku náležité opatrnosti a uvážlivosti), nepřizná exekutorovi náhradu nákladů řízení vůči oprávněnému. Ústavní soud připomenul, že se nelze ztotožnit s interpretací, dle níž exekutor jako nositel veřejné moci, kterou je třeba vykonávat nezávisle, má mít zajištěnu úhradu nákladů exekuce vždy. Dle názoru Ústavního soudu je to exekutor, který má z úspěšného provedení exekuce zisk (odměnu), ale současně nese i riziko spočívající v tom, že majetek povinného nebude dostačovat k uspokojení oprávněného, ale i nákladů exekuce, přičemž toto riziko nelze bezdůvodně přenášet na osobu oprávněnou. Ústavní soud v uvedeném nálezu rovněž vyslovil tezi, dle níž hlediska rozhodování založená na zavinění oprávněného platí nejen v případě "prosté" nemajetnosti povinného, nýbrž i v případě nemajetnosti povinného, jenž "zanikl".

13. V obecné rovině pak Ústavnísoud v nálezech sp. zn. IV. ÚS 1903/07 ze dne 15. 1. 2008 (N 12/48 SbNU 127) a IV. ÚS 2888/07 ze dne 12. 5. 2008 (N 84/49 SbNU 205) zformuloval obecnou zásadu, dle níž jen v situaci, kdy k objektivní skutkové okolnosti zastavení exekuce z důvodů nedostatku majetku povinného přistoupí i konkretizované okolnosti subjektivní povahy (procesní zavinění oprávněného), může být uložena povinnost náhrady nákladů řízení oprávněnému - procesní zavinění oprávněného nelze bez dalšího založit pouze na jeho dispozičním úkonu - návrhu na nařízení exekuce. Nadto v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 8/06 ze dne 1. 3. 2007 (N 39/44 SbNU 479; 94/2007 Sb.) dále připomenul, že ústavně konformní úprava odměn exekutora by neměla vycházet pouze z přímé závislosti odměny na výši vymoženého plnění, ale odrážet i složitost, odpovědnost a namáhavost exekuční činnosti podle jednotlivých druhů a způsobů výkonu exekuce.

14. S ohledem na výše uvedené skutečnosti dospěl Ústavnísoud k závěru, že Městský soud v Praze napadeným usnesením porušil právo stěžovatelky na spravedlivý proces, garantované čl. 36 odst. 1 Listiny. Proto podle § 82 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnosti vyhověl a podle § 82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil napadené rozhodnutí. Ačkoliv se stěžovatelka domáhala zrušení pouze toho výroku rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně, Ústavní soud rozhodnutí zrušil v celém rozsahu, neboť kromě potvrzujícího výroku obsahuje rozhodnutí odvolacího soudu též výroky týkající se náhrady nákladů řízení, jež jsou výroky akcesorickými.

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru