Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 1271/17 #1Usnesení ÚS ze dne 23.05.2017

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam4
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Dotčený orgánSOUD - OS Plzeň-město
SOUD - KS Plzeň
SOUD - NS
Soudce zpravodajŠimíček Vojtěch
Typ výrokuodmítnuto pro zjevnou neopodstatněnost
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /ústavnost a spravedlivost rozhodování obecně
základní práva a svobody/právo vlastnit a poko... více
Věcný rejstříkdarovací smlouva
nemovitost
listina
EcliECLI:CZ:US:2017:2.US.1271.17.1
Datum podání25.04.2017
Napadený akt

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

2/1993 Sb./Sb.m.s., čl. 11 odst.1, čl. 36 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

40/1964 Sb., § 628

99/1963 Sb., § 132


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 1271/17 ze dne 23. 5. 2017

ČESKÁ REPUBLIKA

USNESENÍ

Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Kvardy, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem se dílem Poštovní 1, Plzeň, proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 28. 4. 2016, č. j. 38 C 409/2013-286, rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 9. 2016, č. j. 18 Co 326/2016-308, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 2. 2017, č. j. 22 Cdo 5909/2016-332, za účasti Okresního soudu Plzeň-město, Krajského soudu v Plzni a Nejvyššího soudu jako účastníků řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí, kterými soudy zamítly jeho žalobu na vydání blíže specifikovaných movitých věcí.

2. Stěžovatel v žalobě tvrdil, že darovací smlouva byla mezi ním a žalovanou Z. Kováříkovou ústně uzavřena dne 27. 4. 2011, avšak jelikož nedošlo k odevzdání a převzetí věcí při darování, musela tato smlouva být uzavřena písemně. Protože však k písemnému uzavření darovací smlouvy nedošlo, nesvědčí s odkazem na ustanovení § 628 odst. 2, zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, v tehdy platném znění (dále jen "občanský zákoník"), žalované žádný právní důvod pro držbu předmětných movitých věcí.

3. Obecné soudy v napadených rozhodnutích shodně dospěly k závěru, že k samotnému uzavření darovací smlouvy mezi stěžovatelem a vedlejší účastnicí došlo až při předání nemovitosti, ve které se nacházely věci, o jejichž vydání stěžovatele usiloval. Až při tomto předání nemovitosti dne 21. 6. 2011 totiž došlo ke zcela konkrétnímu a definitivnímu vymezení věcí, jež byly předmětem darovací smlouvy, jakož i k jejich odevzdání a převzetí. Naopak při schůzce dne 27. 4. 2011 stěžovatel pouze souhlasil s tím, že přenechá bezúplatně a bez časového omezení žalované předmětné movité věci, což však lze považovat pouze za ústně uzavřenou smlouvu o budoucí darovací smlouvě a nikoliv již za samotnou (ústně uzavřenou) darovací smlouvu (zde nalézací soud mj. odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 3883/2011).

4. Uvedená rozhodnutí obecných soudů dle stěžovatele porušila jeho právo na spravedlivý proces zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na ochranu vlastnictví dle čl. 11 odst. 1 Listiny. Stěžovatel má za to, že obecné soudy v rozporu se zákonem aplikovaly ustanovení § 628 odst. 2 občanského zákoníku, dle něhož darovací smlouva musí být písemná, je-li předmětem daru nemovitost, a u movité věci, nedojde-li k odevzdání a převzetí věci při darování. Stěžovatel přitom nesouhlasí s hodnocením předání prodávaného domu dne 21. 6. 2011 (za současného mlčení o movitých věcech nacházejících se v tomto domu) jako s uzavřením konkludentní darovací smlouvy, neboť z okolností případu lze spíše dovozovat, že stěžovatel neměl v úmyslu převést vlastnictví na žalovanou. V daném případě prý dotčené movité věci předány (a nedošlo ani k jejich symbolickému předání), a proto nebyla uzavřena darovací smlouva. Dále stěžovatel uvádí, že je přesvědčen, že k učinění závěru o zbavení vlastnictví je zapotřebí mnohem přesvědčivějších důkazů, než jsou ty, o něž opřely svá rozhodnutí obecné soudy, poněvadž občan má právo na elementární právní jistotu, pokud jde o ochranu jeho vlastnického práva.

5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Posoudil totiž stížnostní argumenty, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.

6. Ústavní soud připomíná, že není běžnou instancí v systému obecného soudnictví a jeho úkolem tak není zabývat se eventuálním porušením běžných práv fyzických nebo právnických osob, chráněných podústavními právními předpisy, pokud takové porušení současně neznamená porušení ústavního práva těchto osob [srov. čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy, § 72 odst. 1 písm. a) zák. č. 182/1993 Sb.; z judikatury zdejšího soudu pak např. nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Za této situace není nadán pravomocí ani k přezkumu, doplňování či změně skutkových zjištění, neboť takto by Ústavní soud nechránil ústavnost, jak mu ukládá čl. 83 Ústavy, ale postupně by se stával pravidelnou třetí soudní instancí, což však jeho úkolem určitě není a ani býti nemá [srov. přiměřeně nález sp. zn. I. ÚS 2/93 ze dne 7. 7. 1994 (N 37/1 SbNU 267)].

7. Ústavní soud přitom žádný zásah do základních práv stěžovatele v nyní posuzované věci neshledal, neboť z napadených rozhodnutí plyne, že se obecné soudy nyní projednávanou věcí pečlivě zabývaly a dostatečně jasně a přesvědčivě uvedly, z jakých skutkových i právních důvodů dospěly k učiněným závěrům. Takto se především již okresní soud dostatečně zabýval okolnostmi žalobou uplatněného nároku na vydání předmětných věcí, kdy na základě provedených důkazů dospěl ke shora uvedenému závěru, s nímž se ztotožnil též odvolací a dovolací soud. Obecné soudy tak dle Ústavního soudu v odůvodnění napadených rozhodnutí naprosto jasně a zřetelně vyložily, jakými úvahami byly vedeny a na základě jakých skutečností shledaly důvod pro svá rozhodnutí. Odůvodnění a skutkové závěry obsažené v napadených rozhodnutích tedy považuje Ústavní soud za ústavně souladné a srozumitelné a nemá proto důvod je zpochybňovat. Naopak argumenty stěžovatele představují ve skutečnosti jen pokračující polemiku se skutkovými závěry obecných soudů, kdy jím vznášené námitky byly posouzeny již odvolacím soudem (a také soudem dovolacím). Jejich věcné projednání by tak z Ústavního soudu činilo další odvolací instanci obecného soudnictví, což je však ze shora předestřených důvodů zcela nepatřičné. Ústavní stížnost navíc postrádá jakoukoliv ústavněprávní argumentaci, a i proto ji nelze než hodnotit jako pouhou rekapitulaci námitek předestřených již před obecnými soudy.

8. Ústavní soud tedy neshledal, že by se postup obecných soudů vyznačoval libovůlí (ve smyslu skutkových zjištění a z nich vyvozených právních závěrů), pro niž by byl nezbytný jeho derogační zásah. V tom, že výsledek řízení není pro stěžovatele příznivý, nelze spatřovat porušení práva chráněného čl. 11 či čl. 36 Listiny. Právo na spravedlivý proces totiž není možno vykládat tak, že by se garantoval úspěch v řízení, či že by jednotlivci bylo zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající podle jeho názoru skutečným hmotněprávním poměrům. Je jím "pouze" zajišťováno právo na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Z ústavního hlediska jsou takto napadená rozhodnutí zcela přijatelná.

9. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. května 2017

Jiří Zemánek v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru