Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

II. ÚS 127/96Nález ÚS ze dne 08.01.1997Oprávnění obecných soudů vyhovět navrženým důkazům (a povinnost se s nimi vypořádat)

Typ řízeníO ústavních stížnostech
Význam3
NavrhovatelSTĚŽOVATEL - FO
Soudce zpravodajJanů Ivana
Typ výrokuzamítnuto
Předmět řízení
právo na soudní a jinou právní ochranu /spravedlivý proces /rovnost účastníků řízení, rovnost „zbraní“
právo na soudní a jinou právní ochranu
Věcný rejstříkdůkaz/volné hodnocení
důkazní břemeno
Paralelní citace (Sbírka nálezů a usnesení)N 3/7 SbNU 21
EcliECLI:CZ:US:1997:2.US.127.96
Datum podání07.05.1996
Napadený akt

rozhodnutí soudu

rozhodnutí soudu

Dotčené ústavní zákony a mezinár. sml.

1/1993 Sb., čl. 82 odst.1, čl. 96 odst.1

2/1993 Sb., čl. 36 odst.1, čl. 37 odst.3

209/1992 Sb./Sb.m.s., čl. 6 odst.1

Ostatní dotčené předpisy

99/1963 Sb., § 18, § 120 odst.1, § 132, § 157 odst.2, § 18, § 120 odst.1, § 132, § 157 odst.2


přidejte vlastní popisek

II.ÚS 127/96 ze dne 8. 1. 1997

N 3/7 SbNU 21

Oprávnění obecných soudů vyhovět navrženým důkazům (a povinnost se s nimi vypořádat)

ČESKÁ REPUBLIKA

NÁLEZ

Ústavního soudu

Jménem republiky

Ústavní soud České republiky

rozhodl dnešního dne v senátě ve

věci ústavní stížnosti M.T., SRN, proti rozsudku Krajského soudu

v Plzni o zaplacení částky 170 200,- Kč s příslušenstvím,

takto:

Ústavní stížnost se zamítá.

Odůvodnění:

1. M.T. ústavní stížností ze dne 3.5. 1996, která byla podána

k poštovní přepravě dne 6.5. 1996 a následujícího dne doručena

Ústavnímu soudu ČR a při ústním jednání dne 8.1.1997 doplněna

písemným dodatkem ze dne 7.1.1997, napadl výše uvedený rozsudek

Krajského soudu v Plzni, jímž tento soud potvrdil rozsudek

Okresního soudu v Domažlicích ze dne 19.12. 1995, sp. zn. 3

C 179/94. Uvedeným rozsudkem okresního soudu byl zamítnut návrh

stěžovatele, kterým se domáhal zaplacení částky 170 200,- Kč

s příslušenstvím a zaplacení nákladů řízení po J.V.Stěžovatel

podal svoji ústavní stížnost na základě ustanovení § 72 odst. 1

písm. a) zák. č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, dle něhož je

ústavní stížnost oprávněna podat fyzická osoba podle čl. 87 odst.

1 písm. d) Ústavy, jestliže tvrdí, že pravomocným rozhodnutím

v řízení, jehož byla účastníkem, bylo porušeno její základní právo

nebo svoboda zaručené ústavním zákonem nebo mezinárodní smlouvou

podle čl. 10 Ústavy.

V odůvodnění návrhu stěžovatel uvedl, že - dle jeho názoru

- byla napadeným rozsudkem Krajského soudu v Plzni, jakož

i předcházejícím rozhodnutím Okresního soudu v Domažlicích,

porušena ústavní zásada obsažená v čl. 36 odst. 1 Listiny

základních práv a svobod, tj. zásada spravedlivého procesu (přitom

poukazuje i na zakotvení této zásady v čl. 6 Úmluvy o ochraně

lidských práv a základních svobod, kterou označuje jako Evropskou

úmluvu o ochraně lidských práv a základních svobod). V této

souvislosti se dovolává také dosavadní judikatury Ústavního soudu

ČR, zejména nálezu ÚS ČR ve věci III. ÚS 150/93, který byl

uveřejněn pod č. 49 ve Sbírce nálezů a usnesení, svazek 2.

Porušení těchto principů spatřuje stěžovatel konkrétně v tom,

že Krajský soud v Plzni zcela opomenul námitky jím vznesené

v odvolání, zejména tu námitku, že rozsudek Okresního soudu

v Domažlicích v řízení o zaplacení částky 170 200,- Kč

s příslušenstvím vedeném pod sp. zn. 3 C 179/94 ponechal stranou

výpověď jednoho ze svědků a dále při tvrzené existenci dvou

potvrzení o půjčce žalované částky dospívá k ničím nepodloženým

závěrům o společných aktivitách stěžovatele a otce žalovaného (tj.

vedlejšího účastníka v řízení před Ústavním soudem). Dále tvrdí,

že prokázal existenci půjčky (tedy jak splnil důkazní povinnost,

tak unesl tzv. důkazní břemeno) a soud prvního stupně tuto

skutečnost nezpochybnil. Konstatování soudu, že půjčené peníze

směřovaly do jiných podnikatelských aktivit, považuje za takové

hodnocení důkazů, které je porušením základního práva zakotveného

v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Podle názoru

stěžovatele měla být důkazní povinnost přenesena na vedlejšího

účastníka a ten měl dokazovat, že půjčené peníze směřovaly do

jiných podnikatelských aktivit. Protože však vedlejší účastník nic

takového netvrdil a soudy dospěly k uvedeným závěrům,

charakterizuje je stěžovatel jako závěry pošlapávající zásady

rovného postavení účastníků a zpochybňující nestrannost řízení.

2. Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost splňuje

předepsané obsahové i formální náležitosti. K posuzované věci si

vyžádal od Okresního soudu v Domažlicích spis sp. zn. 3 C 179/94

a od Krajského soudu v Plzní a od vedlejšího účastníka J.V.

vyjádření k ústavní stížnosti podle § 42 odst. 3 zákona č.

182/1993 Sb.

Ve svém vyjádření ze dne 16. 10. 1996 předsedkyně senátu

Krajského soudu v Plzni uvedla, že odvolací soud potvrdil rozsudek

Okresního soudu v Domažlicích, neboť soud prvního stupně provedl

v řízení všechny důkazy potřebné ke správnému posouzení věci

a v řízení nebyly zjištěny žádné procesní vady, které by způsobily

nerovné postavení účastníků. Dále konstatovala, že svědek P. byl

přítomen pouze při předání půjčky v částce 20 000 DM, která není

totožná s částkou, jíž se navrhovatel v řízení domáhal. Na

navrhovateli leželo důkazní břemeno, aby prokázal, že otci odpůrce

předal částku 30 000 DM jako soukromou půjčku a aby také prokázal

splatnost tvrzené půjčky. Protože se navrhovateli tento důkaz

nezdařil, odvolací soud věcně správné rozhodnutí soudu prvního

stupně potvrdil. Dále odkázala předsedkyně senátu na písemné

odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu a navrhla zamítnutí ústavní

stížnosti jako nedůvodné.

Vedlejší účastník, J. V. se k ústavní stížnosti vyjádřil

prostřednictvím svého právního zástupce, kterému za tím účelem

udělil dne 8. 10. 1996 plnou moc. V písemném vyhotovení vyjádření

ze dne 17. 10. 1996 uvádí vedlejší účastník, že nesouhlasí se

závěry stěžovatele a poukazuje na ty pasáže odůvodnění rozsudku,

z nichž vyplývá, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno. Současně

upozorňuje také na okolnost, že oba soudy splnily povinnost

zakotvenou v § 157 odst. 2 obč. soudního řádu, kdy v odůvodnění

rozsudků vyložily, které skutečnosti měly za prokázané a které

nikoliv, o které důkazy opřely svá skutková zjištění a jakými

úvahami se při hodnocení důkazů řídily. Pro úplnost vedlejší

účastník připomíná, že poukaz stěžovatele na § 120 obč.soudního

řádu není důvodný, neboť z něj vyplývá toliko povinnost účastníků

označit důkazy a oprávnění soudu rozhodnout, který z navrhovaných

důkazů provede. Ze všech konstatovaných důvodů navrhuje vedlejší

účastník, aby ústavní stížnost byla zcela zamítnuta.

3. Ústavní soud z obsahu připojeného spisu zjistil, že

stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které vznášel

již v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně. Podstata

námitek stěžovatele spočívá v úvaze zabývající se důkazem

existence půjčky, dále důkazní povinností a důkazním břemenem,

jakož i přesouváním důkazního břemene na odpůrce. V tomto směru

vývody ústavní stížnosti nepřinášejí do posuzované věci nic

nového, neboť všechny uvedené námitky byly předmětem úvah

rozhodování obecných soudů, zejména soudu odvolacího. Na tomto

místě lze uzavřít, že ústavní stížnost je toliko polemikou se

skutkovými a právními závěry obecných soudů.

Ústavní soud, s ohledem na svoje postavení, se zabýval

ústavněprávní povahou posuzované věci. Proto Ústavní soud

připomíná, že již dříve vyložil (např. ve věci III. ÚS 23/93), za

jakých okolností se cítí oprávněn zasahovat do jurisdikční

činnosti obecných soudů, a že předpokladem takovéhoto zásahu je,

že obecné soudy ve svém rozhodování postupovaly v rozporu

s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (např.

usnesení ÚS ČR ve věci sp. zn. III. ÚS 82/94, in: Sbírka nálezů

a usnesení, svazek 2, Praha 1995, str. 223 a násl.). Ze stejného

důvodu se Ústavní soud nezabýval případnými právními následky

vyplývajícími z konstatování obecných soudů, že potvrzení

o předání částky 30 000 DM ze dne 30.7.1991 a 31.7.1992 jsou

fiktivní.

Stěžovatel se dovolává jednoho z předchozích rozhodnutí

Ústavního soudu, konkrétně nálezu ve věci sp. zn. III. ÚS 150/93.

V odůvodnění citovaného nálezu konstatoval Ústavní soud, že čl.

36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod obsahuje svou povahou

zásady nestranného a spravedlivého procesu, k nimž mimo jiné

náleží právo každého, aby (nestranný a nezávislý) soud při

nalézání práva dbal stanoveného, tj. zákonného postupu. Takovýmto

postupem lze ovšem rozumět jen zcela bezvýhradné a bezvýjimečné

respektování procesních předpisů a kautel z nich vyplývajících.

Jestliže obecný soud z nich vykročil a při hodnocení důkazů jeden

z nich opomenul, zatížil své rozhodnutí a řízení jemu

předcházející nejen vážnou vadou, ale současně jednal v rozporu

s ústavně zaručeným právem z již citovaného článku Listiny

základních práv a svobod vyplývajícím a ve svých důsledcích též

v rozporu s povinnostmi vyplývajícími z čl. 95 odst. 1 úst. zák.

č. 1/1993 Sb. Tyto principy mají nepochybně obecnou platnost, je

však třeba posoudit, zda došlo k jejich porušení v konkrétním

případě (viz také nález ÚS ČR ve věci I. ÚS 187/94). Po posouzení

listinných podkladů, které měl Ústavní soud k dispozici, zejména

spisu Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. 3 C 179/94, lze

uzavřít, že žádná ústavní zásada dokazování v soudním řízení

nebyla porušena, neboť řízení proběhlo řádně a pečlivě. Okresní

soud neponechal stranou výpověď svědka P., hodnotil ji tak, že

s projednávanou věcí vůbec nesouvisí (rozsudek str. 3 dole a str.

4 nahoře). Tvrzení stěžovatele, že prokázal existenci půjčky ze

dne 30.7. 1991 je pouze jeho tvrzením, oba soudy se shodly

v právním názoru, že ohledně tohoto tvrzení neunesl důkazní

břemeno. S námitkami ohledně důkazu existence půjčky se soud I.

stupně vypořádal v rozsudku na str. 5 odst. třetí. Jen takový

postup, když by se soudy nezabývaly tvrzeními stěžovatele, by bylo

možné považovat za porušení jeho základních práv. K namítanému

dotčení na základních právech a svobodách vyplývajících z čl. 36

odst. 1 Listiny základních práv a svobod nutno uvést, že neúspěch

v soudním sporu nelze sám o sobě považovat za porušení uvedeného

ustanovení Listiny.

Z ústavního principu nezávislosti soudů dle čl. 82 Ústavy

vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, která je expressis

verbis vyjádřena v § 132 obč. soudního řádu a odůvodňuje postup

soudu předvídaný v § 120 odst. 1 věta druhá obč. soudního řádu.

Proto obecný soud je povinen (současně také oprávněn) zvažovat

v každé fázi řízení, které důkazy je třeba provést, zda a nakolik

je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit a posuzuje důvodnost

návrhů stran na doplnění dokazování. Provedené důkazy soud hodnotí

podle své úvahy, a to jak jednotlivě, tak i v jejich vzájemné

souvislosti. Jestliže je soud povinen podle čl. 37 odst. 3 Listiny

a § 18 obč. soudního řádu dbát na rovné postavení účastníků, pak

z toho vyplývá povinnost zajistit jim stejné, tj. rovnocenné

možnosti k uplatnění jejich práv, ale neznamená to povinnost soudu

vyhovět všem důkazním návrhům účastníka. Rozhodnutí o rozsahu

dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu.

Stěžovatel také poukazuje na zakotvení zásady spravedlivého

procesu v čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních

svobod, aniž by blíže rozvedl, v čem spatřuje porušení tohoto

ustanovení. Ústavní soud však přesto připomíná rozhodovací

aplikační praxi příslušných orgánů: Podle zprávy Evropské komise

ke stížnosti č. 7945/77 čl. 6 odst. 1 neupravuje problematiku

důkazů a nijak nebrání vnitrostátním soudům, aby odmítly nabídku

důkazu, pokud usoudí, že jsou dostatečně informovány o určitých

otázkách. Evropský soud pro lidská práva v rozsudku ve věci

Barbera z r. 1988, A-146, § 68, vyslovil závěr, že mu přísluší

rozhodnout o tom, zda napadené řízení jako celek bylo spravedlivé

ve smyslu Úmluvy: Účelem čl. 6 odst. 1 je, mimo jiné, uložit soudu

(vnitrostátnímu) povinnost, aby řádně prozkoumal podání, argumenty

a důkazy předložené stranami, aniž by mu to bránilo zhodnotit, zda

jsou relevantní pro jeho rozhodnutí.

Ústavní soud ČR neshledal, že by v řízení u Okresního soudu

v Domažlicích a u Krajského soudu v Plzni bylo stěžovateli

odepřeno právo na soudní ochranu dle čl. 36 odst. 1 Listiny.

Nebylo zjištěno ani odepření práva na rovné postavení účastníků

v řízení dle čl. 37 odst. 3 Listiny, takže nemohlo být shledáno

ani porušení čl. 96 odst. 1 Ústavy ani práva na spravedlivý,

nezávislý a nestranný soud dle čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Ze všech výše

uvedených důvodů proto Ústavní soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve

výroku rozhodnutí, tj. návrh zamítl dle § 82 odst. 1 zák. č.

182/1993 Sb.

Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu se nelze odvolat.

V Brně dne 8. ledna 1997

Zdroj dat je volně dostupný na http://nalus.usoud.cz
Elektronické verze rozhodnutí ÚS nemají autentickou povahu.
Přesunout nahoru