Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1274/19 #1Usnesení ÚS ze dne 17.08.2020

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - KS Ústí nad Labem
VĚZEŇSKÁ SLUŽBA
Soudce zpravodajDavid Ludvík
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /právo na soudní přezkum rozhodnutí orgánu veřejné správy
Věcný rejstříkNáklady řízení
advokátní tarif
EcliECLI:CZ:US:2020:2.US.1274.19.1
Datum podání16.04.2019
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 36 odst.2

Ostatní dotčené předpisy

150/2002 Sb., § 60 odst.3, § 60 odst.7

177/1996 Sb., § 12 odst.4

361/2003 Sb., § 60


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1274/19 ze dne 17. 8. 2020

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Kateřiny Šimáčkové a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1. Jiřího Alexy, nar. XXXX, 2. Václava Andrta, nar. XXXX, 3. Zdeňka Beldíka, nar. XXXX, 4. Zdeňka Boháče, nar. XXXX, 5. Rastislava Borona, nar. XXXX, 6. Ladislava Břicháčka, nar. XXXX, 7. Marka Bučka, nar. XXXX, 8. Pavla Bulky, nar. XXXX, 9. Jakuba Černého, nar. XXXX, 10. Petra Dostála, nar. XXXX, 11. Tomáše Doubravského, nar. XXXX, 12. Petra Falduse, nar. XXXX, 13. Arnošta Gunára, XXXX, 14. Miroslava Hanuliaka, nar. XXXX, 15. Jiřího Hesse, nar. XXXX, 16. Jany Hon Urbanové, nar. XXXX, 17. Martina Hozáka, nar. XXXX, 18. Luboše Huttra, nar. XXXX, 19. Martina Charváta, nar. XXXX, 20. Romana Jandáše, nar. XXXX, 21. Petra Janka, nar. XXXX, 22. Josefa Karlovského, nar. XXXX, 23. Josefa Kliendiensta, nar. XXXX, 24. Martiny Kočové, nar. XXXX, 25. Romana Kodyma, nar. XXXX, 26. Lucie Kolajové, nar. XXXX, 27. Patrika Košaty, nar. XXXX, 28. Jana Kučery, nar. XXXX, 29. Pavla Kunrta, nar. XXXX, 30. Martina Pletichy, nar. XXXX, 31. Josefa Podroužka, nar. XXXX, 32. Karla Pospíšila, nar. XXXX, 33. Martina Procházky, nar. XXXX, 34. Jiřího Purnocha, nar. XXXX, 35. Viktora Riedla, nar. XXXX, 36. Daniela Romaňáka, nar. XXXX, 37. Kamila Slámy, nar. XXXX, 38. Jana Spodniaka, nar. XXXX, 39. Ondřeje Strnada, nar. XXXX, 40. Petra Svobody, nar. XXXX, 41. Jakuba Šikla, nar. XXXX, 42. Petra Šmidílka, nar. XXXX, 43. Antonína Vajaie, nar. XXXX, 44. Františka Vyskočila, nar. XXXX, 45. Jakuba Zimy, nar. XXXX, 46. Josefa Žejdla, nar. XXXX, všech zastoupených Mgr. Zdeňkem Honzíkem, advokátem se sídlem Rooseveltova 6, Plzeň, proti výroku III. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 12. 2. 2019 č. j. 15 Ad 7/2018-189, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem jako účastníka řízení a Vězeňské služby České republiky jako vedlejší účastnice řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Ústavní stížností se stěžovatelé domáhají zrušení III. výroku v záhlaví označeného soudního rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").

2. Z ústavní stížnosti, přiloženého soudního rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu Ústavní soud zjistil následující skutečnosti. Stěžovatelé se v posuzovaném soudním řízení domáhali zrušení rozhodnutí generálního ředitele vedlejší účastnice ze dne 2. 7. 2018 č. j. VS-61510-/ČJ-2018-80000L-PK, jímž bylo zamítnuto jejich odvolání a potvrzeno rozhodnutí ředitele Věznice Nové Sedlo ze dne 16. 4. 2018 č. j. VS-13483-18/ČJ-2018-801920 (dále jen "prvoinstanční správní rozhodnutí"), kterým byla zamítnuta jejich žádost o zaplacení odpracovaných hodin podle § 60 zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, v rozhodném znění. Dne 3. 1. 2019 vzali stěžovatelé svou žalobu zpět s odůvodnění, že rozhodnutím generálního ředitele vedlejší účastnice ze dne 19. 12. 2018 č. j. VS-61510-12/ČJ-2018-80000L-PK bylo prvoinstanční správní rozhodnutí zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí, stěžovatelům tak bylo vedlejší účastnicí vyhověno. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") v záhlaví označeným usnesením řízení zastavil (výrok I.), stěžovatelům vrátil soudní poplatek v celkové výši 92 000 Kč (výrok II.) a stěžovatelům přiznal náhradu nákladů řízení ve výši 54 228 Kč.

3. Nákladový výrok odůvodnil tak, že v posuzované věci došlo ke zpětvzetí žaloby z důvodu pozdějšího chování na straně vedlejší účastnice, stěžovatelé proto mají právo na náhradu nákladů řízení podle § 60 odst. 3 věta druhá zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Náhrada nákladů řízení se skládá z částky 46 000 Kč (nevrácená část soudního poplatku ve výši 1000 Kč za každého stěžovatele), dále pak z částky 6 200 Kč za dva úkony právní služby po 3 100 Kč (převzetí a příprava zastoupení a podání žaloby), částky 600 Kč jako náhrady hotových výdajů advokáta a částky 1 428 Kč představující 21% daně z přidané hodnoty za poskytnuté právní služby. Za zpětvzetí žaloby krajský soud náhradu nákladů právního zastoupení nepřiznal, neboť jej nepovažoval vzhledem k jeho obsahu a nenáročnosti za kvalifikovaný úkon právní služby. Krajský soud odmítl aplikovat § 12 odst. 4 zákona č. 177/1996 Sb., advokátní tarif, v rozhodném znění, neboť žalobou bylo napadeno jedno správní rozhodnutí a žaloba obsahuje jednotnou argumentaci, přiznání nákladů podle § 12 odst. 4 advokátního tarifu by tak bylo zcela nepřiměřené objemu poskytnutých právních služeb. V posuzovaném případě neexistoval žádný rozdíl mezi zastupováním jedné osoby a více osob.

4. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti namítají, že přiznaná náhrada nákladů řízení nemá oporu v § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Stěžovatelé požadovali odměnu za dva úkony právní služby ve věci 46 žalobců (odměnu za převzetí právního zastoupení v plné výši, za žalobu částku sníženou o 20 %); krajský soud ostatně v řízení požadoval zaplacení soudního poplatku za každého jednotlivého účastníka řízení. Citované ustanovení advokátního tarifu je závaznou právní normou, která nedává soudu prostor pro úvahu o přiměřenosti výsledné odměny právního zastoupení. Advokátní tarif v citovaném ustanovení brání tomu, aby se na soud v jedné kauze obracel každý účastník řízení zvlášť a soud tak musel řešit několik desítek zcela identických kauz. Krajský soud rozhodl v rozporu s ustálenou soudní praxí (k tomu viz např. rozhodnutí Krajského soudu v Plzni sp. zn. 30 Ad 2/2018, 1 As 183/2015, 57 A 22/2016, 6 Ads 16/2013, 4 Ads 11/2013).

5. Krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti uvádí, že žalobou stěžovatelů bylo napadeno jedno rozhodnutí správního orgánu a žaloba obsahovala jednotnou argumentaci týkající se všech žalobců. Krajský soud proto dospěl k závěru, že není na místě aplikovat § 12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť přiznání náhrady nákladů řízení podle tohoto ustanovení by bylo zcela nepřiměřené objemu poskytnutých právních služeb. Náklady řízení nelze srovnávat se soudním poplatkem. Stěžovatelé netvoří nerozlučné společenství a záleželo na každém z nich, zda žalobu podá a zaplatí tak soudní poplatek. Oproti tomu žaloba není ve vztahu k jednotlivým stěžovatelům nijak individualizována, obsahuje jednotnou argumentaci a převzetí a příprava zastoupení rovněž nebyla učiněna vůči každému stěžovateli zvlášť. Pokud by stěžovatelé podali samostatné žaloby, soud by je spojil ke společnému projednání a při rozhodování o nákladech řízení by rovněž dospěl k závěru, že není důvod aplikovat § 12 odst. 4 advokátního tarifu. Rozhodnutí o nákladech řízení nepředstavuje trest pro stěžovatele, nýbrž spravedlivé rozhodnutí o výši nákladů řízení odpovídající skutečně odvedeným právním službám.

6. Vedlejší účastnice svého práva vyjádřit se k ústavní stížnosti nevyužila.

7. Ústavní soud nejprve posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, ve kterém bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný a stěžovatelé jsou právně zastoupeni v

souladu s požadavky § 29 až § 31 zákona o Ústavním soudu. Vzhledem k tomu, že stěžovatelé napadají výrok rozhodnutí krajského soudu o nákladech řízení, proti kterému je kasační stížnost nepřípustná (srv. § 104 odst. 2 s. ř. s.), vyčerpali všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), a ústavní stížnost je proto přípustná.

8. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.

9. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a vzhledem k tomu nelze řízení před ním považovat za pokračování v instančním systému obecné justice. Jeho cílem v řízení o ústavní stížnosti je výhradně přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu platí, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho aplikace na jednotlivý případ přísluší obecným soudům a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat pouze za situace, kdy je rozhodování obecných soudů stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti. Materiálně lze vyjádřit pravomoc Ústavního soudu též tak, že je oprávněn napravovat toliko excesy obecných soudů [srv. např. nález ze dne 30. 6. 2004, sp. zn. IV. ÚS 570/03 (N 91/33 SbNU 377)].

10. Problematikou přiznávání náhrady nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi zabýval opakovaně. Rozhodování o nákladech řízení je doménou obecných soudů a Ústavnímu soudu do tohoto rozhodování zásadně nepřísluší zasahovat. Při posouzení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Není oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení či je korigovat z pohledu tzv. podústavního práva, a to i tehdy, pokud by se s výkladem a aplikací tohoto práva obecnými soudy v tom kterém konkrétním případě neztotožňoval (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2581/13 ze dne 22. 1. 2014). Otázka náhrady nákladů může dosáhnout ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto rozhodování, např. v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, či v případě extrémního rozporu s principy spravedlnosti [srv. např. nález sp. zn. I. ÚS 2208/11 ze dne 4. 4. 2012 (N 74/65 SbNU 41) či nález sp. zn. IV. ÚS 3131/10 ze dne 19. 10. 2011 (N 179/63 SbNU 81)].

11. V posuzované věci Ústavní soud vady ústavněprávní dimenze neshledal. Krajský soud v napadeném usnesení jasně a srozumitelně vyjádřil, jak k určení nákladů řízení dospěl. Stěžovatelé se ústavní stížností domáhají aplikace § 12 odst. 4 advokátního tarifu, v jejíž důsledku by k rukám zástupce byla soudem za podanou žalobu (a přípravu a převzetí právního zastoupení) přiznána částka rovnající se čtyřiceti sedmi násobku sazby za dva úkony právní služby, snížená o 20 %. Krajský soud v napadeném rozhodnutí dospěl k závěru, že takto vysoká částka by byla nepřiměřená provedeným úkonům právní služby s ohledem na totožný právní nárok stěžovatelů a totožnou právní argumentaci podanou pro všechny stěžovatele společně v jedné žalobě. Ústavní soud nepovažuje závěry krajského soudu za neudržitelné. Jednak se jedná o otázku výkladu podústavního (dokonce podzákonného) práva procesního charakteru, jednak je postup krajského soudu, byť není jediným možným, v souladu s odbornou literaturou. Podle komentáře k § 12 odst. 4 advokátnímu tarifu, "[a]dvokát může několik klientů se společným nárokem považovat za jediného klienta. V takovém případě účtuje odměnu jen jednou a ustanovení § 12 odst. 4 se nepoužije. [...] V teorii mimosmluvní odměny se někdy vedou debaty o tom, zda způsob výpočtu odměny podle § 12 odst. 4 připadá v úvahu nejen při zastupování či obhajobě dvou a více klientů s různými nároky, ale zda lze takto odměnu navyšovat (ve skutečnosti snižovat, ale účtovat dvakrát), i u klientů se společným nárokem. [...] Advokát by však měl u společného nároku několika klientů vystupujících ve vzájemné shodě vážit takový postup, protože by jeho jednání mohlo být považováno za neetické" (KOVÁŘOVÁ, D. a kol. Odměna advokáta (komentář). Praha: Wolters Kluwer, a. s., 2016, str. 221).

12. Ústavní soud uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatelů dotčeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní stížnost se ostatně po skutkové i právní stránce v klíčových aspektech shoduje s obdobnou ústavní stížností, kde vystupuje totožný právní zástupce stěžovatelů, kterou se již Ústavní soud zabýval a jako zjevně neopodstatněnou ji odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 1799/19 ze dne 11. 2. 2020, přičemž v nyní posuzovaném případě nemá rozhodující senát Ústavního soudu důvod odchýlit se od posouzení a závěrů uvedených v citovaném usnesení. Ústavní soud tak s ohledem na vše výše uvedené ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 17. srpna 2020

Kateřina Šimáčková, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru